Ukázka z připravované knihy Daniela Veselého "Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA"

Aplikace Monroeovy doktríny v praxi utužovala americkou nadvládu v západní hemisféře: přechod amerického impéria od regionální ke globální dominanci

30. 10. 2025 / Daniel Veselý

Západ v čele se Spojenými státy upíral táž privilegia Sovětskému svazu, později Rusku nebo Číně, při jimi realizovaných represáliích proti disentu a odpůrcům režimu na domácí půdě nebo v blízkém příhraničí – přestože jejich zločiny v zahraničí nebyly tak četné a barbarské jako ty v režii Spojených států a jejich klientských režimů. Washington, který v 19. století aspiroval na pozici regionálního hegemona, v následujících letech (1898 až 1934) v rasisticky podbarvených banánových válkách prováděl policejní akce, intervence a vojenské okupace na Kubě, Haiti, v Panamě, Hondurasu, Nikaragui, Mexiku a v Dominikánské republice (3). Přitom v té době se nad državami Spojených států nevznášel žádný příznak komunismu. USA ospravedlňovaly své intervence v Latinské Americe jako nezbytná opatření k ochraně svých ekonomických zájmů. Dostupné důkazy ukazují, že americké invaze a okupace poháněla motivace chránit americké podniky, uplatňovat finanční a vojenskou kontrolu v regionu a snahy udržet konkurenční evropský vliv mimo kontinent, jak praví litera Monroeovy doktríny (4). Vláda prezidenta Theodora Roosevelta v roce 1905 Monroeovu doktrínu doplnila tzv. Rooseveltovým dodatkem, podle nějž si Spojené státy vyhradily právo nasadit vojenskou sílu k donucení latinskoamerických dlužníků srovnat dluhy s evropskými věřiteli. Prakticky šlo o udržování stability (zejména přívětivého investičního prostředí) a ochranu amerických podniků, třeba i pomocí velkého klacku. Usměrňování latinskoamerických agend amerických vlád se v jednotlivých zemích na jih od Rio Grande ujaly i velké americké společnosti, jako třeba United Fruit Company v Kolumbii nebo v Guatemale. Zájmy amerického byznysu v Kolumbii se ocitly v ohrožení, avšak CIA a Bílý dům v prosinci 1928 zasáhly ve prospěch korporace United Fruit Company potýkající se v té době s dělnickou stávkou. Bílý dům pohrozil Kolumbii mariňáckou invazí, pokud nevyjde vstříc United Fruit Company. Úkolu zpacifikovat bouřící se davy se po nátlaku ze strany USA nakonec zhostila kolumbijská armáda (5). Stávkující dělníci požadovali důstojné pracovní podmínky, vyšší mzdy a zavedení šestidenního pracovního týdne. Apelovali také na lepší hygienické a zdravotní podmínky. Tehdejší telegramy odhalují diskuse amerických diplomatů s ministerstvem zahraničí o vyslání amerických válečných plavidel, neboť stávkující dělníci prý vykazovali „subverzivní tendence“, jak definovali hrozbu volání po lepším postavení latinskoamerického proletariátu tvůrci politických agend v USA. Masakru padlo za oběť patrně více než tisíc stávkujících. Dělníky pozabíjela kolumbijská armáda. Spojené státy si osobovaly roli regionálního policisty, nebo spíš hlavy legalizovaných mafiánských struktur, když pod pohrůžkou hrubého násilí, nebo při jeho použití, nutily jednotlivé země ke splácení přemrštěných dluhů a suverénně se vměšovaly do jejich vnitřních záležitostí. Občanské instituce zřízené americkými okupanty často nefungovaly ve svobodném duchu a zanedbávaly potřeby občanů. Vycházely vstříc pouze hegemonickým zájmům Spojených států a na ně navázaných lokálních elit. Pentagon při vedení válek ve Vietnamu, Iráku a Afghánistánu opíral své zkušenosti s restrukturalizací vládních systémů a se zacházením s obyvatelstvem o poznatky a postřehy z dlouhodobého působení amerických intervenčních a okupačních sil v Karibiku a Latinské Americe (6).

