22. 7. 2010
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
22. 7. 2010

Zvláštní racionalita

Jan Stern je pravidelným přispěvatelem do Britských listů a jeho články se stabilně vyznačují vytříbeným jazykem, citacemi francouzských filosofů a nepříliš úzkostlivým vztahem k faktům, jak už to bývá u postmoderní školy obvyklé. Přidanou specialitou jeho článků je pak Freud. Sternova minulá zamyšlení jsem vždy považoval za kuriozity, jimž nerozumím, a jež nepotřebuji komentovat. Když se ale posledním příspěvkem vrhl do přízemní sféry politických analýz, zdá se mi, že aspoň částečně chápu některá jeho tvrzení. A stejně tak se mi zdá, že tato tvrzení jsou v konfliktu jak realitou i racionalitou, o které jejich autor tak často mluví. Možná stojí za to s nimi polemizovat.

Stern pravděpodobně zastává mimo jiné tyto teze: Za prvé, antikomunismus je náboženská doktrína, za druhé, pravice se z podstaty opírá vždy o náboženství, za třetí, lidé ve volbách hlasují buď podle svého vyznání, nebo podle třídní příslušnosti. Je aspoň něco z toho pravda?

Teorie, že lidé vždy volí podle svých třídních zájmů, nebo podle diktátu náboženství, je velmi pravděpodobně buď nepravdivá, nebo nicneříkající. Hlavním problémem je samozřejmě vágnost pojmů, které se Stern nepokouší nijak přesněji vymezit. Díky tomu můžeme tezi interpretovat různými navzájem nekompatibilními způsoby. Chápáno opravdu volně, můžeme pojem "náboženství" vztahovat na všechna plně či částečně iracionální přesvědčení, a ignorujíce adjektivum "třídních" (jehož význam v této větě tak jako tak není jasný --- čím se liší můj zájem od mého třídního zájmu?), lze tak číst "člověk volí vždy podle svých zájmů, nebo iracionálně". Což je tautologie jak vyšitá, neb co je lepším indikátorem iracionality než to, že člověk jedná proti svým zájmům?

Že Stern chápe význam slova náboženství podobně volným způsobem, vyplývá i z jeho následné identifikace náboženství a antikomunismu. Je to projev praxe, bohužel u mnohých intelektuálů obvyklé, užívat slova ve významech jiných, než jak jsou běžně chápána, a na tom stavět své vývody. Praxe se nazývá ekvivokací a je považována za klasickou logickou chybu. Její zrádnost spočívá v tom, že slova nesou různé konotace, z nichž ne všechny si během čtení argumentů uvědomujeme, a i když autor argumentu podá svou definici --- spíš redefinici --- dotyčného termínu, čtenář téměř nutně vnímá slovo včetně konotací vážících se k jeho starému významu. Efekt je o to silnější, pokud nová definice ani není výslovně podána, což je příklad Sternova článku.

Proč se domnívám, že je Stern vinen popsanou logickou chybou? Podívejme se, co běžně označujeme slovem "náboženství". V běžném jazyce je náboženství kategorií, která zahrnuje filosofické směry, jako jsou křesťanství, islám, taoismus, hinduismus, buddhismus, zoroastrismus, konfucianismus, šintoismus, mormonství, antické polyteismy, scientologii a další. Ačkoli někteří lidé zpochybňují příslušnost orientálních věrouk do této skupiny, je označení jmenovaných směrů za náboženství obvykle nekontroverzní. Mezi jejich charakteristické rysy patří (ne nutně v pořadí důležitosti): víra v existenci nadpřirozených sil, zpravidla ve formě více či méně antropomorfního boha či více bohů; víra v posmrtný život; teorie o vzniku světa a odpovědi na otázky o účelu jeho existence; relativně propracovaná etická a morální učení; mysticismus, víra v zázraky, důraz na duchovní prožitky a odmítání materialismu; odmítání empirie jako výlučného zdroje poznání, spoléhání na zjevená dogmata; existence kanonických textů a posvátných míst; organizovaná struktura, včetně autorit, rozhodujících o sporných otázkách víry; rituály; relativní neměnnost a konservatismus. Náboženství pochopitelně nemusí splňovat všechny uvedené vlastnosti. Ale čím méně jich učení splňuje, tím méně je podobné typickému náboženství, a tím menší je oprávnění nazývat jej náboženstvím. Antikomunismus nesdílí z předchozího prakticky nic. Povrchní analogie mezi antikomunismem a náboženstvím se může opírat nanejvýš o společnou "iracionalitu", což v této souvislosti především znamená silný citový vztah k svému přesvědčení, který jeho nositeli znemožňuje či přinejmenším znesnadňuje kritické myšlení. Jenže to je zatraceně málo, už jenom proto, že emocionálně nabitá mohou být i přesvědčení, které s náboženstvím zjevně nic společného nemají. Pokud nevěříte, vyhledejte si nějakou debatu, kde konspirační teoretik hájí názor, že přistání na Měsíci bylo zfalšováno, a zkuste mu to racionálně vymluvit.

