Komu jsme tedy podobní? Gorilám? Hamletovi? Persifláž na reality show - tak trochu jiná reality show Odhalení pobouřila obdivovatele komerčních médií právě proto, že nastavila absurditě zrcadlo. Tvůrčím způsobem. Intelektuálové se doposud zmohli pouze na morální rozhořčení, aniž cokoliv pochopili. Brazilský antropolog Golgo vypovídá bezelstně o tom, jak neporozuměl společnosti, kterou už léta zkoumá. Vlastní kulturní bariéry bránící pochopení a analýze nedovede odfiltrovat, a tak používá tu nejméně vědeckou metodu popisu reality: "podle sebe soudím tebe". Výsledkem je fascinace a nechápavý údiv věčného turisty. Jak můžeme pochopit africké domorodce a jejich kulturu? Jak můžeme porozumět chování zvířat, když neporozumíme ani kultuře, se kterou máme společné kořeny?

Český bohemista, žijící v Glasgow, používá namísto pozorování reality analogie k literárním postavám dnes už literárně "mrtvého" Milana Kundery, i když by - s úplně opačným výsledkem - mohl používat z téže generace Škvoreckého a jeho postavy Dannyho Smiřického a slečnu Stříbrnou. A nebo když už Milana Kunderu, tak alespoň Směšné lásky. Byl by tak blíž realitě dneška. Byl by blíž realitě trapnosti.

Reality show jsou archetypální nápodobou, rituálem, kvintesencí pokřivené morálky společnosti. Musí být, neboť jsou produktem populismu sociologických a psychologických projektů. Inscenovanou laboratoří sociálních věd, na níž se zkoušejí reakce občanů na novou vlnu reklamního působení. Na novou vlnu podnětů, emocí. Mediálního voyeurismu. Na novou vlnu marketingově orientované politiky. S Krampolem k výšinám moci. S Indiana Jonesem z jeskyně ven! Copak to není reality show? S jasnozřivostí futurologa popsal v románu 451 stupňů Fahrenheita chování a manipulaci tupého davu Ray Douglas Bradbury. Psal se rok 1952 . Senátor McCarthy hřímá své obžaloby. Amerika si léčí rány z války. Nastává baby boom. Do tohoto světa povinného optimismu přichází Bradburyho vize. Požárník Guy Montag, který pociťuje rozkoš z pálení knih, náhle procitá a začne si klást otázky, které si do té chvíle nepoložil. Svět okolo něj včetně jeho ženy žije svou totální reality show s plochými interaktivními televizními obrazovkami přes celou stěnu. Bez myšlenky, bez cíle. Honěn všudypřítomnou policií v přímém přenosu, hledá hrdina smysl svého života. A my poznáváme s ním, že v robinsonádě intelektuálů, stojících mimo společnost, smysl života není. Že smysl života musí být ve změně společnosti.

Nahota také není sprostá, pokud smysl života není v obnažování se. Pokud je odhalení pouze prostředkem, a ne cílem. Sex není špatný ani dobrý, protože je přirozený. To jen falešná křesťanská morálka mu nalepila punc hříchu. Vraťme se k přirozenému modelu života Tahiťanů...

To, v čem je komerční reality show podobná gladiátorským zápasům, je fenomén jejich pravidel a režijní manipulace ze zákulisí. Ponížení. Bezúčelnost. Pro zábavu. Ani lev neloví svou kořist jen tak, pro zábavu. Kamery VyVolených si svou oběť najdou vždy. A bulvár ji sežere.

Dívá se na ni skoro dva miliony lidí. Mluví o nich. Žije jejich životy. A odsoudí je. K výhře nebo prohře. Vyhrát může jen jeden. Pro zábavu. Pro vaši zábavu jeden vyhraje a ostatní prohrají. Proč? Ave, Caesar...