Naše generace dostaly příležitost ve společenském systému, který se nazval komunismem, své životy prožít a ochutnat jeho ovoce. Stali jsme se součástí zlořádu, který v různé míře poznamenal všechny.

Jako chlapec jsem si začal uvědomovat, že to nejdůležitější, čeho člověk může dosáhnout, je pochopení věcí kolem sebe – co a proč se děje, proč tak lidé jednají. Pohlíží-li člověk na svět z takového zorného úhlu, pomalu se začnou vynořovat kontury souvislostí. Schopnost kritické mysli časem vytvoří obranné schopnosti nadhledu. Celý život jsem byl pozorovatelem, nikomu a nikam jsem nepatřil – to je mé poznamenání komunismem.

V dětství a mládí jsem prožil rozklad vesnického společenství – na osudu svých rodičů i diskvalifikaci nás dětí. Počáteční komunismus byl drsný, blbý ale vcelku přímočarý. Kdo nebyl přímo natvrdlý, mohl zřetelně vidět, o co jde.

Jak čas běžel, erodovalo nadšení a víra „zakladatelské generace“ společenského zlořádu, zůstávalo jim vědomí výhod postavení, do kterých je ten zločinný systém vynesl. Ovládané obyvatelstvo si zvykalo, pomalu se stávalo plebsem, masou jedinců bez vlastní iniciativy a vůle rozhodovat o svém osudu.

Krize roku 1968 byla „krizí morálky“ vládnoucích, ještě existovala paměť, že svět může vypadat i jinak – může se řídit jinými hodnotami. Dvacet roků je doba jedné generace, je to doba, po kterou si společenství uchovává paměť.

Vojenský zásah v srpnu 1968 ukončil období vlády ideologie a víry. Sovětský komunismus dal zřetelně na vědomí všem, že smyslem je moc, udržení postavení a výhod. Ta doba byla historickým předělem, ve kterém v celém sovětském komunistickém bloku převzaly moc a vládu struktury tajné policie. Byl to výsledek přirozeného vývoje systému, tak jak byl vymyšlen a funkčně ustaven.

To, co vítězové této prvé přestavby – transformace komunismu nazvali „normalizací“, bylo ve skutečnosti odklonem společenské existence a jejích hodnot od tradičních zvyklostí a norem jak je společnost ještě chápala a trochu i respektovala.

Smyslem čistek uvnitř partaje i v zaměstnání byla informace: nemějte iluse, přizpůsobte se, nebo se stanete též plebsem. Plebsu byl vyslán signál, uděláš-li dostatečně velikou prasárnu, je to vstupenka mezi vyvolené.

Gustáv Husák, realizátor a garant „normalizace“, může být směle nazván geniálním padouchem. Sofistikovaně zlomil svým způsobem „normalizace“ páteř celé jedné generaci. Jeho technologie „normalizace“ vyškolila kádry pro perestrojku „pravdy a lásky“ devadesátých let.

Husák měl se sovětskou technologií lámání a úpravy lidské psychiky hlubokou osobní zkušenost: rodní soudruzi jej brzo po svém vítězství zavřeli a strčili jej do společné cely s Šaňo Machem, bývalým vůdcem Hlinkových gard, pro kterého Husák po válce nemilosrdně žádal trest smrti.

Na jaře 1969, když Gustáv Husák nastupoval k moci, zeptal se můj kamarád lékař Šaňa Macha, který ležel na jeho oddělení jako pacient, na Husáka. Mach zděšeně zvedl ruce a řekl: „Nič nepočujem, nič neviem, nič nebudem hovoriť, Husák je starý stalinist“.

