O totalitárním zákazu pyžama

19. 2. 2010 / Karel Dolejší

V žádném případě si nemyslím, že by vše, co se kdy vůbec může stát, bylo již předem nějak napsáno na stránkách historických učebnic, takže co tam nenalezneme, lze jednoduše vyloučit; nicméně procházím-li dějinami totalitních a autoritářských režimů v našem kulturním okruhu, nějak se mi ne a nedaří najít příklad, kdy byl opresívní režim nastolen naprosto standardním rozhodnutím řádného soudu, nebo kdy by byl proces vzniku takového režimu rozhodnutím soudu přinejmenším spuštěn. Naopak se najde řada příkladů - fašistická Itálie, nacistické Německo, frankistické Španělsko - kdy legitimní režim zemřel na (přinejmenším počáteční) absenci vůle rozhodně se bránit proti zhoubnému bujení vlastní politické tradice - dokud měl ještě vůbec nějakou šanci. Příkladů, kdy nedostatek vůle k obraně a z něj plynoucí neochota zasáhnout proti vznikajícímu alternativnímu mocenskému centru se jednoznačně vymstily. Možné námitky, že takové argumentace lze zneužít proti každé politické síle usilující o alternativu statu quo jsem si vědom - a nepředstírám, že mám na ni jednoduchou vyčerpávající odpověď.

Taková věc jako vznik opresívního režimu se ovšem zatím ještě nikdy nepřihodila v novodobých dějinách striktně třídně strukturované Velké Británie, kde kromě tradiční Velké trojky (Labouristická strana, Liberálně demokratická strana, Konzervativní strana) díky specifickému modelu většinového volebního systému nemá v celostátním měřítku takřka žádná alternativní politická formace šanci něco podstatného změnit. Politická třída je navíc od vzniku tzv. New Labour s konečnou platností hlubokým příkopem statusové distance a ostnatým drátem politické korektnosti oddělena od nižších společenských vrstev, jejichž jediným slyšitelným mluvčím tak zůstává předseda British National Party Nick Griffin halasně hájící "práva obyčejných domorodců" proti muslimům, Afričanům, Indům, jakož i jiné "sběři", kterou hodlá co nejdříve odeslat z nádherné Británie "zpátky do džungle". Těm, kdo jsou v britské společnosti opravdu důležití, je ale naprosto jasné, že tady nejde o typického kariéristu, který se nechal standardně sežvýkat interními mechanismy Velké trojky a v jejím rámci vystoupal na vrchol (přičemž nezapomněl opakovaně dávat najevo značnou míru osobní identifikace s hodnotami vyšší střední třídy, z níž se anglická politická elita tradičně a dosti stereotypně rekrutuje). Všichni důležití lidé na správných místech vědí, že ten hoch "nepatří do dobré společnosti" a pokud nenastane opravdu zlá krize, kdy by potřebovali někoho na špinavou práci, k ničemu důležitému ho nepustí. Uvidíme, jak tento bohulibý experiment, který zatím stále více připomíná klasický příklad střetnutí "uzavřené elity" s kontraelitou, a jehož důsledkem je stejně jako v ČR vážná krize legitimity politického systému, nakonec dopadne. Jedno je každopádně jisté: Česká republika zatím žádné "usazené" kastovní mechanismy ještě nemá, a nemůže tedy jednoduše jít britskou cestou...

Hlavní poučení, které si německá NSDAP odnesla z nepovedeného bavorského pivního puče v roce 1923, znělo, že nyní musí postupovat v rámci formálních pravidel systému a dostat se k moci legálně. Kdyby tehdy Německo nemělo "hodnotově neutrální" ústavu a laxní úřady, a kdyby část místní bankovní a průmyslové oligarchie nesnila o likvidaci politické levice, mohlo být této straně s jejím zločinným programem zabráněno v účasti ve volbách v roce 1933, jimiž se dostala k moci. Tyto volby přitom byly do značné míry již fraškou, protože političtí protivníci "legálně existujících" nacistů byli během "kampaně" systematicky zastrašováni, mláceni, nebo rovnou vražděni. Nikdo však proti tehdy již vlivné a etablované "legální" straně účinně nezasáhl.

Je velikým politickým mýtem tvrdit, že existují nějaké společnosti, které se neřídí žádnými restriktivními pravidly a jsou otevřeny úplně vůči všemu a všem. Taková tvrzení jednoduše nelze empiricky doložit. Jde vždy jedině o otázku, jak jsou ta která pravidla rigidní, jak důsledně a jakými prostředky jsou vymáhána. Rozhodnu-li se třeba vyrazit na ples v pyžamu, pak lze očekávat, že (nepůjde-li o ples maškarní) budu mít jisté potíže se vstupem do sálu, poněvadž jsem prostě zjevně nedodržel pravidla - čti dress code. Pokud by mi to hodně vadilo a nechtěl bych přitom spoluobčany obelhávat nějakou historkou, která vše odvysvětlí, musel bych nastartovat veřejnou iniciativu s cílem změnit pravidla pro vstup do plesové síně, a ne trvat za každou cenu na tom, že existující pravidla respektovat jednoduše nemusím. Podobně se to má s protiústavně orientovanými politickými stranami. Pokud někomu vadí, že jsou v České republice imigranti, zahraniční pracovníci a lidé jiného etnického původu s českým občanstvím, kteří se (přinejmenším tedy teoreticky...) těší v mnoha ohledech stejným právům jako "etničtí Češi", ať si prostě píše petice požadující změnu ústavního uspořádání, odstranění Listiny základních práv a svobod a všech zmínek o lidských právech vůbec z textu ústavy - ale ať nekřičí, že byl vykázán ze společnosti k ústavě se hlásících politických stran, když její pravidla demonstrativně porušuje.

Jinak už nemám k tématu zákazu Dělnické strany co dodat, snad kromě preambule ústavy:

My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,
v čase obnovy samostatného českého státu,
věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé,
odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku
v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody
jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů,
kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku,
jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti,
jako součást rodiny evropských a světových demokracií,
odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství,
odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu,
prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky...

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 19.2. 2010