Lze vytvořit demokracii nedemokraticky?

16. 12. 2019 / Muriel Blaive

čas čtení 16 minut
 

9. listopadu 1989 jsem cítila hrdost z pádu berlínské zdi a brečela jsem štěstím. O několik dní později na mě udělala obrovský dojem fotografie, kterou jsem viděla v jednom francouzském časopise - fotografie demonstrantů v Praze, kteří seděli na zemi se svíčkami a květinami před po zuby ozbrojenými policisty, výhrůžně skrytými za průhlednými štíty. Natolik mě oslnila odvaha demonstrantů a jejich morální poctivost, že jsem se v tu chvíli zamilovala do Československa. O několik měsíců později jsem napsala svůj první akademický text o Chartě 77 a následujícího roku magisterskou práci o Václavu Havlovi, v níž musela má kritická mysl zápolit s těžko skrývaným obdivem a respektem.


Jinými slovy, sametová revoluce a její euforická atmosféra ovlivnily běh mého života stejně tak, jak ovlivnily život tolika jiných lidí. Ale je spravedlivé říci, že ne všechny přísliby revoluce byly naplněny a je na čase samotnou revoluci kriticky zkoumat. Text, který následuje, poprvé vyšel na serveru Public Seminar, který funguje jako blog prestižní New School v New Yorku. Ten text je míněn jako úvodní prohlášení, které má vyvolat diskusi, nikoliv jako odhalení nějaké definitivní údajné "historické pravdy" o sametové revoluci. Není to ani nijak nová interpretace - dala jsem jen dohromady útržky výzkumu několika historiků a pokusila jsem se je složit do souvislého narativu. Nedávno jsem na Britských listech apelovala na to, aby došlo k celonárodnímu smíření ohledně komunistické minulosti. Nyní tvrdím, že k němu může dojít až po kritické a sebekritické debatě, takové, jakou požadoval Havel ve svých slavných esejích Dopis dr. Gustávu Husákovi (1975) a Moc bezmocných (1978).


17. listopad 2019 byl třicátým výročím sametové revoluce v Československu. Tato revoluce byla v mnoha ohledech okouzlující, ale vytvořit zralou demokracii z ničeho je nesmírně obtížné, ne-li nemožné. Zdánlivý úspěch této revoluce skrýval nedostatky, které se v onen klíčový okamžik zdály vedlejší, avšak vrátily se a dnešní křehkou demokracii trápí. Za důraz na právní kontinuitu a na vyloučení každého násilí v roce 1989 se později těžce zaplatilo poklesem popularity, a časem i legitimity postkomunistického režimu v České republice.

Čeští disidenti začátkem roku 1989 čelili dvěma zásadním překážkám: nebyli profesionálními politiky, což je diplomatický způsob jak vyjádřit skutečnost, že byli v organizačních, politických i hospodářských záležitostech absolutními amatéry. A zadruhé, což je velice důležité, nebyli představiteli většiny obyvatelstva. Z průzkumu veřejného mínění, provedeného začátkem prosince 1989 Občanským fórem pouhých několik týdnů poté, co občané poprvé přišli protestovat na Václavské náměstí, vyplývá, že nejznámější disident Václav Havel byl zmíněn jako potenciální kandidát na prezidenta jen zanedbatelnou částí obyvatelstva. Disidenti ovšem představovali tu správnou stranu historie. Pád komunismu v Evropě, který byl ještě začátkem listopadu nemyslitelný, už byl v lednu 1990 normální situace. Jenže jednostranné přesvědčení disidentů, že jedině oni mohou dosáhnout demokracie jako nejdůležitějšího cíle pro svou zemi, vedlo k tomu, že demokracii v mnoha ohledech zanedbali. Jak se pak ukázalo v následujících desetiletích, ani to, že disidenty legitimizovaly první postkomunistické volby, nenapravilo škody, které mimoděk způsobili normám přijatelného politického chování.

Nejméně tři jejich rozhodnutí byla demokraticky sporná: nechali Václava Havla zvolit komunistickým parlamentem, odmítli přímou volbu prezidenta občany kvůli zachování ústavní stability v době, kdy měla údajně probíhat lidová revoluce, a provedli čistky mezi komunistickými poslanci metodou, která se tolik nelišila od komunistických praktik.

