Svědomí a moc

6. 7. 2020 / Richard F. Vlasák

 

Tohoto Ježíše Krista měl ve svém srdci Jan Hus. Naše předky fascinovala podobnost mezi příběhem nazaretského tesaře a jihočeského kazatele. Věrnost Bohu, svědomí, až do poslední konsekvence, ono přijetí hořkého kalicha, pak zažehlo na kopcích tisíce ohňů a v kruhu se stal kalich hostinou budoucnosti. Odpovědí na hranici v Kostnici byla husitská vzpoura za Pravdu Páně, která vítězí. Jejím plodem byl pak text, který spojuje Husa s námi, a z náboženského sporu sklonku středověku činí otazník dnešku. Z Husových myšlenek se stala před 600 lety součást ústavního pořádku a město, které slaví 600 let od svého vzniku – Tábor - mělo být záštitou dokumentu, v němž poprvé v dějinách lidstva našla svoboda svědomí svůj středobod. Mluvím o Čtyřech artikulech pražských, o textu pramenícím v Husových kázáních, pojednáních i dopisech, a ústícícím skrze desky zemské v Majestátu Rudolfa II. a v Konfederaci stavů českých, v naši první ústavu.

Jak všichni víme, pak přichází Obnovené zřízení zemské vracející české země před husitství a například Komenského vrhá do exilu, v němž před 350 lety zemře. V roce 1920 byla pak přijata první ústava na skutečně demokratickém základě. Tolik výročí, tolik podnětů k přemýšlení. Ale hledat v této skladbě českých dějin onen nosný cantus firmus není jednoduché. A přece jeden hlas bych vám chtěl, milí přátelé, nabídnout ke zvážení, k poslechu.

Hlas sytý jako chléb a burcující jako zvon nad dosud ztichlou krajinou. A přece je v něm tolik pokory, odhodlání – tolik silných citů a slov, že se neubráním patosu. Je to proud vody živé v moři lží a frází, je to oddech ve stínu vlásenické lípy.

Je to hlas svědomí, který zúrodnil suché brázdy práva. Hus se v roce 1412 odvolal ke Kristu, jako Soudci nejspravedlivějšímu. Nepoznal spravedlnost v instituci, která se jí ráda honosila, ale druhým dechem hltala loky příkoří bohatých nad chudými; libovala si povinné úctě; těšila se, že korunuje krále a je součástí pořádku světa - církev zapomněla na svého bosého zakladatele, a to si betlémský kazatel a na příště exulant na Kozím Hrádku bolestně uvědomoval. Hus se odvolává ke Kristu – je přece jiná, silnější moc; ta, která láme okovy a sráží mocné z trůnu, která nepotřebuje strach, ale hledá lásku mezi lidmi i nad sebou. A pro hlas svědomí, nelze o černé mluvit jako bílé, pýchou zastírat nevědomost, a nevidět jak „žebrá poctivec, a prostá pravda je všem prostě pro smích,“ abych citoval Shakespearův 66. sonet.

Hus dotahuje svou úvahu o svědomí do posledních souvislostí – vyžaduje-li panovník nebo pán, abys jednal proti svému přesvědčení, nemusíš tak činit.

Je prostor, kam ostří meče nedosahuje; je místo, kdo středověk končí - Bohem deklarovaná hierarchie neexistuje, je jen společenský pořádek a v něm máme své role, ale to je tak asi vše. Svědomí je jako vnitřní váha, nebo kompas, je nutnou podmínkou, abychom sami sebe mohli měřit, v sebe i jiné doufat. Bez svědomí nelze žít. Společnost si může nárokovat všechno možné – naše těla, naše domovy, náš čas, ale na svědomí sahat nesmí. To je komunikační bod, v němž srdce promlouvá k Stvořiteli, Vykupiteli a Obnoviteli, žádný jiný člověk nemůže do tohoto hájemství vstoupit. Tolik Hus.

Dnes a skrze dějiny jsme se naučili, že hájemství svědomí mohou narušovat i vlivy, které Hus ve své výzvě řešil jako dítě své doby.

O to pozornější však musíme být my – na Husově kristovském základu stavět a ptát se, jestli svobodu svědomí nenarušuje nesvobododa sociální: od podvratně nízkých mezd až po často strašlivé podmínky pro námezdní dělníky; jestli ji nepodrývá rasová nenávist: od cikánských ghet u nás, až po neúctu k důstojnosti druhého jen proto, že je jiné barvy pleti, vyznání, orientace; jestli nestojí a padá s celým řádem stvoření, které špatní správci dnes a denně činí nemožným pro ostatní živé tvory.

