Hindenburg versus Hitler

28. 3. 2024 / Boris Cvek

Nacisté vzdorovali snahám o sjednocení krajní pravice a počítali s vlastním růstem. Na druhé straně jim vyvolené referendum o svržení socialistické vlády v Prusku, tehdy nejvýznamnější německé zemi, mělo účast jen 37 procent. V nacistickém hnutí se také prohlubovalo napětí mezi Hitlerovou strategií vyčkávání a netrpělivými jednotkami SA a SS, které to táhlo k puči. Hitler se ovšem bál, že by se armáda postavila proti němu. Schleicher ostatně chápal Hitlera jako loutku, kterou po zapojení do vlády bude snadné srovnat do latě.

Přeskočím zajímavou kapitolu o vztahu Hitlera k ženám. Zdá se, že měl zájem o velmi mladé ženy, že se bál skutečného vztahu a že hned po jeho matce druhou nejdůležitější ženou jeho života byla jeho neteř, s níž možná měl sexuální vztah, kterou ale rozhodně svou žárlivostí dohnal k sebevraždě. Všechny Hitlerovy řeči o tom, jak se omezuje ve svém soukromí kvůli německému národu, jeho jediné lásce, byly lži. Vztah s Evou Braunovou začíná také někdy v této době a také není úplně jasné, zda ti dva spolu někdy žili také sexuálně. Představy o té či oné sexuální abnormalitě Hitlerově jsou ale podle všeho nepodložené.

Ocitáme se v roce 1932, ve které došlo k několika klíčovým událostem. Nejprve prezidentské volby. Hitler dlouho váhal s účastí. Brüning stál za pětaosmdesátiletým maršálem, který se ucházel o znovuzvolení. Jakmile bylo jasné, že sociální demokracie se rozhodla proti všem svým minulým postojům Hindenburga ve strachu z Hitlera podpořit, vstoupil do klání také Hitler (k velké úlevě Gobbelsově). Taktika byla zřejmá: využít spojení sociální demokracie s maršálem k diskreditaci obou u jejich voličů. Nacisté vedli intenzivní kampaň ve všech volbách roku 1932. V prvním kole prezidentské volby očekávali vyrovnaný souboj. Výsledek byl pro ně debakl (v procentech): Hindenburg 49,8, Hitler 30,1, komunista 13,2 a nacionalista 6,8. Voliči sociální demokracie vzorně volili maršála.

Před druhým kolem byla kampaň ještě intenzivnější, Hitler létal mezi německými městy letadlem jako deus ex machina. Snášel se z nebe jako nadstranický mesiáš. Po celou dobu kampaně si dával pozor na to, aby byl k Hindenburgovi zdvořilý. Stavěl se jako představitel mládí, jemuž starý pán musí nakonec uvolnit cestu. Potlačil také antisemitismus. Sázel na kritiku výmarského systému jako takového a nahrazení demokracie silným, jednotným Německem. Měl na své straně vlivné lidi z byznysu (majitel největší ocelárny v Evropě z velké části financoval nové, luxusní sídlo strany v Mnichově nebo bývalý vlivný bankéř centrální banky Hitlerovi vyloženě podlézal), snažil se mezi nimi šířit představu, že kdo je zastánce soukromého vlastnictví, musí být proti demokracii, ale velký úspěch to nemělo. Mnoho byznysmenů mělo vůči NSDAP nedůvěřivý postoj. Nota bene když nacisté v parlamentu prosazovali znárodňování bank.

Druhé kolo prezidentských voleb dopadlo takto (v procentech): Hindenburg 53, Hitler 36,8. komunista 10,2. V té době na nátlak Pruska a Bavorska se centrální vláda rozhodla zakázat nacistické paramilitární jednotky SS a SA (armáda byla proti zákazu, naopak v nacistických jednotkách viděla své budoucí vojáky). Je fakt, že tihle gauneři zmizeli z ulic, ale obě organizace fungovaly dále. Hindenburg nebyl spokojený s tím, že je prezidentem i díky voličům sociální demokracie a snažil se opět o sestavení pravicové vlády, v níž by Hitler účast i Hitler. Ten to odmítal. Maršálovým snem byla autoritativní vláda šlechty s podporou armády a pod vlivem velkých majitelů pozemků z východního Pruska donutil Brüninga, který se chvíli bránil odkazem na zahraničí a na parlament, k rezignaci. Místo něj byl kancléřem jmenován bezvýznamný pruský politik Papen, kterého Schleicher považoval za svou loutku. Papenova vláda byla fakticky vládou šlechty. Nacisté jí pak nadávali do reakcionářů.

Hindenburg se stále snažil najít podporu pro Papenovu vládu u nacistů. Nakonec získal slib, nikdy nesplněný, že to Hitler udělá, pokud prezident zajistí legalizaci SA a SS a vypíše nové volby. To se stalo. Do voleb se maršálovi a armádě pomocí Papenovy vlády podařilo provést svržení sociálně demokratické vlády v Prusku. S návratem SA a SS do ulic přišel opět teror. Příkladem může být ukopání mladého komunisty v Horním Slezsku před očima jeho matky a bratra. Vláda tehdy už schválila tvrdší zákony proti těmto zločinům, takže pachatelé byli hned před soudem a dostali trest smrti. Ten byl později zmírněn na doživotí – a po nástupu Hitlera k moci byli propuštěni. Hitler je podpořil jednoznačně už mnohem dříve. Gobbels jejich odsouzení dal do souvislosti s údajným židovským spiknutím.