V průběhu studené války se Sovětský svaz a Čína nejednou postavily na stranu obětí velmocenské zvůle Washingtonu, kupříkladu v Indočíně a Latinské Americe. Někdy se zájmy antagonistických mocenských bloků střetávaly na geopolitickém kolbišti. V nejzazším případě hrozilo, že se konflikty zvrtnou v nechtěnou jadernou kolizi. Kreml se pokoušel zvrátit pro něj nepříznivou mocenskou rovnováhu, avšak tvrdě narazil na Monroeovu doktrínu. Pokud si jedna velmoc nárokuje sféru vlivu (USA obě Ameriky, západní Evropu, Střední a Blízký východ a jihovýchodní Asii) a druhá nikoliv (Kreml převážně socialistické satelity ve střední a východní Evropě), je vždy zaseto na zásadní konflikt s nedozírnými dopady. Bohužel taková je tragédie politiky velmocí. V průběhu velmocenských válečných sporů byly a jsou bity a ničeny především menší země a národy. Četné americké intervence během tzv. banánových válek, kdy se Spojené státy profilovaly jako regionální velmoc prosazující své zájmy na zadním dvorku vesměs bičem, předznamenávají budoucí mocenský vzorec nové geopolitické reality po ukončení druhé světové války. V roce 1945 se Spojené státy vynořily jako nová supervelmoc, která prakticky vlastnila polovinu světového bohatství. Připomeňme si tvrzení předního amerického diplomata a tvůrce politických strategií George Kennana z roku 1948. Podle Kennana USA v té době ovládaly asi polovinu světového bohatství, ale zastupovaly světovou populaci pouze ze šesti procent. Před Bílým domem v nadcházejícím období ležel úkol, uvedl Kennan, jakým způsobem vybuduje takový model vztahů, který by USA umožnil využívat jejich nesporných výhod při udržování této nerovnováhy (7). Podle Kennana bychom neměli už mluvit o tak vágních věcech, jako je zvyšování životní úrovně, lidská práva a demokratizace. „Čím méně nás budou brzdit idealistické slogany, tím lépe,“ hlásal Kennan, který přitom pamatoval na dějiny amerických intervencí na zadním dvorku.  

Prohlubující se úpadek španělského impéria doprovázel politický a hospodářský rozmach Spojených států. Tato dynamika pochopitelně vytvářela prostor k rostoucímu rozkolu mezi USA a Španělskem. Během španělsko-americké války na sklonku 19. století američtí mariňáci intervenovali na Kubě, přičemž Kuba se nakonec stala americkým protektorátem. USA v následujících třech letech Kubu okupovaly a posléze na ostrově intervenovaly podle libosti. Americký Kongres schválil v březnu 1901 tzv. Plattův dodatek, který stanovil, že USA mohou vojensky zasáhnout na Kubě na ochranu „amerických zájmů“ (8). Dodatek také požadoval, aby ho kubánské ústavodárné shromáždění začlenilo do nové ústavy. To se posléze stalo. Nadto Američané získali část kubánského území, konkrétně v Bahía Honda a v zátoce Guantánamo, kde zřídili námořní základnu a později nechvalně proslulou mučírnu. Bílý dům okupoval Kubu v letech 1906 až 1909 a později v letech 1912, 1917 až 1922. Washington s vypuknutím studené války v letech 1952 až 1958 podporoval represivní režim Fulgencia Batisty. Na sklonku roku 1958 se v memorandu tehdejšího šéfa diplomacie Johna Fostera Dullese adresovaném prezidentovi Eisenhowerovi (9) psalo o nepopulárních faktech týkajících se amerických vojenských zásilek do Batistovy Havany a nutnosti vyměnit Batistu za „loutkového náhradníka“. Washington už neměl zapotřebí vyzbrojovat režim, jehož represe přímo volaly po revoluci. Batistova vláda se ve vnitřní bezpečnosti uchýlila k tak represivním opatřením, že si podle dostupných zpráv znepřátelila asi 80 procent kubánského obyvatelstva. Dulles poznamenal, že v uplynulých dvou letech se Eisenhowerova vláda musela potýkat s velmi obtížným PR problémem v souvislosti s ožehavou politickou situací na Kubě. Americké a latinskoamerické sdělovací prostředky tehdy ostře vystupovaly proti Batistově režimu. Zároveň podrobovaly kritice jakékoli důkazy o podpoře poskytované Havaně Washingtonem. Ukončení americké vojenské podpory Batistova režimu v roce 1958 uspíšilo triumfální dovršení kubánské revoluce první den roku 1959. CIA ve svém interním dokumentu z února 1963 při posuzování politicky motivovaných represálií Batistovy vlády odhadla, že za dobu jejího panování bylo s podporou USA spácháno 20 000 politicky motivovaných vražd (10). Při vojenských střetech mezi batistovci a jejich nepřáteli zahynul jen relativně malý zlomek obětí politického teroru Batisty a spol. Nicméně podle agentury nemáme k dispozici přesný odhad Batistových represálií. K většině úmrtí došlo v letech 1957 a 1958, kdy se úspěchy Castrových partyzánů stávaly rostoucím interním problémem. Režim při potlačení rebelie rozpoutal kampaň teroru. V polovině roku 1958 se zabíjení páchané batistovci stalo rozšířeným a běžným jevem v celé zemi. Situaci neměly pod kontrolou ani „antibatistovské síly“ (tedy Castrovi partyzáni), které se podle memoranda CIA těšily přízni 80 až 90 procent obyvatelstva. Státně-teroristická kampaň se vymkla kontrole, jelikož vláda v Havaně neměla vůbec jasnou představu o tom, kolik vražd jí řízená policie a armáda spáchaly. Dokument CIA oproti tomu cituje kubánské exilové skupiny, které odhadly, že Castrova vláda od nástupu k moci provedla téměř 2 500 poprav. Zhruba 800 z toho počtu Havana veřejně přiznala. V reálu mohlo být podle CIA spácháno daleko více poprav. To však často bývá jen zbožným přáním privilegovaných tyranů, jak opakovaně dokládaly dějiny. Samotná Ústřední zpravodajská služba na základě dostupných údajů a posudků přiznává, že s ustanovením Castrova revolučního režimu došlo navzdory politické odplatě a popravám Batistových stoupenců, členů jeho bezpečnostních složek a dalších nepřátel nového režimu, k výraznému poklesu státem prováděných represivních opatření. To se týkalo i politicky motivovaných vražd. Televize, rozhlas, časopisy a noviny po celé Kubě zahltily zvěsti o děsivých zločinech mučení, znásilňování a vraždách, které spáchali Batistovi vojáci a policisté. Média zveřejnila zprávy o odkrývání tajných hrobů se zohavenými těly mladých mužů a žen zajatých Batistovými pohůnky. Sdělovací prostředky přinášely svědectví očitých svědků o masakrech rolníků spáchaných Batistovými vojáky při ofenzivě proti povstalecké armádě v pohoří Sierra Maestra. Soukromý národní průzkum provedený v této době na Kubě ukázal, že více než 90 procent respondentů podporovalo soudy a popravy batistovských tyranů (11). Revoluční Kuba vyvolala v Bílém domě oprávněný poprask a hysterii, neboť v Latinské Americe a všude na světě představovala nebezpečnou inspiraci pro utlačované národy a země v boji proti politické a ekonomické nadvládě Spojených států či jimi podporovaných diktatur. Systém pracně konstruované geopolitické arény, kde mají bez zábran a omezení hrát prim američtí kapitáni byznysu, bankéři, přední investoři a zástupci zbrojařských kruhů, by se mohl zhroutit jako ono pověstné „domino“, kdyby k jeho pádu mohly přispět ujařmené a bité davy. Komunistická hrozba je velice nakažlivou infekční chorobou a domorodá správa vlastních věcí se drasticky míjí s Bílým domem jasně vytyčenou geopolitickou nutností. K politické, sociální a ekonomické situaci na Kubě a asymetrickému konfliktu Kuby s globální supervelmocí a jejími proxy silami, vedoucím až do předsálí jaderného inferna, se ještě vrátíme v jedné z následujících kapitol.

