Budoucnost, která se o nás stará, slibovala, že když budeme usilovně pracovat, posloužíme coby anonymní kolečko ve stroji dějin, který (tedy až na občasné malé zádrhele, jako třeba dvě světové války) automaticky a nezadržitelně směřuje stále výše a dále - tudíž můžeme doufat v lepší příští pro sebe i pro potomstvo. Pokud se v Ostravě dělá líp, než se dělalo včera, brzy již vybudujeme lihovarní demogracii, reálný senilismus a konečně komunismus, kde bude každý pracovat podle svých schopností a připadne mu odměna podle jeho potřeb (takže je zde Gottwald od práce zcela osvobozen a smí trávit večery pod lampou se Stalinovým pojednáním o jazykovědě). Alternativně: Až se privatizační předpírkou a lustračním vizírem dočista do čista zbavíme zbytků "komunismu", dobudujeme liberální demokracii (v níž se trh stane volnějším a ještě volnějším, až bude nejvolnějším na celém světě), nastane ráj a Klaus se bude moci v náručí letušáka plně věnovati globálnímu oteplování.

Jenomže budoucnost se o nás nestará. Příští dekáda nebo dvě přinesou nejspíše přesun centra světového hospodářství do Asie a souběžně s tím zchudnutí Západu. Čínská a indická ekonomika rapidně porostou, dokud nenarazí na hranice dané únosností prostředí a dostupnými surovinami. Co bude pak, to ať si už modeluje někdo jiný...

Jistě nemá cenu propadat apokalyptickým zvěstem o roce 2012 připisovaným (neprávem) periodizaci mayského kalendáře. Na druhé straně však každodenní rutina ani prolongace námi pečlivě vybraných vývojových trendů nejsou žádnou vytouženou budoucností - jde o pouhé uklidňující rituály. Budoucnosti je přece úplně jedno, jestli žijeme nebo jak se nám daří; jedno by to ale nemělo být nám samotným. Vesmír kašle na to, zda po třetí planetě jedné průměrné hvězdy Mléčné dráhy lezou podivně namyšlení pidimužíci a vyrážejí ze sebe tolik komické "ř". Úvahami nad tím, že věřit v budoucnost je přesně to co potřebujeme, by se pak už (kromě psychologa) neměl zabývat asi vůbec nikdo. Klasické civilizace Starého i Nového světa fungovaly po tisíce let s pojetím dějin coby cyklicky se navracejícího úpadku. Obecněji řečeno: To, že něco potřebuji, vůbec nedokazuje, že to také musí existovat; leda bychom rozšířili myšlenku všemocného volného trhu ještě i na oblast duchovních potřeb (co by zde asi znamenal pojem "koupěschopná poptávka" údajně schopná vytvořit odpovídající nabídku?). A mimochodem: Strukturálně vzato přesně týmž "antropologickým" argumentem, jaký pan Žák nyní položil na stůl v případě budoucnosti, se po Kantově rozvrácení dogmatické theologie už více jak dvě stě let marně dokazuje existence Boha.