Měl jsem příležitost vidět lidský morální i profesní rozklad, který v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let Husákova technologie „normalizace“ navodila. Principem byla důsledně vyžadovaná a vymáhaná podlost. Udržet si postavení, nebo se ke kariéře dostat, bylo možné pouze za cenu podlosti – nejlépe pomáhalo rovnou někoho shodit. Prostě zachovat se nemorálně, udělat věci, které bylo možno označit za zločinné, něco, z čeho se nedalo vycouvat. Odvážím se tvrdit, že celá generace, která v té době nastoupila ke kariérám a do postavení, přijala toto zločinné a podvodné jednání za normální, stalo se jim to normou.

Zažil jsem to na vlastní kůži i duši a nepřijal to. V té době jsem si uvědomil, o co jde a rozloučil se s odbornou kariérou. Pamatoval jsem si slova naší mámy z padesátých let, slova, kterými reagovala na komentář mladičkého Jiřího Dienstbiera v rádiu, „proč to děláš, proč lžeš, což nemáš ruce, aby ses živil jinak?“.

„Normalizace“ se vepsala do mentality, do duší celé té generace, která ten způsob přijala a nevzepřela se. Ta část, která nastoupila do kariér a postavení, vnitřně přijala, že pravda není. Jsou jen určité pojmy, které označovaly pojem pravdy – ale kdysi v dávnověku. „Rozumný“ člověk je dnes nebere vážně. Tak se v té době téměř skokem změnilo chápání existenciálně důležitých pojmů a tedy i vnímání světa.

Proces kulturního vykořenění postihl téměř všechny, a proto za vzdor či odpor proti režimu bylo považováno i dožadování se lidských práv na režimu, který zřetelně a ze své podstaty byl zločinný. Byl to logický nesmysl, který se ve skutečnosti rovnal uznání zločinného způsobu vlády. Do budoucna tím režim a systém dostával platformu, na které mohl prodlužovat svou existenci. Ačkoli komunismus měl na svých rukách více krve a více milionů mrtvých než nacismus, nebyl jasně a nekompromisně odsouzen.

Kormidelníci tajných služeb a straničtí „intelektuálové“ si uvědomili chybu svých nacistických bratrů, kteří nedokázali včas změnit taktiku a prohráli ve válce. Pochopili využitelnost lidskoprávní a demokratické terminologie a formálně ji přijali za svou. Lidské společenské médium měli na půl století svého působení na politické, společenské i hospodářské scéně na takovou změnu připravené.

Nikdy nezapomenu na první schůzi „svobodně zvolené“ České národní rady, na její absurdní atmosféru. Všichni jsme se „měli rádi“, komunisté byli parlamentní stranou. „My jsme nebyli jako oni“. Prastará moudrost, že po zločinu má následovat trest, přestala platit. Ona tedy nepřestala platit, ale všichni se tvářili, jako by neplatila. Měl jsem intenzivní pocit, že se svět zbláznil – to čeho se účastním, nemůže být pravda.

V klíčové době, kdy šlo o převzetí a stabilizaci „nové moci“, byla po několik měsíců projednávána „Listina základních práv a svobod“. V klíčovém období byl projednáván formální papír, jehož vznosná prohlášení jsou jen obtížně vymahatelná a za jejichž nedodržování nehrozí sankce a trest. Zákony často neměly sankce. Byly také zrušeny některé zákony důležité pro odpovědné a právní fungování státu a roky je nenahradila žádná jiná norma. S odstupem času si dovolím jen drsně konstatovat: za vlastní blbost a zločinné jednání těch, kdo prošli bez trestu, neseme dlouhodobé následky.

Od prvopočátků jsem viděl a mohl sledovat „reformu“ jednoho celého odvětví – lesního hospodářství. „Reformu“, která bez bázně a hany popřela všechny staleté zkušenosti, odpovědného hospodaření s lesem. „Reformu“ zaměřenou na cílené vykradení zdrojů lesa do kapes zlodějů, kteří nemají za dlouhodobou existenci lesa žádnou odpovědnost. Jsem svědkem toho, jak cíleně až do dnešní doby bylo na úrovni státu a zákonodárných sborů blokováno vytvoření legislativních norem, které by daly zákonný rámec odpovědnému hospodaření s lesem.