Válku mezi USA a Španělskem v prosinci 1898 ukončil podpis pro Washington nesmírně výhodné mírové smlouvy. Madrid Washingtonu postoupil své imperiální državy na Kubě, v Portoriku a dalších ostrovech a souostrovích, jmenovitě v Guamu v Mariánském souostroví a na Filipínách (12). Filipínská revoluční vláda vycházela z principů demokratické republiky a neuznala americkou suverenitu nad Filipínami. Americká anexe Filipín zažehla válečný konflikt mezi filipínskými nacionalisty a americkou armádou, který eskaloval poté, co filipínské guerilly způsobily americkým interventům četné ztráty. Americká armáda následně vyhlásila nemilosrdnou protipovstaleckou odvetnou kampaň, doprovázenou mučením a vražděním zajatců, zapalováním celých vesnic a naháněním civilistů do koncentračních táborů, kde kvůli nemocem, popravám a mučení umíraly tisíce lidí (13). Boje a válečné útrapy podle oficiálních zdrojů připravily o život až 250 000 Filipínců. Historik Howard Zinn ve své proslulé publikaci A People´s History of the United States cituje amerického korespondenta z Philadelphia Ledger vyslaného na Filipíny, který ve své zprávě z podzimu 1901 americké interventy rozhodně nešetřil: „Současná válka není nekrvavým operetním střetnutím. Naši muži jsou nemilosrdní. Zabíjejí, a vyhlazují přitom muže, ženy, děti, vězně a zajatce, povstalce a podezřelé osoby starší deseti let. Převládala myšlenka, že Filipínci jsou jen o málo lepší než psi (14).“ Korespondent tak tlumočil rasistický postoj amerického politického establishmentu vůči legitimním nárokům nacionalistického hnutí odporu. Americké ministerstvo války ve zprávě určené prezidentovi hovoří o příkazu brigádního generála Jacoba H. Smithe. Generál stanul před vojenským soudem, protože na podzim roku 1901 v rozhovoru se svým podřízeným stanovil pravidla protipovstalecké kampaně proti filipínskému odporu těmito slovy: „Nechci žádné zajatce. Chci, abyste zabíjeli a upalovali. Čím více jich zabijete a upálíte, tím více mě potěšíte (15).“ Dotyčný generál požadoval, aby jeho vojska usmrtila kohokoli, kdo byl schopen unést zbraň, kdo byl starší deseti let a kdo se protivil interventům. „Dobytí Filipín americkou armádou bylo krvavé a vražedné, jelikož si vyžádalo na sta tisíce lidských životů. Američané museli zemi obsadit a ovládnout. Bílý dům na Filipínách zavedl velmi sofistikovaný systém sledování a kontroly lokální populace využívající tehdejší technologie – telefon a bezdrátovou komunikaci. Tato strategie zrodila extrémně účinný systém kontroly, který stál u vytváření policejního státu. A ten na Filipínách prakticky přetrvává dodnes.“ Těmito větami vylíčil brutální povahu americké intervence proti Filipíncům Noam Chomsky (16). USA kolonizovaly Filipíny v letech 1898 až 1946. V průběhu studené války si Manila osvojila úlohu stálého klienta Washingtonu a vojenského aktiva Pentagonu ve východní Asii, společně s Jižní Koreou, Jižním Vietnamem, Thajskem, Tchaj-wanem a Japonskem.

