Viděli jste poslední film Heleny Třeštíkové ze seriálu Manželské etudy po dvaceti letech? Manželé podnikatelé Strnadovi, kteří mají v Praze na Vinohradech (údajně nepříliš prosperující) obchod s nábytkem, si stěžují, že v postkomunistické době veřejný prostor nesmírně zhrubl, že se zákazníci, kteří jim do obchodu přijdou, chovají neuvěřitelně sprostě.

Píšu tohle z Británie, která má jistě své vlastní podstatné problémy, spíš na druhou stranu: v zemi - a stejně i jinde v západní Evropě - stále ještě existuje jasný civilizační standard, podporovaný velmi silně kodexem toho, čemu se mnozí Češi budou vysmívat jako "politické korektnosti". Jenže ono je to dodržováno. Skutečně se ve veřejných místnostech nekouří, a kouřit v něčí přítomnosti se považuje za nezdvořilost. Skutečně se nepovažuje za přijatelné krást (třeba papír či obálky v zaměstnání, nebo soukromě telefonovat z firemního telefonu), podvádět a dívat se (v práci) na internetu na pornografii.

Těžko najdete - na rozdíl od Prahy - restaurace či kavárny či cukrárny, které by se inzerovaly obří plastikou, která znázorňuje mučení.

Prostě některé věci jsou součástí trvalé evropské civilizace a některé věci se tedy prostě nedělají. Navzdory tomu, na co si možná zvykla, jak argumentuje Štěpán Kotrba, česká společnost v normalizačních desetiletích.

Poukaz na to, že nedodržování základních etických norem je nepřijatelné, je naprosto správné - a bagatelizovat ho jako "kňučení zhrzených intelektuálů, které stejně nikdo neposlouchá", není přesvědčivé. Mluvím - i když to třeba mnohé naštve - na základě širší než české zkušenosti.

Hodnoty se nezjišťují statisticky. Nikdy není radno zpochybňovat či zesměšňovat základní etické hodnoty tím, že z kritika zdánlivě učiníme příslušníka cizí, irelevantní, nedůležité "jinakosti".