Podporu dělníků si zajistili nesplnitelnými sliby, jako že nebude nezaměstnanost ani nedojde k žádným tvrdým hospodářským opatřením. Se Slováky se zacházelo s pohrdáním. Vládl strach z toho, co by masy mohly udělat, komunističtí poslanci byli zastrašováni, komunistickým úřadům bylo dovoleno zmanipulovat svazky tajné policie a ve snaze izolovat slovenské reformní komunisty a Havlova potenciálního politického soupeře, Alexandra Dubčeka, byli kooptováni do Občanského fóra čeští ekonomové, z nichž se brzy stali neoliberálové, a byla jim dána volná ruka.

Co jiného však měli disidenti dělat, zní legitimní otázka. Revoluce byla náhlá a rozhodnutí se musela činit rychle. Zajisté, i každý jiný scénář likvidace komunismu by býval vedl k jiné sérii nemožných alternativ a škodlivých důsledků. Známý rocker Michael Kocáb rekapituloval možné alternativy v nedávném interview pro Deník N. Ani jedna z nich nebyla plně uspokojivá.

Jeden důležitý klíč k pochopení dnešní lidové nespokojenosti lze nalézt nikoliv ve výsledku revoluce, ale ve způsobu, jímž byla uskutečněna. Jde o to, co Jeffrey Goldfarb nazývá "sociální podmínkou", tedy dilematy, která jsou nutně zabudována do struktury společnosti. Ukázalo se, že je nemožné zbavit se diktatury demokratickými prostředky, a stejně tak je nemožné vytvořit zdravou demokracii na základě nedemokratických praktik. Prostě neexistovalo žádné ideální řešení, tím spíš, že tolik komunistických ideálů bylo tehdy stále ještě populárních. Žádná země nebyla plně spokojena se svou likvidací komunismu. Ani NDR, přestože to byla jediná oblast, která měla prospěch nejen z obrovských investic do své ekonomiky, ale měla také k dispozici „čisté“ zdroje soudců, policistů, učitelů, administrátorů a dalších životně důležitých odborných pracovníků, jichž je zapotřebí pro vytvoření zákonnosti i fungující ekonomiky. Navzdory všem svým nedostatkům, když na ni pohlížíme z dnešního Polska, Maďarska či Rumunska, nebyla československá cesta koneckonců tak špatná. Vlastně až donedávna se sametová revoluce považovala za zcela uspokojivý konec komunistického režimu.

Jenže významná část obyvatel České republiky je dnes nespokojena s určitými důsledky změny před třiceti lety, zejména s nárůstem chudoby a nerovnosti, se ztrátou sociálních jistot (viz například pozoruhodné materiály od novinářky Saši Uhlové, která pracovala po dobu půl roku v nejhůř placených zaměstnáních v této zemi a informovala o drastických životních podmínkách nového proletariátu a s nárůstem exekucí). Míra korupce, stejně jako vědomí, že pro někoho existuje beztrestnost, se dnes považují za ještě horší, než byla za komunismu. A ještě problematičtější je, že politická atmosféra v České republice je dnes velmi špatná.

V důsledku toho jsme poslední léta svědkem začátku přehodnocování sametové revoluce. Historická a sociologická literatura dlouho odmítala přiznat, že na rozdíl od pracně vyjednaného konce komunismu v Maďarsku a v Polsku nebyla ani československá verze, jako intelektuální výkon provedený hrdinskými disidenty, zrovna ideálním příkladem. Dnes se poukazuje na to, že Václav Havel se stavěl kriticky k demokracii už dlouho před rokem 1989. Ve svém slavném, už citovaném eseji z roku 1978 Moc bezmocných dokonce Havel hovořil o něčem, čemu říkal "post-demokracie". Během sametové revoluce hráli Havel a jiní disidenti mocenskou hru, která neměla mnoho společného s demokratickými normami, které proslavil jako spisovatel, intelektuál a disident. Především s komunistickým parlamentem se zacházelo se znepokojující mírou opovržení.

Že byli disidenti političtí amatéři, to bylo odpustitelné. Problematické naopak je, že tvrdili, že jedině oni jsou zosobněním příslovečné "vůle lidu" a podle toho také jednali. Jako historičku mě to zneklidňuje a nepříjemně mi to připomíná argumenty předáka KSČ Klementa Gottwalda, který vyvinul podobný nátlak v roce 1948 na demokratického prezidenta Beneše s cílem ho donutit ke schválení nové komunistické vlády. Havel zdůrazňoval při každém kole vyjednávání, která vedl s komunistickou mocí, že lid už začíná být netrpělivý a že dokonce i jeho Občanské fórum brzo ztratí kontrolu nad davem. V reakci na tento nátlak začali být představitelé odcházející diktatury najednou oddanějšími stoupenci zákonnosti než sami disidenti.

