Vytváření antikomunistické politiky paměti

9. 2. 2024 / Muriel Blaive

Přeměna vzletného idealismu v užitečnou reflexi moci

Po květnu 1968 došlo mezi těmito mladými krajně levicovými aktivisty k ideologické diverzifikaci, přičemž jedna frakce vytrvale hájila Mao Ce-tunga, Vietnam, Kambodžu a související kauzy, zatímco někteří jiní přesunuli svůj aktivismus do oblasti historické paměti. Aktivisté a odborníci, kteří se na této cestě angažovali, v rámci odmítavého postoje k nacionalismu například společně odsoudili převládající oficiální mlčenlivost ohledně spoluúčasti francouzského státu na deportacích židů za druhé světové války a na masakrech během koloniální nadvlády, zejména v Alžírsku. Tento všeobecný zájem o historickou paměť vedl také ke vzniku proslulé knižní řady Lieux de mémoire (Místa paměti), jejíž úvodní svazek vydal Pierre Nora v roce 1984 a projevil se i v zásadním filmu Šoa režiséra Clauda Lanzmanna v roce 1985.

V roce 1990 byl přijat první zákon o paměti, který zakazoval popírání zločinů proti lidskosti, především holokaustu, a to na popud ministra Claudea Gayssota, který byl ne příliš náhodou komunistou. V následujícím desetiletí proběhly soudní procesy s někdejšími vichistickými úředníky Paulem Touvierem a Mauricem Paponem a v roce 1995 došlo k zásadnímu uznání viny francouzského státu na deportacích židovského obyvatelstva, čímž bylo konečně na státní úrovni uznáno to, co se ve francouzských školách svědomitě vyučovalo po celá léta, ne-li desetiletí. Současně se prosadila kritika archivní politiky týkající se přístupu k záznamům druhé světové války a volání po jejich širším zpřístupnění. V roce 2001 byly vyhlášeny další dva zákony o paměti, které podtrhly trvalý závazek Francie vyrovnat se s historickým dědictvím a přijmout na něj zákony.

Ve Francii tak můžeme sledovat záměrné vyrovnávání se s minulostí v průběhu několika desetiletí, konfrontaci s utajenými historickými strašidly a syntézu dějin a paměti s cílem formulovat normativní historiografické vyprávění. Zde je třeba zdůraznit, že tento narativ důrazně vzešel z levice.

Ačkoli byl tento kolektivní projekt prodchnut dobrými úmysly, někteří z nás historiků byli již v 90. letech zneklidněni jeho zdánlivou morální přímočarostí: bylo opravdu nutné přijímat paměťové zákony, které lidem diktovaly nejen to, co mají říkat, ale i to, co si mají myslet? Nebylo by lepší vyučovat dějepis se vší obětavostí, aby nikoho ani nenapadlo popírat existenci holokaustu? Historik Henry Rousso, který v té době vedl Ústav soudobých dějin (IHTP) v Paříži, kritizoval zejména pojem „povinnost paměti.“

Je zábavné, že v roce 1989 narazilo toto levicové vyprávění na konzervativní protipól v podobě teze Francise Fukuyamy o „konci dějin“, která nebyla kategorickým tvrzením, že se historické události přestanou vyvíjet, ale spíše tvrzením, že ideologický vzestup demokracie a kapitalismu dosáhl zdánlivě nezvratné nadvlády. Fukuyama ještě před pádem komunismu tvrdil, že i v nedemokratických a nekapitalistických režimech převládlo zdání vyznávání těchto principů, což z nich učinilo de facto nepřekonatelný intelektuální a normativní rámec doby. Tento rámec našel novou alternativu skutečně až s 11. zářím 2001. Fukuyama byl v 1989 ve Francii velmi vysmíván, přesto však předznamenal novou éru, v níž kapitalismus přestal být sprostým slovem i v levicových kruzích. Místo toho svět nadšeně přijal novou kulturu masové spotřeby. To je zřejmě důvod, proč se západní levice začala přesouvat od obrany ekonomické rovnosti, snu, který nyní ztrácel veškerou přitažlivost, k obraně a definování identity prostřednictvím rozvoje critical theory (kritické teorie).

1989 a paradigmatická změna západní levice

S ohledem na tento kontext se podívejme na přelomový pád komunismu ve střední Evropě v roce 1989, jehož vliv na vývoj západní levice se podílel na onom vývoji. Vezmu-li si příklad Francie a Česka, pád komunismu vyvolal paradigmatickou změnu, v níž se francouzská historiografie a problematika paměti, kterou jsem právě popsala, staly klíčovými pro rodící se českou a další středoevropské postkomunistické politiky paměti. Všechna výše připomenutá témata, tj. konstrukce paměti, spravedlnost, stupeň otevřenosti archivů, uznání utrpení, nutnost konfrontace s historickým dědictvím a kultivace soudržného státního narativu, náhle nabyla velké relevance i v Praze.