Na příkladu této reformy jsem pochopil obludnost „tržní reformy“ komunistického hospodářství, realizovanou kádry vyškolenými na univerzitě husákovské normalizace. Pochopil jsem hluboké opovržení, které chovají „komunističtí“ podnikatelé k většinovému plebsu. Jsou přesvědčeni, že mohou tvrdit jakoukoli hovadinu a většina to ani nezaregistruje, zaplatí si kohokoli a do parlamentu, do vlády nastrčí své gorily.

1. února 2010 jsem byl přítomen jednání Vrchního soudu v Olomouci, kde se projednávala žaloba Vladimíra Hučína na Tomáše Hradílka. Hradílek, poté co soudy včetně Ústavního zrušily všechna obvinění proti Hučínovi, napsal v článcích zveřejněných v Lidových novinách, že Hučín je gauner, terorista a obvinil jej z provedení výbuchů v Přerově. Žádné nové důkazy nepředložil.

Byl jsem přítomen většině soudních řízení, ve kterých se dnešní státní moc od roku 2001 pokoušela dostat Vladimíra Hučína za katr. „Demokratičtí“ postkomunisté se tak, jak to dělali jejich vychovatelé před rokem 1989, pokusili kriminalizovat člověka, který vzal vážně to, co z titulu svého pracovního úvazku u Bezpečnostní informační služby měl dělat. Hučín nepřijal „dialektické“ zadání, že jako slouží demokratické tajné službě, ale dělá zcela opačně pro postkomunistickou nadstátní mafii. Smyslem jeho kriminalizace bylo exemplárně potrestat „anomálně“ se chovajícího jedince.

Všechna obvinění proti Hučínovi byla na vodě, trapně hloupě sestrojená. Kdyby v této zemi existovala svobodná média, měl by stát i soudní moc z ostudy kabát. Protože ještě nejde všechny zastrašit – veřejnost na soudy chodila – musela „demokratická“ moc z případu vycouvat.

Soudní líčení u olomouckého Vrchního soudu bylo pro historii jedinečnou ukázkou – co je a jak funguje postkomunistické „demokratické“ soudnictví. Výsledek soudu – rozsudek byl veřejnou fackou jedinci, který nepřijal „pravidla“ podvodné hry na demokracii. „Asociální“ jedinec Vladimír Hučín si dokonce tak dovolil, že přestože byl zbaven všech obvinění, dále trval na tom, aby soudy konaly tak jak mají konat – hledat spravedlnost a být garantem práva.

Tomáše Hradílka zastupoval u soudu advokát Tomáš Sokol, z jehož výroku, který jistě vstoupí do historie českého soudnictví, cituji: „Tomáš Hradílek má lidské právo na svůj svobodný názor“. Senát ve složení předseda JUDr. Vojtěch Brhel, JUDr. Radmila Baďurová a JUDr. Jaroslav Hikl dal Sokolovi za pravdu a Hučína odsoudil k náhradě soudních výdajů.

Přeložím-li usnesení soudu do lidové mluvy, senát olomouckého Vrchního soudu řekl: bez ohledu na poslání soudní instance i dohodnutá pravidla budeme rozhodovat tak, jak se nám bude hodit.

Tomáš Sokol se nám všem tím „lidským právem“ Tomáše Hradílka vysmál a nepřímo nás tak vyzval ke vzpouře. Řekl: ubozí plebejci, máte jediné právo a šanci, vzít klacek a vyhnat nás, ale na to jste poserové.

„Poetickým“ vyvrcholením soudního stání bylo, že Tomáš Hradílek v rámci své obhajoby přečetl osobní dopis, který mu 24. července 2007 poslal prezident republiky Václav Klaus. V tomto dopise mimo jiné stojí:

To, co se odehrálo u olomouckého vrchního soudu, je logickým pokračováním vývoje „pravdy a lásky“, zločinný systém se vrací ke svým kořenům.