Tato ironie začala být poněkud absurdní, když šlo o to, jakým způsobem má být zvolen nový prezident. Opět to byli komunisté, kteří podporovali demokratičtější způsob (přímou volbu prezidenta občany). Komunisté byli proti nepřímé volbě prezidenta parlamentem, protože počítali s autentickou podporou obyvatelstva pro zvolení komunistického kandidáta, odcházejícího premiéra Ladislava Adamce. Tato komunistická sázka ovšem nebrala v úvahu dynamiku moci ani popularitu, která se během následujících několika dalších týdnů dramaticky změnila. Avšak jako momentka zaznamenávající situaci na začátku prosince 1989 tento detail vypovídá hodně o tom, jak málo populární byli v té době ještě disidenti a jak velké míře legitimity se tehdy komunistická ideologie stále ještě těšila. Disidenti sice tvrdili, že představují vůli lidu, ale natolik se obávali, že Havel v přímých svobodných volbách nezvítězí, že jménem "ústavní stability" požadovali, aby nového prezidenta zvolil parlament z komunistické éry. Jinými slovy, odebrali toto rozhodnutí veřejnosti. Toto potlačení možnosti veřejného hlasování a způsob, jakým to učinili, zajištěním parlamentní volby prezidenta, jsou problematické. Přesvědčivý demokratický vzor to určitě nebyl. Není divu, že se výraz "sametová kocovina" začal užívat už v devadesátých letech.

Objevovaly se další podobnosti s komunistickými praktikami. Ústavní právník, který se postaral dne 29. listopadu 1989 o to, aby parlament odstranil z československé ústavy články, které zaručovaly vedoucí úlohu komunistické strany, nebyl nikdo jiný než spoluautor téže komunistické ústavy z roku 1960 JUDr. Zdeněk Jičínský. Mezitím se stal disidentem a signatářem Charty 77. Jak ale dokázali revolucionáři z roku 1989 přesvědčit komunistické poslance, aby zvolili svého úhlavního nepřítele Havla? Jičínský byl autorem návrhu z 28. listopadu, aby byly desítky poslanců odvolány za to, že "zneužívají svého mandátu a ignorují vůli a zájem lidu". Umožňoval to tehdy platný zákon z roku 1971, který po invazi z roku 1968 legalizoval čistky reformních komunistů, dubčekovských sympatizantů a nadšenců pro Pražské jaro. Jednou z obětí těchto čistek byl opět Zdeněk Jičínský.

Historik Kieran Williams nám připomíná další znepokojující paralely s minulou praxí. V letech 1989-1990 bylo vytvořeno několik institucí, které se měly vypořádat s ministerstvem vnitra, jehož součástí byla nechvalně známá Státní bezpečnost a její archivy. Jednou z těchto institucí byla síť tříčlenných prověrkových komisí. Tyto tříčlenné komise se skládaly z jednoho bývalého příslušníka StB, propuštěného po roce 1968 za podporu Pražského jara, z jednoho člena Občanského fóra a z jednoho současného zaměstnance ministerstva vnitra. Takové sítě bdělých a ostražitých občanů a tříčlenných prověrkových komisí mně zase jako historičce znepokojujícím způsobem připomínají akční výbory, které po komunistickém převzetí moci v únoru 1948 ovládly celou zemi a vyžadovaly loajalitu občanů k novému režimu.

Jakmile začalo vyjednávání kolem kulatého stolu přinášet výsledky a komunistický prezident Gustáv Husák rezignoval, bylo zapotřebí zvolit prezidenta nového. Michael Žantovský uvádí, že prezidentskou volbu dohodli Václav Havel a komunistický premiér Marián Čalfa 15. prosince. Žantovský dodává se svým příslovečným humorem: "...tohle byl parlament, který byl natolik zvyklý plnit rozkazy, že by býval zvolil i Drákulu, kdyby mu to nařídila vláda".