Jestliže volná interpretace výše uvedené teze je bezcennou tautologií, přísnější interpretace zase začíná být na štíru s fakty. Teorie, zdá se, předpovídá, že v silně religiózních společnostech bude vítězit pravice, zatímco v bezvěreckých společnostech levice. Centrálním tématem Sternova článku je pak vysvětlit anomálně silnou pozici pravice v sekulární české společnosti. Vysvětlení by bylo přijatelné, pokud by ovšem český případ byl anomálií. Paradoxně tomu tak ale není a celosvětově je korelace mezi pravolevým směřováním společnosti a intenzitou víry velmi slabá, jestli vůbec nějaká.

Jako protipříklady můžeme vzít Írán, jehož islámská revoluce z let 1978-1979 byla mimo jiné i revolucí proti elitářskému režimu, opírajícímu se hlavně o vyšší třídy. Írán byl silně religiózní společností, stejně jako některé z arabských států koketujících v druhé polovině minulého století se socialismem. V levicové Bolívii tvoří ateisté a agnostici řádově deset procent obyvatelstva, a popularita teologie osvobození v Latinské Americe obecně taktéž neukazuje na obzvláštní korelaci mezi pravicí a náboženstvím. Naopak v sekulárním Estonsku je levice relativně slabá, či nanejvýš srovnatelně silná, jako u nás. Japonská Liberálně-demokratická strana, klasifikována jako pravicová nebo pravostředová, byla dominantní silou japonské politiky po celou druhou polovinu dvacátého století, a silnou pozici si udržuje dodnes. Navzdory tomu, že Japonsko patří k nejsekulárnějším společnostem na světě, s nadpoloviční většinou ateistů, a nemá ani historickou zkušenost s komunismem.

Samozřejmě na druhé straně existují státy, kde se pravice o náboženství skutečně opírá. Je to možná zkušenost mnoha evropských zemí s klerofašismem, co vede k předpokladům asociace pravice a víry, ale reálný vztah mezi náboženstvím a politikou zdaleka není tak přímý, jak Stern naznačuje.

Sternova teze má i další trhliny. Zcela ignoruje možnost, že člověk volí z ideového přesvědčení, které není třídního ani religiózního původu. Mnoho zastánců levice historicky pocházelo z vyšších tříd. Jako jiný příklad nenáboženské a netřídní motivace při volbě můžeme uvést být nacionalismus nebo prostou etnickou příslušnost. Slovenští Maďaři se od Slováků neliší vírou, a přesto na Slovensku existují maďarské strany se silnou podporou od etnických Maďarů. S těmito námitkami se zastánce diskutované teorie může vyrovnat tím, že označí všechny ideologické motivy buď za náboženské, nebo třídní; pak se ale vrací do temných vod prázdných tautologií.