Kampaň před volbami do Reichstagu probíhala ze strany nacistů stále stejně, jen možná ještě intenzivněji, jako v prezidentských volbách. Na základě výsledků ze zemských voleb se čekalo, že nacisté budou mít kolem 40 procent i více. Výsledky 31. července tak přinesly další zklamání (v procentech): NSDAP 37,3, komunisté 14,5, socialisté 21,6, centrum 12,5. Nacisté se stali nejsilnější stranou v parlamentu a Hitler pro sebe požadoval kancléřství a neomezenou moc. Nechtěl koaliční vládu. Opět se objevila jeho typická vlastnost: buď všechno, nebo nic. Nějakou dobu se zdálo, že by nacisté přece jen mohli vytvořit koalici s centristy. Göring se stal předsedou parlamentu a do funkce místopředsedy v rozporu s tradicí nebyl zvolen žádný socialista. Situace došla tak daleko, že Brüning hrozil vystoupením ze strany, pokud budou centristé dále podporovat nacisty.

Hitler absolvoval různá jednání, včetně těch s Papenem a Hindenburgem. Byl v pokušení věřit, že přece jen ho bude starý maršál jmenovat kancléřem. Ten to ale odmítal. 13. srpna to vyšlo najevo veřejně a všeobecně se soudilo, že Hitler fatálně narazil do zdi. On sám to cítil jako velkou prohru a urážku. Hindenburg své rozhodnutí zdůvodňoval tím, že nedá osud říše císaře Viléma do rukou nějakého bezvýznamného vojáka z Čech (to byl samozřejmě omyl), stěžoval si na Hitlerovu neschopnost kompromisu a nebezpečí z toho plynoucí. Při jednání s Papenem se Hitler snažil argumentovat i tím, že bez nacistů nemůže Papenova vláda počítat s podporou parlamentu. Papen na to cynicky reagoval překvapením, že zrovna Hitler by chtěl lpět na parlamentní většině.

Papen se ukázal docela schopným kancléřem. Dokázal na svou stranu získat byznys. Spolu s Hindenburgem měli plán na rychlé rozpuštění parlamentu a protiústavní odložení voleb do neurčité budoucnosti. Mělo jít vlastně o převrat. K jejich překvapení ovšem Reichstag hned na prvním zasedání po ustavující schůzi přistoupil na návrh komunistického poslance hlasovat o nedůvěře Papenově vládě, což pro Papena skončilo naprostým fiaskem: 522 pro nedůvěru, 42 proti. Papen využil Hindeburgova bianco šeku a rozpustil parlament. Rozběhla se příprava na nové volby. V těchto volbách nacisté útočili především na Papenovu vládu, vydávali se za antireakcionáře a Hitler skončil se skrýváním svého brutálního antisemitismu. NSDAP zažívala pokles členské základny (455 tisíc v srpnu vs. 435 tisíc v říjnu), měla problémy s financováním a zájem veřejnosti o její kampaň upadal.

Výsledky voleb ze 6. listopadu potvrzovaly pozvolný pád podpory NSDAP (v procentech): nacisté 33,1, komunisté 16,9, socialisté 20,4, centristé 11,9. Volební účast proti letním volbám klesla z 84,1 na 80,6 procent. Opět a opět se nedařilo Hitlera přesvědčit, aby vstoupil do vlády, ačkoli byl ochotnější jednat o koalici, pokud ho prezident pověří sestavením vlády se všemi kancléřskými pravomoci. To Hindenburg odmítl. Vracel se plán na převrat, který měli maršál a Papenem domluvený. Alternativou byla vláda Schleichera, který se chtěl v té době Papena jako příliš emancipovaného politika už zbavit. Hindenburg trval na Papenovi. Při jednání Papenovy vlády se ovšem ukázalo, že téměř všichni ministři jsou proti pokračování vlády – a Schleicher na Papenův dotaz odmítl, že by armáda byla schopna udržet pořádek, pokud by došlo k faktickému zrušení ústavy.

Kancléřem se tedy stal Schleicher, který počítal s vládou široké podpory napříč spektrem od odborů až po nacisty. Měl v plánu rozštěpit poslaneckou frakci NSDAP a sloužit k tomu mu měl Georg Strasser, vlivný šéf organizačního centra NSDAP. Strasser byl dříve spolu s Goebbelsem představitelem levicového křídla nacistické strany, ale na rozdíl od svého bratra Otty se plně přizpůsobil Hitlerovu kurzu a měl mezi nacisty obrovský vliv. Jeho dřívější fámulus Goebbels v něm viděl stále větší nebezpečí. Strasserovi v roce 1932 vadilo, že Hitler tvrdohlavě odmítá účast na vládě. Považoval to za sebezničující politickou strategii. Pokus o rozdělení strany se ale nepovedl. Strasser rezignoval na všechny své funkce, což způsobilo mimořádnou senzaci, avšak Hitlerovi – i pomocí výhrůžek sebevraždou – se podařilo udržet stranu jednotnou pod svým vedením.

Na konci roku 1932 se tedy mohlo zdát, a mnoha znalým lidem se tak i zdálo, že nacismus je vyřízená věc. Ekonomická situace byla velmi špatná, nezaměstnanost vysoká, ale přece jen docházelo k určitému zlepšování. Ale zdálo se, že nacistické hnutí narazilo na svůj strop a bude už jen ztrácet. Cesta Hitlera k moci byla pevně zahrazena kancléřem Hindenburgem. Jenže bylo to jen zdání.