Odbojové aktivity rolnických odborů a komunistů, které už před druhou světovou válkou hnala touha po lepších podmínkách pro nájemce půdy na Filipínách, pokračovaly i proti proamerické vládě. Tato pozoruhodná vlna legitimního odporu známá jako rebelie Hukbalahap měla být potlačena. A také nakonec byla úspěšně potlačena prostřednictvím utajených operací CIA (17). Filipíny se díky různým psychologickým operacím a machinacím pod taktovkou CIA staly spolehlivou americkou baštou při potírání domácího hnutí odporu, potažmo sovětského vlivu. Manila nabídla Washingtonu vojáky pro jeho válku v Koreji a později i ve Vietnamu. Filipíny mezitím Bílému domu sloužily jako odrazový můstek pro zahájení libovolné vojenské operace v jihovýchodní Asii. Inovace CIA v oblasti psychologické války vedené za studené války proti rebelantům stály na hluboké analýze tamní kultury a domorodých mýtů. Ústřední zpravodajská služba zasévala rozkol uvnitř společnosti a realizovala taktiky, které měly řídit politické směřování země. To vše ovlivnilo budoucí operace v režii Washingtonu. Americké vlády držely v letech 1965 až 1986 v Manile u moci kleptokratického autokrata Ferdinanda Marcose. Marcos plně ovládl moc v zemi v roce 1972, kdy vyhlásil stanné právo (18). Chtěl nadobro skoncovat se skomírajícím demokratickým étosem země. V praxi to znamenalo pozastavení činnosti parlamentu, zatýkání opozičních politiků a zavedení totální cenzury. Marcos převzal plnou kontrolu také nad filipínskou justicí. Armáda společně s policejními jednotkami po celou dobu jeho prezidentství mučily a zabíjely jeho oponenty. Tato éra je považována za jedno z nejtemnějších období v historii země, protože Marcosův režim nechvalně proslul masivní korupcí a systematickým porušováním lidských práv. Marcos a spol. s chutí plundrovali veřejné finance po miliardách dolarů, a zemi tak zatížili extrémním dluhem. Na miliony lidí dopadla extrémní chudoba. Nenechavého kleptokrata nakonec svrhl lidový odpor s podporou katolické církve. Filipíny jsou pro svou geografickou polohu cenným strategickým aktivem Spojených států i v současnosti. Manila představuje jednu frontu v hlavním geopolitickém konfliktu 21. století mezi upadajícím globálním hegemonem ve Washingtonu a nastupujícím globálním lídrem v Pekingu.

Americká vojenská invaze na Filipíny bezpochyby představovala nejkrvavější podkapitolu v době, kdy USA souběžně udržovaly a prohlubovaly kontrolu nad západní polokoulí. Washington neváhal s nasazením vojenské síly na potlačení dalších lokálních konfliktů té doby. Americký prezident Theodore Roosevelt hájil nasazování americké armády v jednotlivých zemích západní hemisféry. Američtí mariňáci byli v roce 1904 vysláni do Santo Dominga, v roce 1912 do Nikaraguy a o čtyři roky později na Haiti s Monroeovou doktrínou v srdci. Mezitím latinskoamerické národy na aplikaci doktríny v praxi hleděly s pochopitelnými obavami. Severoamerický vpád do Nikaraguy měl zhatit ambice nacionalistického nikaragujského prezidenta José Santose Zelayi na sjednocení Střední Ameriky a omezení zahraničního vlivu, zejména amerického (19). Washington svou podporou puče a následnou ozbrojenou misi v Nikaragui prezentoval jako stabilizační faktor. Pasoval se do role ochránce amerických zájmů, konkrétně finančních investic ve středoamerickém regionu. Máme přímo na mysli zájmy a příležitosti velkých amerických obchodních kruhů. Americké ozbrojené vměšování do nikaragujských záležitostí logicky probudilo k životu nacionalistické proudy a lidový odpor. Druhá americká intervence v Nikaragui v polovině dvacátých let probudila k životu odboj a následně povstání vedené Augustem Sandinem. Tento charismatický lídr, v očích mocných bandita, se stal symbolem odporu proti americkému imperialismu. Pojmenování po Augustu Césaru Sandinovi nese Sandinistická národní osvobozenecká fronta (FSLN). Tato politická platforma v 80. letech 20. století vedla vlastní boje proti Bílým domem podporovaným žoldákům (20). Sandino vedl rolnickou rebelii proti americké okupaci Nikaraguy v letech 1927 až 1933 a účastnil se bojových střetů s Američany podporovanou národní gardou. O rok později tento inspirativní nacionalistický lídr stanul před popravčí četou na příkaz ředitele národní gardy a budoucího nikaragujského diktátora Anastasia Somozy Garcíi. García provedl v Nikaragui roku 1936 puč, nastolil vládu nepotistického diktátorského klanu panujícího tvrdou rukou 42 let a těšícího se téměř až do hořkého konce podpoře Washingtonu (21). Americká vláda měla dobré povědomí o represivním charakteru Somozova režimu. Sama se podílela na jeho vytvoření. Americký velvyslanec v Managui v roce 1937 poznamenal, že proti Somozovi neexistuje žádná opozice díky účinnému klacku v rukou národní gardy, neboť každý oponent bude pravděpodobně zatčen a zbit (22). Bílý dům i nadále poskytoval Somozovým bezpečnostním silám výcvik a vybavení. Při výsleších politických vězňů somozovské orgány pravidelně praktikovaly mučení. Mučitelé zatčené osoby zavěšovali za zápěstí a mučili je elektrickými šoky (...) Některým obětem vytrhali nehty a oči, jiným zase uřízli jazyk. Každý státem dirigovaný útlak s posvěcením regionální velmoci ale nakonec narazí na odpor zdola. Lidové povstání proti somozovskému režimu, které kulminovalo v letech 1978 a 1979, si vyžádalo 40 000 až 50 000 lidských životů z téměř třímilionové populace (23).