Nepravděpodobně také zní Sternovo tvrzení, že pokud by lidé volili podle svých zájmů, neměla by pravice šanci. To by byla pravda, kdyby pojem pravice byl historicky fixován. Tak tomu ale není. Ideje, které byly v devatenáctém století považovány za radikálně levicové, jako je třeba všeobecné rovné hlasovací právo, jsou dnes přijímány pravicí jako běžný standard. Naopak, znárodňování některých odvětví průmyslu a dopravy, dnes nahlížené jako levicová úchylka, bylo v padesátých a šedesátých letech minulého století přijímáno bez zásadního odporu i některými pravicovými stranami v západní Evropě. Politické strany jsou schopny reagovat na společenskou atmosféru a poptávku voličů, a následně měnit svá stanoviska. S tím se posouvá i vymezení pojmů pravice a levice.

I pokud tedy platí, že podpora dnešní pravice je způsobena neschopností voličů reflektovat své skutečné zájmy, odstranění této neschopnosti nepovede k tomu, že levice bude získávat trvale 80% hlasů v každých dalších volbách. Po jedněch takových volbách by se buď pravice posunula doleva, nebo by došlo k rozštěpení levice na více stran, z nichž ty méně levicové by přestaly být počítány k levici. Takové posuny se občas dějí. Portugalská Sociálnědemokratická strana je dnes počítána k pravici, ačkoli její název napovídá, že v době vzniku --- krátce po pádu Salazarova režimu --- to byla strana levicová.

I když má smysl pravolevé dělení vnímat jako v prvním přiblížení spor mezi zájmy skupin stojících na různých stupních společenského žebříčku, není žádný důvod se domnívat, že pravice nutně, za každých okolností, musí hájit zájmy jen několika málo horních procent. Demokratické režimy mají (naštěstí) tendenci vytvářet rovnováhu sil mezi hlavními politickými proudy, a lidé mají (nepříliš naštěstí) tendenci se na hlavní soupeře dívat prizmatem pravolevého rozdělení. Dá se proto očekávat, že ve funkční demokracii bude dlouhodobě poměr sil mezi levicí a pravicí vždy rámcově vyrovnaný, což nakonec v zásadě odpovídá pozorované skutečnosti.

Že politické strany v předvolební kampani nepoužívají zrovna věcnou argumentaci, to je triviální sdělení, které nikoho nemůže překvapit. Jan Stern ovšem vidí v povaze pravicové kampaně jisté "magično". Neobtěžuje se říct, co to vlastně má být, ono magično, pouze sděluje, že se to projevuje krátkými jednoslovnými hesly, jako "Řecko" a "bankrot". Upřímně řečeno, uniká mi zcela, čím je argumentace Řeckem kvalitativně jiná od, například, argumentace poplatky u lékaře. Pravda, pro poplatky u lékaře nevystačí čeština s jedním slovem, ale nechce se mi věřit, že tohle je ten podstatný rozdíl.

Bez ohledu na to, jak se díváme na oprávněnost argumentace Řeckem v české politice, jedná se aspoň o věcné téma, o kterém se dá hovořit. Chtělo by se říct, že je to v jistém smyslu pokrok proti emotivní a bezobsažné kampani během Klausovy mobilizace, či prázdným heslům typu "řešení místo strašení". Stern to zjevně vidí jinak: tvrdí, že proti "magičnu" lze bojovat leda násilím či "ultrairacionálním revolučním diskursem", na což česká levice nemá odvahu. Bohudík, dodal bych já.

Možná neuškodí zakončit polemiku trochu osobně. Považuji se, a vždy jsem se považoval, za levičáka (ve smyslu tom, že mezi politickými cíli, které podporuji, je víc těch, které jsou dnes vnímány jako levicové, jako například progresivní zdanění či státní důchodové zabezpečení), ovšem musím říct, že vždy po přečtení článků typu toho, na který reaguji, mám strach, že na levici pro mne nebude místo. Že levice, v zastoupení svých zastánců mezi intelektuály, vyklízí pole zdravého rozumu. A to bez boje.