Ve Francii zase došlo k výrazné intelektuální rekalibraci řady poněkud rozladěných intelektuálů, zejména historiků. Někteří z nich, kteří byli dříve zakotveni v levici, se ocitli v intelektuální tísni, tím spíše, pokud v sobě chovali pochybnosti již od Budapešti 1956, Prahy 1968 nebo Varšavy 1981. S krizí a pádem komunismu se někteří vydali na soukromou či veřejnou cestu sebekritiky (jak byli v komunistickém mládí pečlivě poučeni), a krátce před rokem 1989 nebo krátce po něm zmutovali v zapálené antikomunisty. Významný historik François Furet například vydal paměti, které odrážely jeho revidované perspektivy.

Jedním z nejpozoruhodnějších počinů v tomto intelektuálním prostředí je spolupráce vedená bývalým maoistickým aktivistou, který patřil právě ke generaci roku 1968, jak jsem ji popsala výše, a který se mezitím stal historikem, Stéphanem Courtoisem. Výsledkem tohoto úsilí je jeho zásadní editované dílo Černá kniha komunismu (1997). Tento svazek měl poskytnout komplexní hodnocení globálních komunistických represí a je výstupem, který poprvé představil slavné tvrzení o „100 milionech obětí komunismu.“ Ještě před vydáním Courtois, vědom si neudržitelnosti nadsazeného čísla, jej revidoval směrem dolů na 80 milionů – ale pozdě, narativ o „100 milionech obětí“ byl již zasazen do kamene mezinárodní veřejnosti a zůstal tam navzdory tomu, že tato čísla jsou sporná mezi samotnými historiky komunismu, v neposlední řadě ve sporu s Nicolasem Werthem, který napsal stěžejní část o Sovětském svazu právě v této knize a který svůj rozchod s Courtoisem srdnatě zveřejnil.

Vývoj ideologie, vývoj čísel

Čísla byla upravena tak, aby odpovídala změně perspektivy. Jako příklad zde uvedu kapitolu Karla Bartoška, francouzsko-českého historika, který byl sám v mládí poznamenán vášnivými stalinistickými sympatiemi a nyní dokončil svou metamorfózu a přizpůsobil se antikomunistickému narativu. V Černé knize komunismu hovořil o 250 000 československých „obětech.“ Tento údaj je v příkrém nesouladu se skutečným počtem obětí, který se pohybuje mezi 3 000 a 5 000 mrtvými (což je, netřeba dodávat, 3 000 až 5 000 mrtvých příliš mnoho.) Ve skutečnosti Bartošek hrál na nejednoznačnost pojmu „oběť“ – protože nedefinoval, co je oběť, veřejnost se domnívala, že to znamená „mrtvý“ nebo alespoň „politický vězeň“, zatímco ve skutečnosti šlo o lidi odsouzené na základě zákona 231/1948, z nichž více než polovinu tvořily pokuty, nikoli tresty vězení, a ještě méně justiční vraždy či úmrtí (ne že by si v každém případě nezasloužili úctu).

Rozdíl oproti nacistické okupaci Československa, která si vyžádala 360 000 skutečných lidských životů, je více než 1:50, možná blíže 1:100. Takto radikálně nadsazovat čísla o komunistických represích je intelektuálně o to nepoctivější, že k přesvědčivé analýze svébytně represivního rozměru komunismu není třeba nadsazovat čísla o stalinských represích v Československu a jinde. Ale když konzervativní kruhy nadsazují čísla, jejich motivace je sotva historická. Ve skutečnosti jim šlo o to zdiskreditovat celou levici, nejen komunisty, a diskvalifikovat je jako politické protivníky – nikoliv protivníky v nějakém vzdáleném historickém okamžiku, ale politické protivníky v postkomunistickém režimu.

Když se „morálně ctnostný“ francouzský narativ setkává s antikomunistickým českým narativem

Nacházíme zde tedy nečekaný střet a souhru mezi „multi-kulti“ levicově odvozenou kulturou paměti a pokáním, charakterizovanou výraznou „povinností paměti“, a vznikajícím antikomunistickým narativem. Přenos tohoto narativu provedli badatelé znalí obou stran kulturní propasti (Stéphane Courtois, Karel Bartošek) díky tomu, že přešli od krajní levice v západní Evropě (Courtois se sám prohlásil za bývalého maoistu; Bartošek se po příchodu do Francie pohyboval v krajně levicovém okruhu časopisu L'alternative, než jej v roce 1986 převzal a změnil na La nouvelle alternative, čímž se přizpůsobil blížícímu se kolapsu krajní levice) k antikomunistické pravici či krajní pravici v postkomunistické střední Evropě a znali jak francouzský, tak komunistický a postkomunistický kontext. Důležité je pochopit, že přenesli samospasitelnou formu vyprávění, ale převrátili jeho obsah.

