Největší zrada obyčejných lidí

11. 11. 2019 / Richard F. Vlasák

Pokud bychom měli napravit chyby 90. let, museli bychom sáhnout po zestátnění neprávem nabytého majetku a k naprosté reorganizaci hospodářství nejen podle ideí Pražského jara, ale v souladu se současnou ekonomickou teorií. Nyní jde o program opravdové levice. Lze to ještě zvládnout? Má to být program Milionů chvilek i odborů, i sociální demokracie, která se rozloučí s kmotry a jejich pomahači na regionální i celostátní úrovni.

Autoři privatizace nám ve všemožných televizních dokumentech vyprávějí, že byla jedna jediná cesta. Ale, jak nejen příklady Slovinska, ale i z dějin našeho ekonomického myšlení ukazují, bylo více cest, jež však byly odmítnuty z ideologického hlediska, nikoliv na základě zdravé rozvahy.

Začněme ideologií, od Havlovy disputace s Kunderou z podzimu roku 1969 bylo jasné, že bude prezident prosazovat „osvědčenou cestu Západu“, tedy žádné opakování Šikových reforem, jimž byla většina veřejnosti nakloněna. Havel však neměl na mysli dravý, bezpáteřní kapitalismus divokého Západu, ale sociálně-tržní hospodářství, které stálo za hospodářským zázrakem poválečného Německa, nebo v pozměněné podobě Japonska. Ve své naivitě i nekomepetenci (a to si Václava Havla jinak vážím) nepochopil, že leze na lopatu ježibabě Tchatcherové (vystřídané Johnem Majorem) a Ronaldu Reaganovi (vystřídanému G. W. Bushem) a otevřela se mu dvířka rozvýhněné pece neoliberalimu, chcete-li myšlení džungle, v níž silnější požírá slabšího. Na obranu Václava Havla je nutné podtknut, že stejnou chybu udělali také východní Němci, když opovrhli varováními Oscara Lafontaina. Tragikou české politické reprezentace bylo, že jiné modely byly propracovány a připraveny na stole.

Kromě Klausova plánu, jejž jsme byli nuceni prožít (včetně rodinných tragédií) a který byl na Den republiky oceněn ve Vladislavském sále, zde byly další možnosti. Historikové mluví o třech, čtyřech modelech. Klausův plán byl jednoduchý, devalvovat měnu, snížit tak cenu práce za zachování jakýs takýs sociálních standartů předchozího režimu (mluvilo se o utahování opasků, ale k úplnému rozkladu sociálního státu nedošlo) a lidu naoko svěřit akcie státních podníků. Že byli připraveni v závěsu kamarádi, kteří vytvořili neprůhledné privatizační fondy (zkratka PPF znamená První privatizační fond: koho živí pan Kellner a čí firmy podporuje pan Zeman? - na druhou stranu, kdo platí Knihovnu Václava Havla, že...) a že byli podhodnoceny ceny podniků, je dnes veřejným tajemstvím. Jistě, na území Československa byly podniky, které potřebovaly investice na modernizaci výroby,
ale začasto k ní nedocházelo a podniky vzhledem k západní konkurenci byly po převzetí novým vlastníkem zrušeny. V mnohých továrnách byly stroje z první republiky, v jiných se západními vlastníky přišly stroje, které by v zemích původu odešly do šrotu.

Další plán byl paralně vyzkoušen u našich severozápadních sousedů, ruku v ruce s vládou práva (zápodoněmeckého) byly podniky, které by mohly konkurovat západním firmám svým know-how, koupeny ze Západu a pak zrušeny. Jen ve výjimečných případech došlo k zachování podniků nebo k podnětným investičním injekcím a zachováním minima pracovních míst. Cenou za tuto transformaci je nejistota střední třídy, která byla oporou reforem. Východoněmecký příběh byl krutější, přímější, ale umožnil zavedení pracovně-právních jistot na celém území (od míst dělníků v dozorčích radách, až neprolomení nedělního a svátečního zákazu práce). Tento plán podporovali na našem území lidé kolem Václava Havla, například
prof. Švejnar. Pozitivně se projevil v odkupu mladoboleslavské Škodovky

Třetí plán, podporovaný v modifikované podobě prof. Komárkem a provedený v praxi ve Slovinsku, ukázal svou životnost, přivedl tuto malou republiku k rozkvětu i k euru, jehož příliš rychlé přijetí přivedlo zemi k současnému stavu. Jaká byla slovinská cesta? Pokud to bylo možné, zůstaly podniky ve státních rukou, byly restrukturalizovány postupně a bez ztráty trhů. Hlas odborů byl v těchto firmách i ve formě podnikového vlastnictví dělníků zachován. Výhodou Slovinska není jen poloha, ale i obchod se Západem provozovaný již před pádem železné opony, stejně tak jako nezávislé malé a střední podnikání. Slovinský ekonomický zázrak, který se nekonal na účet zaměstnanců, ale za jejich účasti, narazil na své limity, když se k moci dostala Demokratická strana Slovinska, vedená „slovinským Klausem“ Janšou. Tehdy byly zrušeny výhody sociálního státu včetně rodinné a vzdělanostní politiky a došlo k privatizaci, jíž se předchozí liberálně-demokratická vláda bránila za neustálých útoků z MMF a Evropské banky. Jinými slovy, překotné přijetí eura, které bylo chybou liberálních demokratů, využili nejen populisté jako Janša, ale i západní firmy k likvidaci konkurence.

Jaké je poučení z „největší zrady obyčejných lidí“? Jak toto dění napravit? Je nutné uvědomit si, že ekonomika se neodehrává ve vzduchopráznu a musí být podřízena společenskému zájmu a ne naopak, jak to dělaly pravicové vlády Klausem počínaje a Nečasem s Kalouskem konče. Ztráta tohoto vědomí vede k oligarchizaci politiky, k níž před tím došlo na poli hospodářství. Sociální demokracie se spojila s oligarchy (Kellner, Babiš a částečně Bakala) a tím začala zrazovat své voliče. Ne nejde o kulturně-politické odpovědi (migrace, gender), ale o zájem oligarchů, aby sociální demokracie byla nejdřív zneškodněna a pak vymazána z politické mapy. Pokud sociální demokracie chce povstat z popela, musí bez napojení na oligarchy, kmotry a jejich kamarády (Zimola a spol.) naznačit radikální reformy, které zničí vliv oligarchie v politice a povedou k demokratizaci společnosti i na poli hospodářství.