Vláda Woodrowa Wilsona apelovala na práva národů na sebeurčení v Evropě. Týkalo se to i nás, Čechoslováků. Wilsonův kabinet si však na svém zadním dvorku s deklarovanými principy hlavu nelámal. Třeba když v roce 1915 jeho vláda provedla mariňáckou invazi na Haiti a podrobila zemi okupaci. Táž pravidla jako pro Čechoslováky zcela očividně neplatila pro tmavé Haiťany. Tato chudá karibská země se v roce 1791 stala vzorem a inspirací všem utlačovaným populacím a národům, jelikož se jako první země na světě zbavila okovů otroctví. Hlavní autor americké Deklarace nezávislosti a jeden z otců zakladatelů Thomas Jefferson a spousta dalších politiků v americkém Kongresu spatřovali v Haiti zbaveném otroctví značné riziko. Mělo totiž potenciál vyvolat vzpouru otroků v USA (24). Američané během okupace Haiti dosadili prezidenta bez souhlasu samotných Haiťanů a zavedli opresivní systém nucených prací. Americkou okupaci Haiti, trvající až do roku 1934, charakterizovalo budování vojenských táborů a zabavování majetku domorodců pro vojenské účely. Okupační orgány, americká armáda a její haitští pomahači, popravovaly neozbrojené osoby (25). Měly se dopustit masových vražd a násilí proti civilnímu obyvatelstvu. Podle ústních svědectví shromážděných historikem Rogerem Gaillardem se jednalo o popravy bez soudu, znásilnění, zapalování domů, lynčování a upalování civilistů zaživa. Haiti spolu s nucenými pracemi sužovala ekonomická korupce, mediální cenzura, rasová segregace a bezohledné násilí, které v zemi vyvolala americká okupace. Bílý dům se pod silným tlakem National City Bank, předchůdkyně Citigroup, stal dominantní ekonomickou a politickou silou ovlivňující Haiti po dobu několika následujících dekád. Armáda Spojených států s výhrůžkami na rtech rozpustila haitský parlament a zabila tisíce lidí. Mariňáci běžně mučili rolnické vzbouřence nebo údajné odpůrce okupace. Pro výstrahu věšeli vězně za genitálie (26). Americký novinář H. J. Seligman potvrdil praktiky amerických vojáků střílejících ze sportu po civilistech. Ospravedlňovaly se i popravy žen a dětí. Okupace, represe ze strany americké armády a povstání si vyžádaly 15 000 mrtvých. Další tisíce lidí  zemřely v důsledku nucených prací.  

Deník New York Times v textu s výmluvným názvem Invade Haiti, Wall Street Urged. The U.S. Obliged (27) objasňuje zásadní vliv bankéřů z Wall Street na tvorbu politické agendy na Haiti. Zájmy kapitánů byznysu se přirozeně míjely s potřebami většiny obyvatel jedné nevelké karibské země. Podle listu Američané na Haiti dosadili loutkovou vládu. Ta podepsala smlouvu, která Spojeným státům udělila plnou finanční kontrolu nad chodem státu. Americké orgány do exponovaných funkcí jmenovaly americké úředníky, které označovaly za poradce. Tito úředníci ve skutečnosti dohlíželi na výběr daní na Haiti a schvalovali nebo zamítali výdaje státu. Američané využívali Haiťany na nucené práce, během kterých vojáci svazovali civilisty provazy a nutili je pracovat bez mzdy. Bez pardonu stříleli ty, kdo se pokusili uprchnout. V zemi zavládlo stanné právo, soukromá média byla umlčena a novináři putovali za mříže. Deník dodává, že po ukončení americké okupace Haiti v roce 1934 i nadále země zůstala pod kontrolou amerických finančních úředníků, kteří po dobu dalších 13 let ovládali státní pokladnu. List bez rozpaků odhaluje, jak se Haiti stalo výnosným byznysem pro Wall Street. New York Times rozebírá, jak National City Bank ve 20. letech 20. století dosáhla jedné ze svých nejvyšších marží díky haitskému dluhu. USA kontrolovaly zdejší finanční systém více než 30 let. Američané během té doby převedli velkou část tamních výnosů na konta bankéřů v New Yorku. Zanechali za sebou chudou zemi, kde farmáři strádali, hladověli a balancovali nad hranicí hladomoru, jak v roce 1949 zjistili úředníci OSN.