Zatímco po roce 1989 se v intelektuálních kruzích vyjednávalo o této historické paměti a ideologickém přerodu, v tranzitivní střední Evropě se objevily patrně důležitější starosti v podobě ekonomických reforem, které urychlily rozsáhlé zbídačení obyvatelstva a prudký nárůst ekonomické nerovnosti. Zaměříme-li se zde na chronologii ČR, ani ne deset let po sametové revoluci se opětovný vzestup ČSSD a dokonce i KSČM shodoval s nespokojeností veřejnosti podnícenou hospodářskou krizí a s rozhořčením veřejnosti nad rostoucí korupcí politických elit. Značný tlak veřejnosti vedl v roce 1997 k odchodu Václava Klause z funkce předsedy vlády, kterou zastával od roku 1992. Můžeme tak ocenit, jak Černá kniha komunismu spadla pro ODS z nebe a stala se klíčovým politickým nástrojem. Přesně na míru nabídla příznivý narativ, který svaloval vinu za všechny postkomunistické potíže na minulou či současnou levici – a vůbec nevadilo, že v rámci tohoto nového narativu bylo utrpení, které české obyvatelstvo za komunistické éry prožilo, znásobeno více než padesátkrát.

Takto a proto se politika paměti v Česku a obecněji ve střední Evropě v průběhu nulových let orientovala stále více antikomunisticky, parochiálně a konzervativně. Ironií oplývá, že středoevropští konzervativní političtí aktéři nepřijali nic jiného než kosmopolitní, morálně ctnostnou narativní strukturu, kterou původně vytvořila západní levice v 70. a 80. letech – narativ, který se vyznačuje, jak jsme viděli, normativním, na spravedlnost orientovaným a paměťovým rámováním. Vzpomínka na šoa, původně pojatá jako kultura lidských práv, byla nyní v kontextu původní naděje a nadšení z „nové rozšířené Evropy“ přizpůsobena politicky instrumentalizovanému narativu. Jinými slovy, vzpomínková revoluce inspirovaná upřímnými, i když někdy poněkud dráždivými normativními ohledy, byla politicky instrumentalizována, aby se stala nástrojem antikomunistické pravice a dokonce krajní pravice, zejména v Polsku a Maďarsku.

Aby se tento kruh ironie uzavřel, Laure Neumayer ukázala, že vstup visegrádských zemí do Evropské unie poskytl příležitost obrátit morální imperativ související s uznáním holokaustu a legislativou týkající se paměti holokaustu antikomunistickým směrem. Visegrádské země využily tohoto paradigmatu k prosazování morální ekvivalence mezi nacismem a komunismem, přičemž v Maďarsku, Polsku a také v Rumunsku se jednalo o latentní agendu relativizace holokaustu zpochybněním jeho jedinečnosti. Připusťme, že v případě Česka to nebyl primární záměr – tam šlo naopak o relativizaci utrpení a obětí způsobených vyhnáním sudetských Němců v letech 1945-46. Podstatné je, že nikde nešlo o podporu kolektivního uvědomění a vyrovnání se s vlastní odpovědností, jako tomu bylo ve Francii v 70. a 80. letech.

Závěr: přijetí „cool“ západního narativu o vyrovnávání se s minulostí mělo vlastní agendu

Přisvojení si někdejších západních hodnot v jejich formě, ne-li v jejich záměru, bylo dokonáno. Český zákon č. 405/2000, který trestá popírání už nejen holokaustu, ale i blíže nespecifikované „komunistické genocidium" odnětím svobody až na tři roky, je výstižnou ilustrací tohoto nesourodého kulturního transferu. Žádný odborník nikdy vážně neobhajoval, že v Československu došlo ke „komunistické genocidě“; naopak, jak jsem zdůraznila výše, měřítko obětí je ve srovnání s nacismem téměř 1:100 (a ještě výstižněji, ve srovnání s vyhnanými sudetskými Němci přibližně 1:10).

Existovaly samozřejmě nejméně dvě mezinárodně zdokumentované komunistické genocidy: jedna na Ukrajině (holodomor) a druhá v Kambodži. Lze však pochybovat, že českému zákonodárci šlo primárně o ochranu památky ukrajinského holodomoru, natož pak kambodžské genocidy, které českého voliče zajímají jen velmi málo. Šlo mu však o vstup do klubu perspektivních tolerantních národů EU a o prosazení navenek předpokládané unijní „mluvnice smíření.“ To, že tuto mluvnici skloňoval na propagaci narativu soupeření obětí se západní Evropou, čímž riskovala jak nafouknutí údajů o komunistických represích, tak relativizaci holokaustu, bylo historickým bonusem, který možná nebyl úplně vypočítavý. Paradoxem je, že čeští zastánci antikomunismu, kteří jsou zároveň škrobenými obhájci paměti holokaustu, jako Michael Žantovský a Michal Klíma, se ocitli v pozici obhájců narativu, který potenciálně relativizuje holokaust, aniž by si to uvědomovali.

Paměť je politická a je neustále přetvářena současností; politická je i historie, jejíž metodologie je dnes v Česku i ve zbytku střední Evropy vlastně válečnou zónou – stačí sledovat debatu kolem dějin každodennosti jako historické metodologie, která je taktéž ideologická, jako byl svého času stalinismus. Nadnárodní a transkulturní politika paměti ukazuje, že historie je vždy instrumentalizována, někdy spíše metodologicky a reflexivně a s chvályhodným cílem – podpora společenského usmíření –, často s méně čestnými politickými motivy.