Hned v úvodu se Martin Veselovský, moderátor duelu mezi Normanem Finkelsteinem a bývalým předsedou pražské židovské obce Tomášem Jelínkem, který následoval po vstupní reportáži, usvědčil z toho, že si o prestižním hostovi, který se v Událostech neobjevuje každý den, nevyhledal ani základní fakta na Wikipedii, když tvrdil, že oba jeho rodiče „přežili Osvětim“. Finkelsteinova matka se osvobození nedočkala v Osvětimi, nýbrž v Majdanku, jak později Finkelstein zmínil. Možná jde o drobnost, ale ta je jen pouhým podkresem k moderátorově hrubosti a tuposti vůči člověku a odborníku, který je západními univerzitami běžně zván k přednáškám.

Finkelsteinův medailonek doprovázela zlověstně potemnělá hudební kulisa, jež měla asi podtrhnout „rozporuplnost“ amerického politologa, možná vzhledem k tomu, že slovy autora reportáže Bohumila Vostala: „Kontroverzi vzbudil už v Česku. Jeho přednášky inzerovaly samy od sebe neonacistické stránky.“ Jeden by si maně pomyslel, že se tu po zrušení Dělnické strany neonacismus mermomocí klube jinudy, a to ze směru, který by nikdo nečekal. V reportáži se se svými znalostmi také blýsknul novinář a moderátor pořadu Historický magazín Petr Brod, když tvrdil, že „Írán teď vede vláda, která chce vymazat Izrael z mapy.“ To už tu bylo několikrát vyvráceno a pan Brod by se měl naučit perštině nebo si alespoň přečíst krátký překlad sporného výroku od historika specializujícího se na Střední východ a jižní Asii Juana Colea, jenž perštinu ovládá a který tvrdí, že íránský prezident oprášil starý Chomejního výrok, podle nějž „sionistický režim v Jeruzalémě musí nakonec zmizet ze stránek historie“. Přitom Juan Cole je v rámci kritiků izraelské politiky vcelku umírněný.

Veselovský začal avizovaný duel nemístnou inzultací: „Pane Finkelsteine, Národní odpor, což jsou pro vaši informaci čeští neonacisté, na svých webových stránkách i dnes na pozici číslo jedna inzerují vaši přednášku tady v České republice, těší vás to, máte z toho radost?“ Finkelstein odpověděl, že mu není jasné, proč něco takového moderátor vůbec zdůrazňuje, když byl pozván Institutem pro mezinárodní vztahy, Akademií věd, a proč by se měl soustředit na takové stránky. Veselovský arogantně kontroval, že tato skutečnost uvádí Finkelsteinovu práci a názory „do bezesporu zajímavého kontextu.“ Je pravda, že jsem v sále zaregistroval několik pochybných individuí, nicméně jich mohlo být bratru tucet, dokonce se tito lidé ani nijak neprojevovali a sál opustili ještě před koncem přednášky a navazující diskusí. (Poznámka KD: Pokud jsem si stihnul všimnout, tito lidé mezi sebou navzájem hovořili slovensky a odešli ze sálu, když skončil film s českými titulky a když byl program nadále veden pouze v angličtině.) Bývalý předseda Židovské obce v Praze Jelínek možnost kritiky Izraele zasklil tvrzením: „Je třeba věnovat se těmto ožehavým problémům a pokud to dělá židovský autor, je to jaksi legitimní.“ Aha, takže tu máme klasický model vztahu Izraelců k Palestincům. Jedni mohou vše, druzí nikoliv. Výrok pana Jelínka považuji za pobuřující a rasistický.

V relaci se dále propírala asi neznámější Finkelsteinova publikace o zneužívání obětí holocaustu izraelskými elitami Holocaust Industry, již historik Omer Bartov přirovnal k „novodobým Protokolům sionistických mudrců“, avšak vysoce si ji mezi jinými cenil prominentní politolog a historik Raul Hilberg, který nacistické genocidě unikl. Moderátor z knihy vybíral „kontroverzní“ pasáže, které prezentoval mimo kontext, zatímco celkem nevybíravým tónem po Finkelsteinovi žádal jejich objasnění. Podprahově na diváky také mohly působit snímky pořízené za 2. světové války v nacistických koncentračních táborech vysílané v průběhu pořadu, ačkoliv existuje řada obdobných záběrů trpících či zavražděných izraelskou armádou s americkou výzbrojí. Tyto se patrně na skoupé plátno ve studiu nevešly.

Norman Finkelstein ve svých pracích vychází často z liberálních či konzervativních zdrojů, například z poznatků Amnesty International, Human Rights Watch, Mezinárodního trestního soudu či OSN, jak sám během své přednášky uvedl. Existují ještě radikálnější kritikové izraelské politiky vůči domorodé populaci v Palestině a některým arabským sousedům jako je hudebník, bývalý izraelský voják a účastník izraelského tažení do jižního Libanonu v roce 1982, kdy bylo v průběhu tří měsíců zavražděno až 15.000 libanonských a palestinských civilistů – Gilad Atzmon, jenž kritizuje nejen sionismus, ale i judaismus a poukazuje třeba na takové věci jako je židovský rasismus.

Domnívám se, že v našich končinách debata o izraelsko-palestinském konfliktu žádné výsledky nepřinese, pokud budou oběti holocaustu zneužívány jako spolehlivý roubík a pokud budeme holocaust nadále vnímat jako biblické dogma, na něž neradno sahat.