Izrael stále vyhrává politickou válku

26. 1. 2024

I když je její forma vojenská, válka je vždy politickým bojem. A navzdory všem protiizraelským demonstracím po celém světě Izrael rozhodně vyhrává politickou válku – tu skutečnou, vedenou nikoli v ulicích, ale na ministerstvech zahraničí protivníků, neutrálů a spojenců.

Jak se časy změnily od roku 1967, kdy se socialistický Izrael stále těšil nadšené podpoře globálních "progresivistů", ale byl tak diplomaticky izolován, že se mu nedostalo vůbec žádné podpory z Evropy ani Ameriky, když mu otevřeně hrozila válka ze strany Egypta, Jordánska a Sýrie. Před zahájením preventivního útoku byla pouze Francie ochotna prodat zbraně Izraeli, ale Charles de Gaulle zastavil všechny další prodeje, jakmile boje začaly. V Římě byl mezitím na letišti zadržen náklad plynových masek mířících do Tel Avivu, přestože egyptské okupační síly nedávno zabily mnoho lidí v Jemenu fosgenem a yperitem.

Pro Izrael však byla největším trestem za jeho diplomatickou izolaci nevyhnutelnost, že Rada bezpečnosti OSN vyhlásila příměří, jakmile začal vítězit. V roce 1967 k tomu došlo po pouhých šesti dnech bojů. Izraelské síly se právě probíjely po strmých stezkách na Golanské výšiny, když musely zastavit. Sám jsem tam byl, dychtivý navštívit Damašek, když se Sovětský svaz ocitl v Radě bezpečnosti bez odporu a požadoval okamžité příměří.

Podobné to bylo během Jomkipurské války v roce 1973. Rada bezpečnosti, zaskočená souběžnými ofenzívami jak z Egypta, tak ze Sýrie (přehnaná sebedůvěra je rozhodně izraelskou vlastností), neudělala nic, protože Izrael utrpěl desetkrát více ztrát než za všechny dosavadní boje v Gaze. Navíc, když USA konečně souhlasily s leteckou přepravou naléhavých zásob, ani Velká Británie, ani Francie, ani Španělsko nedovolily dopravním letadlům létat jejich vzdušným prostorem. Pouze Portugalsko povolilo zastávku na doplnění paliva na Azorských ostrovech, a dokonce i americké zásoby uložené v Evropě tam musely být letecky přepraveny, než byly předány Izraeli.

Ale opět, jakmile byl Izrael schopen překonat počáteční porážku, nečinná Rada bezpečnosti se náhle stala aktivní. Vzhledem k tomu, že Británie byla stejně vehementní jako Sovětský svaz – který se zoufale snažil zastavit porážku arabských armád, které po léta bohatě vybavoval a cvičil – pokusily se mocnosti Rady 22. října vynutit příměří. Izraelci se pokusili bojovat bez ohledu na to, ale byli nuceni přestat, když Henry Kissinger vyhlásil jaderný poplach v reakci na hrozbu Moskvy, že zasáhne svými výsadkovými silami.

V té době byli Britové a Francouzi urputně odhodláni získat přízeň nových ropných nabobů, kteří byli tak dobrými zákazníky jak pro šperky z Bond Street, tak pro stíhačky. Pokud jde o Washington, jehož zahraniční politika byla zcela formována Kissingerem, nikdo se nechtěl obtěžovat s Izraelem, tehdy ještě chudou zemí, která musela vynaložit čtvrtinu HDP na obnovu svých poničených sil. Tentokrát, o 50 let později, je všechno úplně jinak. USA, Velká Británie a Evropská unie se nepokusily zastavit izraelskou protiofenzívu proti Hamásu. USA zjistily, že jim nebrání posílat vojenské dodávky, zatímco italská vláda vystoupila na plnou podporu Izraele.

Na druhé straně, na půdě OSN, která je velmi vhodná pro prázdná slova, Rusko i Čína slavnostně deklarovaly podporu Palestincům. Přesto Moskva nadále hladce spolupracuje s izraelským letectvem, které operuje nad Sýrií a útočí na íránské Revoluční gardy, zatímco ani jeden čínský partner se nestáhl z žádného společného podniku v Izraeli. Ani sílící volání po omezení bombardování Gazy, vedené ze všech zemí Belgií a nakonec podporované Bílým domem, nemělo žádný skutečný důsledek – izraelské bombardování bylo v každém případě omezeno zmenšující se nabídkou hodnotných cílů.

Stejně tak ani jedna z arabských zemí, s nimiž má Izrael diplomatické vztahy, je nijak nepřerušila, zatímco vztahy s Egyptem rozkvetly ve skutečné bezpečnostní partnerství ohledně Gazy a Sinaje. Ještě důležitější jsou prohlášení saúdskoarabského ministra zahraničí, který dal jasně najevo, že normalizace vztahů s Izraelem nebude po skončení bojů dlouho odkládána. Ačkoliv výměny zpravodajských informací a četná technologická jednání o společných podnicích probíhají již několik let, aniž by bylo zapotřebí oficiálních vztahů, nelze taková ujištění přeceňovat: Jsou koneckonců definitivním důkazem, že útok Hamásu ze 7. října selhal.