Tento výrok je zábavný, ale protiřečí mu starý i nový výzkum. Podle historika Jiřího Suka (2014) byli komunističtí poslanci ve skutečnosti rozhodnuti odolat nátlaku zdola i shora, měli v úmyslu plně se angažovat v demokratickém procesu a získat pro svou roli poslanců větší společenské uznání. 13. prosince schválili rezignaci několika aparátčíků mezi sebou, zvolili nové předsednictvo a vyhlásili svůj úmysl nechat nového prezidenta zvolit přímou volbou občanů. Tato cesta jim nabízela větší morální satisfakci než alternativa, tj. ponížení, kdy se od nich očekávalo, že Havla zvolí a pak budou odstraněni. Avšak revoluční ústavní právníci - Zdeněk Jičínský, Pavel Rychetský a Petr Pithart - přímou volbu prezidenta veřejně odmítli, požadovali ústavní proceduru, a vyzývali poslance k poslušnosti s morálním apelem. Tvrdili, že poslanci, kteří s tím nebudou souhlasit, budou napomáhat zlu. Jediným způsobem, jak se mohli vykoupit, bylo zvolit Havla prezidentem a schválit nový ústavní pořádek, na jehož základě pak mělo být mnoho z nich propuštěno. Jak to vysvětluje Jiří Suk, "Ve jménu demokratické budoucnosti byli poslanci - zvolení sice nedemokraticky, ale v této chvíli deklarující vůli ke skutečné demokracii - donuceni k nedemokratické praxi."

Pokračovalo to ale čím dál hůř. Jiří Suk cituje Jiřího Svobodu, který se brzo poté stal předsedou Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM), podle něhož někteří komunističtí poslanci odmítli toto "aranžmá" podpořit a plánovali se demonstrativně vzdát mandátů. Vzhledem k hrozícímu fiasku bylo na 27. prosince svoláno zasedání parlamentního klubu komunistických poslanců. Tajemník Vasil Mohorita a premiér Marián Čalfa zastrašovali komunistické poslance možností “kriminalizace politických postojů” a “věšení na lucerny.” Poslanci byli donuceni opakovaně hlasovat, dokud nebylo dosaženo jednomyslnosti, říká Svoboda. Čalfa později přiznal, že byl "velmi brutální".

O dva dny později, 29. prosince 1989, Havla jednomyslně zvolil parlament československým prezidentem. A když byly mandáty mnoha komunistických poslanců v lednu skutečně přerozděleny, dala se při tom přednost českým poslancům před poslanci slovenskými. Slováci zuřili, a to byl začátek rozpadu Československa. Nadto se Havlovou volbou pro funkci ministra vnitra stal Richard Sacher, který ponechal dosavadního šéfa tajné policie StB ve funkci po dobu několika týdnů. Generál Alojz Lorenc tak měl dostatečnou možnost zmanipulovat svazky, což fatálním způsobem zdiskreditovalo vyrovnávání se s komunistickou minulostí. Česká politika paměti se z toho fiaska ještě úplně nevzpamatovala.

Je dnes možná již na čase přehodnotit průběh sametové revoluce: přijmout, že zrušení komunismu v Československu bylo lepší než jinde (násilí by samozřejmě bylo horší), nicméně to byl přesto nedokonalý proces. Bylo by užitečné, kdyby dnes Česká republika přiznala, že celá řada problémů postkomunismu vznikla z toho, že bylo prostě nemožné najít způsob, jak zlikvidovat hluboce zakořeněnou diktaturu bez porušení demokratických principů. Není nic ostudného na tom chtít, aby demokracie uspěla, ani na improvizaci v krizové situaci, jejímž cílem je, aby se toho dosáhlo. To, co se však v desetiletích, která uplynula od sametové revoluce, problematickým stalo, je odmítání přiznat si, že sametová revoluce nebyla úplně dokonalý demokratický vzor, a že je nutno se zabývat těmito nedostatky, a tím konečně udělat tlustou čáru za "postkomunismem".

Tak daleko ještě nejsme. 17. listopadu 2019, v den třicátého výročí sametové revoluce, se prezident Zeman vyhnul jakékoliv státní oslavě a premiér Babiš uspořádal jen oslavu pro vybrané publikum za přítomnosti premiérů z visegrádské čtyřky - zatímco tři sta tisíc demonstrantů den před tím požadovalo, aby odstoupil. Babiš dost dojemně pochválil odvahu Václava Havla a přiznal, že není hrdý na to, že on sám byl členem komunistické strany. Pak odjel na Slovensko. Nejvyšší představitelé českého státu nebyli schopni objevit se na veřejnosti v době, která měla být svátečním a symbolickým okamžikem. Demokracie stále ještě čeká, až ji vybudujeme.


Anglická verze tohoto článku je ZDE

0
Vytisknout
15857

Diskuse

Obsah vydání | 20. 12. 2019