Odhaduje, že každou zimu zemře asi 32 000 Britů na následky nedostatečného vytápění jejich obydlí, a předpovídá nárůst tohoto čísla o 8000 za každý stupeň, o který poklesnou teploty proti dlouhodobému průměru. Podnikům by mohly být kráceny dodávky energií ve prospěch domácností, což vzbudilo jejich značnou nelibost a způsobilo hrozby před poklesem ekonomiky a zaměstnanosti.

To však stejně neřeší problém chudších rodin a především důchodců. Až 3 miliony Britů se tuto zimu budou rozhodovat, zda si zatopit nebo se najíst, a na zaplacení dodávek stále dražších energií prostě nebudou mít. Úřady varují před možnými výpadky dodávek zemního plynu, který používá k výrobě elektřiny 40% britských elektráren, přičemž Velká Británie již není v jeho spotřebě soběstačná a stále více závisí na dovozu. Pamětníci si připomínají zimu 1962/63, kdy v Británii mrzlo od vánoc až do dubna při průměrné teplotě +0,2°C.

Internetové vydání Guardianu z 20. října k tomu cituje představitele Konfederace britského průmyslu (CBI, vedoucí zaměstnavatelská organizace ve V. Británii), který očekává vynucené zavedení třídenního pracovního týdne (podobně jako tomu bylo v zimě 1973/74 v době embarga zemí OPEC a velké hornické stávky) a zároveň obviňuje vládu, že nedělá nic pro snížení energetické zranitelnosti Spojeného království.

Británie má zásoby plynu na pouhých 11 dnů, zatímco země kontinentální Evropy v průměru na 55 dnů, a výstavba dalších severomořských plynovodů především z Norska vázne. Situace se snad zlepší až po jejich dokončení v roce 2007 nebo 2008.

Britské elektrárny jsou zastaralé, infrastruktura nedostatečná a celkové náklady na energie vynaložené ve Velké Británii se kvůli rostoucím cenám a stálému růstu poptávky během dvou let zdvojnásobily. Britský ministr energetiky Malcolm Wicks však o týden později také v Guardianu obvinil CBI z panikaření a uklidňoval veřejnost, že dodávky elektřiny a tepla pro domácnosti budou zajištěny.

Nestranný pozorovatel zvenčí by snad dal představiteli britských průmyslníků za pravdu, tak byla jeho argumentace přesvědčivá, dokud by si jinde jindenepřečetl, jak dobře prosperuje britská firma British Petroleum (BP), a to právě díky rostoucím cenám ropy a neklidu na energetických trzích před nastávající zimou. BP, která těží i v Mexickém zálivu a byla také postižena hurikánem Katrina, ohlásila za 3. čtvrtletí letošního roku meziroční nárůst hrubého zisku o 27%, a to navzdory značným škodám na těžebním zařízení, které v důsledku hurikánu utrpěla.

Nelze se ubránit konstatování, že tržní nástroje zde nevyhnutelně selhávají: Na jedné straně všeobecné spoléhání na neviditelnou ruku trhu a rezignace vlád na regulační zásahy umožňuje korporacím těžit z nedostatku čehokoli (a je nutno podotknout, že k této politice nečinnosti jsou vlády tlačeny právě převážně korporacemi, protože ta obvykle působí ve prospěch jejich zájmů), na druhé straně, když se tatáž nečinnost týchž vlád bezprostředních zájmů firem dotkne negativně, jejich představitelé volají po vládních zásazích a berou si za rukojmí občany. Jaký z toho udělat závěr?

Zdá se, že přes všechny výtky jejich oponentů k jednostranné argumentaci měli velký kus pravdy účastníci newyorské Konference o ropném kolapsu: Vlády tomu nerozumějí a velký kapitál to absolutně nezajímá, jaké starosti máme my obyčejní pěšáci, vtažení proti své vůli do (zatím díkybohu většinou studené) války titánů globalizované světové ekonomiky. To přísloví o pomocné ruce na konci vlastního ramene stále platí. Ale stejně tak platí "sám nejsi nic" a také "we shall overcome" - snad jsme ještě všichni nezapomněli.