Účelem tohoto záměrně strašlivého útoku bylo právě zastavit jakékoli spojenectví mezi Saúdy a Izraelci. To byl jistě cíl Íránu, který má všechny důvody obávat se fúze izraelské technologie s finančními zdroji Saúdské Arábie: Teherán se oprávněně obává, že by to znamenalo nějakou formu vojenské spolupráce, která by zase mohla přiblížit izraelské letectvo na krátkou vzdálenost od íránských cílů.

Prozatím jsou však deklarované cíle Saúdské Arábie prozaičtější. Stejně jako světoví rizikoví kapitalisté i Saúdové věří, že společné investice do izraelských technologií budou ziskové. Mnohem důležitější je však blízkost Izraele, která může výrazně usnadnit výcvik saúdských inženýrů, techniků a kvalifikovaných pracovníků – a tím dosáhnout pokroku směrem k hlavnímu cíli, kterým je dát Saúdům práci a ukončit jejich závislost na zahraniční pracovní síle. Pro Izrael sotva záleží na tom, že Saúdové chtějí klidnou Gazu ovládanou spolehlivě zkorumpovatelnými Palestinci, stejně jako na Západním břehu, než začnou investovat své miliardy; koneckonců, samotní Izraelci očividně potřebují nějaké politické uspořádání, aby se stáhli z Gazy, aniž by den poté byly odpáleny další rakety.

Diplomatický úspěch Izraele však není jen důsledkem jeho změněné ekonomiky: Jeho high-tech vojenské vybavení má pravděpodobně větší vliv. To je například důvod, proč se Indie vynořila jako neochvějný spojenec, protože se spoléhá na izraelské taktické rakety jak pro své vzdušné, tak námořní síly, spolu s mnoha dalšími. To je také důvod, proč Pentagon nezávidí vojenskou pomoc Izraeli – těží z neustálého přílivu cenných technologií, včetně slavného displeje na helmě ve stíhačkách F-35, kterými je nyní vybaveno letectvo, námořnictvo a námořní pěchota.

Samozřejmě, že takové high-tech zbraně nijak nezabránily útoku ze 7. října, ale od té doby se osvědčily. Systém Iron Dome zničil téměř 10 000 raket Hamásu, čímž zabránil mnoha úmrtím a velkým škodám, zatímco balistická raketa v plné velikosti vyrobená v Íránu a odpálená z Jemenu byla zničena raketou Arrow 3 ve vesmíru – první případ vesmírného boje lidstva. Prozaičtěji řečeno, v Gaze bylo zabito relativně málo izraelských vojáků, a to jak v důsledku jejich výcviku, tak v důsledku jejich sofistikovaného vybavení.

Nic nemůže být extrémnější než kontrast mezi ekonomickou, technologickou a vojenskou silou Izraele a chronickou politickou paralýzou, která zemi postihuje. Ale i v tom je moderní Izrael jiný. Den před útokem Hamásu byl Izrael téměř nejrozdělenější zemí na světě, hořce rozpolcenou mezi znepřátelenými tábory, které nedokázaly sestavit koaliční vládu. Okamžitě poté však okamžitá koalice zmobilizovala více než 230 000 civilních záložníků, jen aby zjistila, že na řadě základen je počet vojáků zřetelně vyšší, protože se objevili i záložníci, kteří překročili věkovou hranici, někteří až ze Silicon Valley. Mluvilo se dokonce o tom, že by se měla povolat vojenská policie, aby tyto komparzisty poslala domů, což by bylo jistě první místo pro instituci, která má obvykle za úkol vracet dezertéry k jejich jednotkám.

Žádná válečná jednota však nenapraví politickou vřavu – zejména v Gaze a na Západním břehu Jordánu –, která se vrátí, jakmile boje ustanou. Bidenova administrativa se skutečně snaží využít tohoto rozdělení k tomu, aby přiměla Izraelce přijmout příměří, přičemž počítá se stále hlasitějšími požadavky rodin rukojmích, aby se vzdali všech ostatních priorit a osvobodili je od jejich agónie. Mezitím na druhé straně celý prapor izraelských záložníků, kteří byli staženi z Chán Junisu, aby byli demobilizováni, zorganizoval protest, aby odsoudil jakékoli omezení ofenzívy. Byli náležitě pokáráni za to, že protestovali ještě v uniformě.

Tváří v tvář celonárodní izraelské podpoře války v Gaze se Washington stále může utěšovat respektem, který si vydobyl díky prezidentově jednoznačné podpoře po 7. říjnu. Koneckonců i ti nejzarytější izraelští zastánci tvrdé linie vědí, že americká podpora by mohla být brzy opět žádaná, až se pokusí zahnat síly Hizballáhu za řeku Litani. Bidenův požadavek, aby byla do Gazy dosazena Palestinská samospráva, má navíc velkou podporu i v Izraeli, jednoduše proto, že neexistuje žádná jiná alternativa. Prozatím je však k takovému závěru ještě daleko. Nezbytnou předehru k příměří ke každému poválečnému plánu stále drží Hamás, který požaduje plnou kontrolu nad celým pásmem Gazy, jako by právě vyhrál válku. Dokud bude přetrvávat, může izraelská armáda pokračovat ve válce – s vědomím, že tentokrát dny její izolace skončily.

Zdroj v angličtině: ZDE