Co zachrání ekonomiku: škrty, nebo investice?

14. 10. 2010

Jakou makroekonomickou teorii používají zastánci vládních škrtů, že věří, že pokud v nadcházejících čtyřech letech odeberou z hospodářství 100 miliard liber, povede to k oživení? A na jakou makroekonomickou teorii spoléhají odpůrci vládních škrtů, ptá se v deníku Financial Times Robert Skidelsky, bývalý profesor ekonomie na Warwick University.

Britští zastánci vládních škrtů věří v teorii takzvaného "vytlačování". Je to názor, podle něhož za každou korunu, kterou vydá vláda, vydá soukromý sektor o korunu méně. Pokud vláda investuje do vytváření pracovních příležitostí, jsou to státní zaměstnání, jde o pracovní příležitosti, které nevzniknou v soukromém sektoru, a tak o ně soukromý sektor přijde. A proto jsou vládní investice méně efektivní než investice soukromé, vede to k omezení dlouhodobého rozvoje ekonomiky.

A kromě toho, vládní dluhy jsou pouze odloženým zdaněním, protože ty dluhy neprodukují žádný příjem, který by je uhradil. Domácnosti spoří víc, protože se připravují na pozdější placení vyšších daní. To znamená, že veškerý dodatečný příjem, vzniklý deficitním financováním ekonomiky, bude uložen jako spoření, nebude investován do ekonomiky. Nefunguje to jako stimulus.

Druhým argumentem proti vládním dluhům a investicím je, že když si vlády vypůjčují peníze, způsobuje to růst úrokových měr. Čím víc si vláda půjčuje, tím víc musejí platit soukromníci, kteří si půjčují peníze, za úroky.

Zastánci škrtů věří, že za každou korunu škrtů nastoupí koruna investic ze soukromého sektoru. Jestliže totiž na služby nebude vydávat peníze vláda, bude je na ně vydávat soukromý sektor, a to daleko efektivněji.

Keynesovští odpůrci škrtů argumentují, že princip "vytlačování" sice funguje, ale jen za plné zaměstnanosti. Je-li v zemi plná zaměstnanost, vládní investice skutečně omezují rozsah investic soukromých. Ale v takové situaci dnes nejsme.

Keynesovští ekonomové argumentují, že jestliže jsou zdroje nezaměstnané, vládní vypůjčování peněz není odloženým zdaněním: vládní investice aktivizují zdroje, které by jinak byly v nečinnosti, a to zvyšuje vládní příjmy bez nutnosti zvýšit daně. Když si vláda půjčí peníze, o něž nemá v hospodářské krizi soukromý podnikatel zájem, to vede k zvýšení příjmů zaměstnanců a k vzniku peněz, které mohou financovat ty vládní půjčky, aniž by vláda musela zvyšovat úrokové míry. A pravděpodobnost, že by vláda udělala bankrot, je nesmírně malá, prakticky nulová.

Jinými slovy, ten argument o "vytlačování" je falešný. Problémem není zvětšování zadluženosti, ale likvidace ekonomiky. Deficitní výdaje stimulují hospodářský rozvoj; škrty ve vládních výdajích zaručují stagnaci nebo něco ještě horšího.

Argument se dá shrnout takto: V době, kdy ekonomika roste a je jen minimální nezaměstnanost, platí princip "vytlačování" a rozpočet by měl být vyrovnaný na úrovni mírných daní i mírného státního financování. Avšak v době, kdy jsou v ekonomice velké zdroje v nečinnosti, nejlepší je Keynesova teorie a vláda by se neměla stydět mít deficit. Politická opozice by měla podle Keynese argumentovat, že struktura rozpočtu by měla být diktována danými hospodářskými okolnostmi, nikoliv náhodně zvoleným rozvrhem: kdo ví, jaká bude situace za dva, tři roky?

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 14.10. 2010