Od levicové politiky očekávám racionalitu, to ano, ale ne "racionalitu" v podání Jana Sterna. Racionalita nemá nic společného s údernými teoriemi klasifikujícími politiku do škatulek náboženství a třídy, ani s freudovskou psychoanalýzou. Česká levice nepotřebuje démonizovat své oponenty a šmahem je označovat za iracionální, a nepotřebuje redukovat preference lidí na jejich třídní příslušnost a oprašovat ideje třídního boje. Co česká levice, a nakonec celá naše politika, potřebují, je chladnokrevná rozvaha a schopnost překonávat svoje předsudky. Ochotu učit se z chyb svých i minulých generací. Respektovat občany a jejich volbu.

A přál bych si, aby intelektuální zázemí nejen levicové politiky tvořili lidé, kteří se více zajímají o sociální, hospodářské a environmentální problémy a méně o symboliku falu. Více těch, jejichž textům lze rozumět, a méně těch, jejichž texty lze pouze dekonstruovat. Jinak řečeno, více lidí typu George Orwella nebo Bertranda Russella, či v našich podmínkách T.G.Masaryka, a méně lidí typu Jana Sterna.

                 
Obsah vydání       22. 7. 2010
22. 7. 2010 Paříž zorganizovala "festival chyb" ve snaze naučit francouzské školáky myslet
22. 7. 2010 Náměstek britského premiéra: "Válka v Iráku byla protizákonná"
22. 7. 2010 Dosud nezpozorovaný úpadek ČSSD Štěpán  Kotrba
22. 7. 2010 Chození kolem horké kaše: Znamenitou mrtvolu sociálního státu make-up nezachrání Karel  Dolejší
22. 7. 2010 Chci sdělit ČSSD: Nelze jen pasivně čekat Boris  Cvek
22. 7. 2010 Zvláštní racionalita Hynek  Bíla
22. 7. 2010 Král "Bene" Pavel  Čámský
22. 7. 2010 Tajemství lékárny Michal  Vimmer
22. 7. 2010 Spravedlnost až za hrob! Jiří  Baťa
22. 7. 2010 Hladovějící osmdesátnice: "To je dobře, že ve volbách nevyhráli komunisti!" Jan  Čulík
22. 7. 2010 Úspěšní musejí mít někoho, komu prodávat! Miloš  Kaláb
21. 7. 2010 Michael  Marčák
22. 7. 2010 Proč nejsem antikomunistou Miloslav  Štěrba
22. 7. 2010 Deník The Times přišel zpoplatněním o 90 procent čtenářů
22. 7. 2010 Názory části mladé generace jsou otřesné Václav  Adam
22. 7. 2010 Generální štáb nám mohl býti ukraden Karel  Dolejší
21. 7. 2010 Hnutí přechodu: Příprava na ropný zlom
22. 7. 2010 Posuzování schopnosti volit u lidí s postižením může být pro soudy problematické
21. 7. 2010 Zánik římské republiky: Poučení pro Davida Petraea a pro Ameriku
21. 7. 2010 Dnešek a minulost: je v pořádku, když minulosti vnucujeme své vidění světa? Jan  Čulík
22. 7. 2010 Nepříjemná pravda o ropném zlomu
22. 7. 2010 Čečensko za rohem Pavel  Pečínka
22. 7. 2010 Deset způsobů, jak vám Facebook může zničit život
20. 7. 2010 Evropská komise utajuje jednání o internetu
20. 7. 2010 Česká cesta k magické společnosti Jan  Stern
21. 7. 2010 Když může Brazílie, může každý - aneb Kdopak by se Goliášů bál Josef  Mikovec
21. 7. 2010 Manipulace ministerstva zahraničí a Mladé fronty Dnes Jan  Křeček
21. 7. 2010 Europoslanci protestují: již žádné tajnosti s ACTA Pavel  Poc
21. 7. 2010 EU-Rusko: Varianty vývoje Ondřej  Šlechta
20. 7. 2010 Monitor Jana Paula: Není Medek jako Medek Jan  Paul
14. 7. 2010 Hospodaření OSBL za květen a červen 2010