Haiti před americkou invazí a okupací platilo obrovské sumy francouzským věřitelům. Posléze je vystřídali jejich američtí kolegové. Haiti se ze sevření amerických elit nevymanilo ani tehdy, když Washington od 50. let finančně a diplomaticky podporoval kleptokratický klan Duvalierových a trénoval kriminální haitské paramilitární jednotky. Zatímco dynastie Duvalierů prováděla represálie a bohatla na úkor zbídačované populace, Washington negativně manipuloval haitským politickým a ekonomickým životem i po pádu jím vydržovaného represivního režimu v roce 1986. Bílý dům pokračoval po vytýčené stezce i po ukončení studené války. Během teroru nastoleného klanem Duvalierů – jednoho z nejkorumpovanějších a nejrepresivnějších režimů v moderních dějinách (28) - bylo zavražděno 30 000 až 60 000 lidí. Duvalierovi trýznitelé znásilnili, zbili a mučili nespočet dalších osob. Půl milionu Haiťanů emigrovalo a zemi postihl sociální kolaps. François „Papa Doc“ Duvalier při vybudování své soukromé milice a tajné policie zneužil tradiční víru Haiti ve voodoo. Podle tohoto falešného výkladu vzkřísil Papa Doc z mrtvých zombie, které se organizovaly v obávaných paramilitárních organizacích Tonton Macoutes.Duvalier zároveň aktivně kultivoval srdečné vazby haitské ekonomické elity s Washingtonem. Tonton Macoutes zahájily vražedné tažení proti skutečným a údajným disidentům okamžitě po uchopení moci diktátorem Papa Docem. Zdevastované rodiny nacházely zhanobené mrtvoly svých milovaných zanechané v příkopech a alejích. Jiné rodiny, které postihly státní represálie, se o osudu svých bližních už nikdy nic nedozvěděly. Podle lidskoprávních skupin příslušníci Tonton Macoutes vraždili ženy, děti, novorozeňata a starší osoby bez rozdílu a své běsnění zaměřovali na rodiny podezřelých (29). Syn Papa Doca Jean-Claude Duvalier v roce 1986 uprchl před občanským hněvem a masovými demonstracemi do exilu.