Oba „vítězové“ olomouckého soudního stání byli „hrdiny“ prvních scén absurdního dramatu „sametové revoluce“. Tomáš Hradílek byl prvním „svobodně instalovaným“ ministrem vnitra České republiky po volbách 1990. Vloudila se chybička, při výchově statečného disidenta vychovatelé ze Státní bezpečnosti jaksi nepostřehli, že chovatel akvarijních rybiček je slaboch. To, že „vnitro“ neřídil a ani nemohl řídit, jim jistě nevadilo. Horší bylo, že ministr silového ministerstva v revoluční době nedokázal na veřejnosti udržet tvář. Nebyl ani schopen přečíst bez třesoucího se hlasu text, který mu řídící orgány připravili. V tichosti jej ze scény stáhli a slibnou kariéru ukončili.

Chybičku napravil pražský prokurátor Tomáš Sokol, který na scénu vstoupil již na jaře 1990 silným prohlášením o zákazu komunistů. Zvláště dobrosrdečný výraz jeho tváře mohl na nezasvěcené působit dojmem, že by to mohl myslet vážně. Zasvěcení však dobře věděli, že tentokráte je to ten pravý muž. Sokol plnil úkoly „revolučního období“ na jedničku, příslušníci Státní bezpečnosti, kteří museli odejít z Federálního ministerstva vnitra, našli útočiště na ministerstvu českém. Hřímavým hlasem se ve sněmovně vykecal ze všeho a neudělal nic. Po odchodu z politiky se jeho talent i nadání teprve rozvinuly a uplatnil se v roli obhájce. Stačí se podívat na případy, které obhajoval a obhajuje. S klasikem je možno říct: „nic lidského mu není cizí“.

Dvacet let je dostatečná doba, aby šlo s odstupem říct, co se stalo. Co bylo ústředním motivem, jaké jsou následky kritérií nastavených řízenými nebo jen prostě hloupými „revolucionáři“ sametového období. Bylo to smutné divadlo, které se v naší zemi hrálo, a dramatický kus ještě neskončil. O tom, jak kormidelníci modernizovali svou mocenskou technologii, svědčí, že do role prvního milovníka-revolucionáře vybrali autora absurdních dramat. Vinu za to, co se za ta dvě desetiletí stalo s morálkou celé společnosti, za to, že jsme se ocitli vnitřními hodnotami mimo realitu světa, nenesou jen „kormidelníci“ a šášulín, který se realizoval ve svém největším absurdním dramatu. Vinu neseme v různé míře všichni – nevzbouřili jsme se a komedianty nevyhnali.

Když končil legální komunismus, neměli jsme sice ještě na papíře lidská práva, dalo se však ještě rozlišit, která barva je černá – i bílá byla někdy vidět. Dalo se poznat, kdo je hajzl. Všichni jsme byli všelijak přikrčení, ale nesmrděli jsme tolik. Po dvaceti letech „pravdy a lásky“ už nevíme, co jaký pojem, co jaké slovo znamená – a ještě každý to nevíme jinak. Celá naše země zasmrádla, smrdíme každý den víc. Kdo to bude uklízet? Půjde to vůbec?

Gustáv Husák v dvacetiletí „normalizace“ zlomil „páteř“ komunistické „elitě“ a ctižádostivcům. Václav Havel – v jejich zastoupení – dokonal dílo zkázy „pravdou a láskou“ i u plebsu. Jako citlivý intelektuál tomu dal „kulturní“ rozměr.

RNDr. Čestmír Hofhanzl (1941) byl osm let poslancem v České národní radě a později Poslanecké sněmovně Parlamentu za ODA a posléze místopředsedou neparlamentní Strany Konzrvativní smlouvy (SKS), dnes Konzervativní strany