Karel Gott byl ikonou, do jeho skutečného života nám nic není

14. 2. 2022 / Fabiano Golgo

čas čtení 7 minut
 

Jen o pár bloků  od mého domova v dětství vyráběl pan Lang dokonalý "dort z Tmavého lesa". Všechny narozeniny v sousedství si ho žádaly. Matky moje i mých kamarádů milovaly dorty pana Langa, vždycky přišly včas, což byla v Brazílii vzácnost. Pan Lang byl přívětivý, ale neosobní, jak se očekávalo od německých přistěhovalců a jejich potomků, kteří zaplavili Jižní Ameriku v 19. století během bramborových hladomorů a také později, po druhé světové válce, kdy mnozí utekli z Německa před pronásledováním nebo bez střechy nad hlavou do Argentiny, do Chile, do Brazílie a do Paraguaye, kde věděli, že najdou podporu u těch rodin, které tam žily po generace, ale stále si udržovaly německý jazyk, kuchyni a zvyky.

 

Ale zatímco naše matky ho milovaly, děti na ulicích kolem jeho pekárny z něj měly strach. Pokaždé, když nějaký míč  omylem skončil otevřenými dveřmi v jeho podniku, nejenže je odpálkoval obrovským nožem, ale dělal to s pohledem upřeným do našich očí a kouřil. Ti z nás, kteří nebyli "bílí" - děti našich služek - také dostali ránu do hlavy nebo je štípl do ruky.

Bylo to ještě před politickou korektností nebo vznikem kultury dětských práv, takže jsme jeho agresi maminkám nehlásili, stejně by jim to bylo jedno. Důležitý byl jeho dort.

Když mi zavolala moje brazilská kamarádka Helen Pelipecki, která žije v Praze se svými českými dětmi, že Timo Tolkki chce se mnou v rozhovoru mluvit o Karlu Gottovi, netušil jsem, o kom mluví. 



Rychlé vyhledávání na Googlu nejprve odhalilo, že jde o velmi známého heavy metalového zpěváka, jehož bývalá kapela Stradivarius je legendou nejen ve svém rodném Finsku, ale i na místech jako Japonsko, Kanada, Brazílie a Německo. Teprve po informaci o jeho sňatku s Dominikou Gottovou jsem pochopil, proč si chtěl o králi české pop music povídat. Helen s Tolkkim spolupracovala a pomáhala mu psát knihu o jeho bipolaritě. Kontaktoval ji a nabídl jí objevný rozhovor o jeho legendárním tchánovi.

Můj zájem o Karla Gotta byl pouze antropologický - chtěl jsem pochopit, proč byl vybrán jako nejlepší hlas, co pro Čechy představoval - i když jsem si užíval jeho hudbu, která je dobře postavená tak, aby se líbila každému. Ale díky svému postavení, kdy jsem v ČR řídil mnoho významných médií, jsem se nakonec mnohokrát ocitl na akcích s Gottem a několikrát jsem mu byl představen jako "Brazilec", což je pozice, kterou jsem musel tři desetiletí nosit jako kostým, být předváděn jako kuriozita pro bohaté a slavné, podobně jako španělští, portugalští a britští cestovatelé v minulých staletích předváděli domorodé národy na výstavách a v muzeích po celé Evropě. Při každém našem setkání se okamžitě Gott podělil o mnoho zážitků a myšlenek týkajících se mé vlasti a mně i všem ostatním dával pocítit pohodu, byl skromný a pokorný téměř nadřazeným způsobem, aby snížil kontrast mezi svým postavením na vrcholu pyramidy a námi, plebejci, jeho partnery v rozhovoru.

Skromnost a pokora, jak jsem zjistil na počátku své emigrace, jsou v české kultuře zakořeněným očekáváním. Protože jsem se narodil v exhibicionistickém národě a mladou dospělost jsem strávil v nikdy neskromné americké kultuře, po celou dobu jsem trpěl důsledky nedodržování tohoto nepsaného, ale dobře známého pravidla chování, jehož byl Gott mistrem.

Jeho údajná kolaborace či kapitulace před husákovským normalizačním étosem je něco, co lze považovat téma veřejného zájmu, protože svým uhrančivým hlasem a smyslnou osobností hrál Gott roli Sirén a zpíval tak rezignovaným hordám normalizovaných Čechů a Slováků a oslazoval jim nepříjemnou normalizační realitu. Přesto jsem si vždycky kladl otázku, zda mám v souvislosti s Gottem brát v úvahu i něco jiného, například jeho podporu pro Václava Klause nebo jeho prezidentské ambice, jeho bouřlivý vztah s dcerou Dominikou, malířský talent nebo cokoli, co se netýkalo jeho produktu: hudby.

Když čtu články na Britských listech, netuším, zda Bohumil Kartous pomáhá své ženě v domácnosti,zda Boris Cvek náhodou nemá rád kočky nebo zda Albín Sybera recykluje. To, co zde nabízejí, je jejich analýza událostí, jejich názory, nikoliv celý jejich život. Proč si myslíme, že můžeme soudit nebo potřebujeme znát život profesionálů, kteří nám nabízejí svůj hlas nebo herecké schopnosti?

Timo Tolkki se chtěl opět dostat na titulní stránky novin a poskytl takzvaný seriózní rozhovor, v němž odhalil údajně nečekané aspekty Gottova osobního života. Proč by mě to mělo zajímat?

Možná máme právo nahlédnout blíže do osobního života politiků, protože jim svěřujeme své peníze a budoucnost. Čím více vodítek k jejich charakteru, tím lépe si o nich můžeme udělat úsudek.


Proč ale potřebujeme vidět dokument o skutečném Gottovi?  Kdo potřebuje vědět, jaké maso Gott nejraději jedl, nebo dokonce zda byl dobrým otcem, či nikoli? Politika nebo povaha pana Langa neměla vliv na jeho schopnost péct. Když vložil své úsilí do otevření pekárny, bylo to proto, aby veřejnosti nabídl právě to, pečené výrobky. Zpěvák nám prostě nabízí své písně.

Tolkki se se mnou podělil o spoustu poměrně osobních, mnohdy triviálních skutečností z Gottova života za světly reflektorů. Nikdy jsem tyto drby o ikoně nepublikoval ani nezveřejnil. Připadal jsem si dotěrný, nemístný už jen tím, že jsem je vyslechl.

Nedávno film Judy odhalil ošklivou a smutnou poslední kapitolu života Judy Garlandové. Přestože šlo o mistrovské dílo, vzdávající úctu úžasné americké zpěvačce a herečce, jediné, co je na matce Lize Minelliové vlastně důležité, bylo to, co nám nabídla. Její výkony.

Propagandistický a růžově zabarvený dokument o Karlu Gottovi, který vyvolal kontroverzi kvůli nedostatku hloubky a kvůli otevřenému zbožňování tohto zpěváka, je tím, čím by měl být: oslavou ikony, nikoli odhalením osoby. Zaslouží si to nejen Gott, ale i český národ, neboť Gott je pilířem zdejší kultury. A s pilíři si raději nic nezačínejme, protože by se nám mohl zřítit dům.

-2
Vytisknout
8844

Diskuse

Obsah vydání | 17. 2. 2022