Spojené státy provedly v roce 1916 vojenskou intervenci do Dominikánské republiky. USA okupovaly osm let další karibskou zemi. Navzdory místnímu ozbrojenému a intelektuálnímu odporu se americkému vojsku podařilo  obyvatelstvo Hispanioly zpacifikovat. Úřady zavedly cenzuru, vyvolávaly atmosféru strachu a užívaly vojenskou sílu. Spojené státy závažným způsobem porušily suverenitu Haiti i Dominikánské republiky (30). Jako každá jiná americká okupace prováděná ve dvacátém a jednadvacátém století, taktéž intervence v Dominikánské republice v roce 1916 odrážela bludnou ideu Spojených států jako nepostradatelné země. Tato idea velí, že povinností USA je chránit svět. V návaznosti na expanzivní doplněk Monroeovy doktríny prezidenta Theodora Roosevelta prezident Woodrow Wilson oživil myšlenku, podle níž by se armáda stala rozhodující silou. Spojené státy by podle této myšlenky měly pomáhat ostatním národům stát se „civilizovanými“. Prezident Woodrow Wilson mariňáky vykreslil jako „neocenitelné nástroje všemocné vlády Spojených států“. K tomuto militarismu se přidružila rasová logika aplikace zákonů Jima Crowa na jihu USA. Mariňáci okupující Dominikánskou republiku v zemi šířili ideologii nadřazenosti bílé rasy v souladu s imperiální politikou Bílého domu, akcentující dominanci nad okupovanými podle rasového klíče. Krátký pohled na americkou vojenskou okupaci Dominikánské republiky v letech 1916–1924 dostatečně vypovídá o úloze Bílého domu při vytváření a systematickém udržování nerovného ekonomického a politického systému. Toto politické uspořádání vycházelo vstříc bohatým korporacím, zatímco většinu obyvatel Dominikánské republiky odsoudilo k životu v bídě a prakticky je zbavilo občanských práv (31). Za okupace předala americká vláda státní finance do rukou National City Bank of New York, kterou později ovládla Rockefellerova skupina. Tento krok usnadnil zahraničním korporacím přístup k vlastnictví půdy pro následnou výrobu cukru. Okupace také sloužila jako nástroj pro bezohlednou třicetiletou diktaturu Rafaela Leonidase Trujilla. Většina historiků zabývajících se dějinami Latinské Ameriky ve dvacátém století se shoduje v úsudku, že Rafael Trujillo byl jedním z nejkrutějších diktátorů v moderních dějinách tohoto regionu. Jeho nejohavnějším zločinem je genocida přibližně 20 000 etnických Haiťanů a rayanos (etnicky smíšených osob žijících v pohraničních oblastech mezi Haiti a Dominikánskou republikou) v roce 1937. Americká okupace Dominikánské republiky zanechala v zemi trvalou rasovou stopu, protože zde zasela dědictví nenávisti vůči černochům. Trujillo během americké okupace podstoupil trénink u amerických mariňáků. Postupně se vypracoval na klíčového vojenského činitele a nakonec se stal prezidentem Dominikánské republiky. Vládl v letech 1930 až 1938 a později v 40. a 50. letech (32). Trujillo vydíral nebo vraždil všechny odpůrce, aby si zajistil svou pozici. Založil tajnou policii. Její příslušníci měli na starosti shromažďování informací, mučení nepřátel a provádění vražd podle Trujillova libovolného uvážení. Spojené státy využívaly stabilní a bezpečné investiční klima v Dominikánské republice. Přívětivé obchodní podmínky jim ochotně poskytl bonapartistický Trujillův režim vyznačující se jinak nestoudnými krutostmi a brutalitami (33). Dominikánský diktátor si vysloužil ostruhy u Bílého domu, protože podporoval americkou regionální politiku. Na domácí půdě potlačoval sociální protesty, aby tak fungoval jako satrapa na americké hrázi proti potenciálnímu „šíření komunismu“. Potíral kacířské myšlenky o alternativním politickém uspořádání ať už po vzoru Sandina, nebo po vzoru Castra. Když Castrovi partyzáni v roce 1959 ovládli Kubu, staly se Trujillovy represivní excesy v očích Bílého domu zjevnou politickou přítěží. V sázce byla globální reputace Spojených států. Despocie v Dominikánské republice by totiž mohla zažehnout další revoltu jako na Kubě (34). Slabost si Washington ve svém dominantním postavení dovolit nemohl. Represivní taktiky Trujillova režimu patřily k typickým metodám eliminace opozice a udržování „kultury strachu“ v dominikánské společnosti. Rafael Trujillo se z ochotného vykonavače vůle Bílého domu v Dominikánské republice postupně stal v očích amerických politických špiček přítěží, jak už bylo řečeno. Z americké vládní dokumentace vyplývá, že Eisenhowerova vláda se v Dominikánské republice na konci 50. let potýkala s jedním naléhavým problémem, který potřebovala urgentně vyřešit: jak se zbavit už nepotřebného Trujilla, aniž by se k moci dostaly procastrovské elementy (35). Trujillovi šly po krku Eisenhowerova a Kennedyho vláda, které do rukou opozičních konspirátorů pašovaly zbraně. Diktátora nakonec zavraždili spiklenci z řad byznysmenů a vojenských předáků. Spojené státy si opět vyhradily právo vojensky intervenovat v Dominikánské republice v roce 1965. Okolnostmi obestírajícím tuto invazi se budeme podrobněji věnovat v jedné z následujících kapitol.

Spojené státy na přelomu 19. a 20. století z mocenské rovnice na západní polokouli vyřadily Španělské impérium, utužily kontrolu nad bývalými državami Madridu na Kubě, v Portoriku a na Filipínách. Washington se uchyloval k hrubé vojenské síle, opakovaným intervencím nebo vydržování rodinných despocií v boji proti legitimním hnutím odporu. Proamerická propaganda běžně líčila lidový odboj jako „komunistickou hrozbu“. V průběhu první poloviny 20. století se z regionální velmoci, kontrolující politický chod zemí jižně od Rio Grande, zrodila jediná skutečná globální supervelmoc. Její ambice vycházely z potřeby ovládat nejen svůj tradiční zadní dvorek, ale i běh událostí všude jinde po světě, nehledě na přání a tužby domorodých populací. Tento přerod, pokrývající půl století, si nakonec vyžádal životy statisíců Filipínců a desítek tisíců latinskoamerických civilistů. Avšak intenzita státního teroru a útlaku v latinskoamerických satelitech se s nastoupením USA ke globální dominanci neztenčila, ba právě naopak. Spojené státy v druhé polovině 20. století pokračovaly v „dobývání své renty“ ve Střední a Jižní Americe, formulované i nadále Monroeovou doktrínou. Nechaly za sebou statisíce mrtvých, zmizelých a mučených lidí, etnik a hnutí odporu v zemích Střední a Jižní Ameriky. Washington se v průběhu studené války sice zaklínal komunistickou hrozbou a vlivem Sovětského svazu, ale v cestě mu stály i sociálně-demokratické reformy.  Progresivní vlády v Latinské Americe se svými opatrnými programy zpochybňovaly vymezenou roli obou Amerik pro potřeby regionální velmoci. Washington při prosazování své vůle na jih od Rio Grande a jinde ve světě hrozbu komunismu jaksepatří instrumentalizoval. Později po rozpadu sovětské říše obměnil záminku pro tradiční exploataci ve svých doménách na boj s mezinárodním terorismem.