Mluvme spolu, po husovsku, o legitimitě a podstatě moci. Co je to moc? Možnost činit a dotýkat se tak práva jiného člověka. Moc je tehdy legitimní, je-li svázána zákonem a omezena a omezována ústavou, která zaručuje že „lid je zdrojem moci v republice.“ Jenže kolikrát v našich i světových dějinách byla svěřena moc do rukou těch, kteří pro lepší zítřky nebo pro konečné vítězství zneužívali lid, aby již nebyl souborem svobodných lidí, ale jen masou nevidící v druhém sestru, bratra v lidském údělu snahy, milování a živobytí?

A právě v českém dějinném údělu je přímo zakódován onen spor o mravní integritu moci, začíná už svatým Václavem a vrcholí v příběhu Husově, odehrává se bytostně naléhavě snad v každé generaci.

Moc nepokoušející se o hradby svědomí může být dále používána a využívána ve prospěch obecného celku, polis, po husitsku obce, jenže u nás i ve světě jsme svědky onoho nenápadného posouvání hranice, vždy o centimetr a pak ještě dál.

Znovu a znovu, až nebude kam ustoupit. Začíná to právě zmíněnými narušováními hájemství svobody v otázce sociální, lidskoprávní i enviromentální.

Byl to Hus a jeho žáci, kteří upozornili, že společné přijímání z kalicha znamená rovnost před tváří Boží; byl to Mikuláš Biskupec, který upozorňuje na Husovu smrt jako špatný příklad a říká, že žádný člověk nemá právo vztáhnout ruku na život jiného člověka; Chelčický dovádí jen Husovy postuláty do souvislostí, když tvrdí, že nikdo nemá nad nikým panovat a že moc živená strachem nemá žádnou sílu; Komenský požaduje rovnost vzdělání jako podmínku rovnosti sociální a nevylučuje člověka z ostatního stvoření, a žádá proto po něm více odpovědnosti za mír a přírodu. Vidíme-li tedy ona zmíněná narušování ze strany dnešních mocných, vězme, že tito lidé jednají proti právu, proti svobodě a zakusí moc nejvyššího Soudce nejspravedlivějšího, protože, jak říká bratrské vyznání víry: „čím větší moc, tím přísnější bude soud nad jejím nositelem.“

Nevím, jak bude spor naší generace s mocí vypadat, neumím odhadnout jeho kontury. Vím však, že přijde. Už dnes se mnozí z nás snaží malovat čáry, přes něž překročeno býti nemá. Má-li však svítit husovská hranice jako maják naší svobody, nesmí být zapomenuto ani to základní – to je svoboda svědomí, ani to další, vyplývající z české reformace, ona síť propující jednoho člověka s druhým. Nezapomínejme tedy na všechna ohrožení svobody svědomí; nepolevujme, když bude uchráněn sice ústavní pořádek, odkazující na ústavu z roku 1920, ale jeho mravní základ bude zpochybňován – když za důstojnost člověka bude kladen otazník. Dovolte mi na závěr projevu jednu osobní poznámku, husovskou výzvu.

Byl jsem pohnut, když v době selhání pomocné role státu neselhala občanská společnost, když spolky, sdružení, diakonie i charity, církve nastavovaly svou pomocnou dlaň, když solidarita lámala okovy strachu, ze samoty se stávala ohleduplná blízkost, a z nebezpečí výzva k sesterství. Znovu a rád jsem si vzpomněl na Husovu píseň: Jezu, Kriste, štědrý kněže. Hus píše mysleje na evangelijního Ježíše: Ty jsi tady bydlil s námi, Tvé tělo trpělo rány.

Nezažili jsme právě v oněch dnech příslib nového světa, opravdu křesťanského, v němž nebude ani slzí, ani strachu, v němž, ať pro věřící nebo nikoliv, bydlil Kristus s námi? Moc bych si přál, aby tomu tak bylo a ještě více bych si přál, abychom si tuto zkušenost nesli dále, do dní příštích. Potom budeme po právu vzpomínat 6. července 1415 jako významného dne, který promluvil i do našich životů. Potom to bude náš den.

Pán Bůh s vámi a hezké dny. Děkuji za vaši pozornost.