 

 

Poznámkový aparát:

 

(1)     Rose  Bailey, The Monroe Doctrine and the Roosevelt Corollary, Prezi, 23. června 2016. Link: https://prezi.com/akc7ylfzlj1p/the-monroe-doctrine-and-the-roosevelt-corollary/

(2)     Lens Sidney, Zinn Howard, The Forging of the Americe Empire: From the Revolution to Vietnam, a History of U.S. Imperialism, Human Security Series, Pluto Press, str. 464. 2003. Link: https://www.amazon.co.uk/Forging-American-Empire-Revolution-Imperialism/dp/0745321003 ´

(3)     Banana Wars, Wikipedia. Link: https://en.wikipedia.org/wiki/Banana_Wars

(4)     Stoyack  Aaron, The Banana Wars: How the US Plundered Central America, The Collector, 5. května 2024. Link: https://www.thecollector.com/the-banana-wars-how-the-us-plundered-central-america/

(5)     Cabal Ramirez, The Dark Side of Bananas: Imperialism, Non State Actors, and Power, Harward International Review, 9.června 2023. Link: https://hir.harvard.edu/the-dark-side-of-bananas-imperialism-non-state-actors-and-power/

(6)     Stoyack  Aaron, The Banana Wars: How the US Plundered Central America, The Collector, 5. května 2024. Link: https://www.thecollector.com/the-banana-wars-how-the-us-plundered-central-america/

(7)     Robinson William, Pushing Polyarchy: the US-Cuba Case and the Thid World, Third World Quarterly, str. 644, listopad 1995. Link: https://library.fes.de/libalt/journals/swetsfulltext/14830983.pdf 

(8)     Chronology of U.S.-Cuba Relations, Cuban Research Institute, Florida International University, 2015, listopad 1995. Link: https://cri.fiu.edu/us-cuba-relations/chronology-of-us-cuba-relations/

(9)     189. Memorandum From the Acting Secretary of State to the President, Cuba, Office of the Historian, 23. prosinec 1958. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1958-60v06/d189 

(10) . Political Murders in Cuba—Batista Era Compared With Castro Regime, CIA, 21. ledna 1963. Link: https://www.cia.gov/readingroom/docs/CIA-RDP79T00429A000300030015-8.pdf

(11) Harris Richard, Che Guevara: A Biography, Greenwood Biographies, str. 93, 2010. Link: https://www.drnishikantjha.com/papersCollection/Che%20Guevara%20-%20A%20Biography.pdf

(12) Treaty of Peace Between the United States and Spain, Yale Law School, 3. prosince 2022. Link: https://avalon.law.yale.edu/19th_century/sp1898.asp

(13) Cocks Catherine, Holloran Peter, Lessoff Alan, Historical Dictionary of the Progressive Era, Scarecrow Press, str. 332, 2009. Link: https://books.google.cz/books?id=pvxD_LjXVRMC&pg=PA332&redir_esc=y#v=onepage&q&f=false

(14) Zinn Howard, A People´s History of the United States:1492 – Present, Harper and Row, str. 308, 1980. Link: https://library.uniteddiversity.coop/More_Books_and_Reports/Howard_Zinn-A_peoples_history_of_the_United_States.pdf

(15) Presidet Retires Gen. Jacob H. Smith: Phillippine Officer Reprimanded for „Kill and Burn“ Order, New York Times, 17. července. Link: https://timesmachine.nytimes.com/timesmachine/1902/07/17/101959147.pdf

(16) Whithaus Carl, So-Called Bloodless Wars: The Conquest of the Phillippines, An Interview with Noam Chomsky, Link: https://kairos.technorhetoric.net/14.3/interviews/whithaus/2.html

(17) Wes Martin, CIA Vampires: US Meddling in the Phililippines. Grey Dynamics, 31. října 2024. Link: https://greydynamics.com/cia-vampires-us-meddling-in-the-philippines/

(18) Evans Gareth, Why the Marcos Family is so Infamous in the Philippines, BBC 10. května 2022, Link: https://www.bbc.com/news/world-asia-61379915

(19) Millen-Penn, Ken, U.S. Intervention in Nicaragua, EBSCO Knowledge Andvantage, 2023. Link: https://www.ebsco.com/research-starters/history/us-intervention-nicaragua

(20) U. S. Intervention in Nicaragua 1911 až 1912, U.S. Department of State, od 20. ledna 2001 do 20. ledna 2009. Link: https://2001-2009.state.gov/r/pa/ho/time/ip/108629.htm

(21) Thomas, Ray Jack, Somoza Is Forced Out of Power in Nicaragua, EBSCO Knowledge Andvantage, 2023. Link: https://www.ebsco.com/research-starters/history/somoza-forced-out-power-nicaragua

(22) Cameron Chris, As U.S. Navigates Crisis in Haiti, a Bloody History Looms Large, New York Times, 19. prosince 2021. Link:

(23) Torture,American Style, Historians Against the War, str. 6-8., 2006. Link: https://historiansagainstwar.org/resources/torture/torture.pdf

(24) The United States and the Haitian Revolution, 1791 - 1804,Milestones 1784- 1800, Office of the Historian. Link: https://history.state.gov/milestones/1784-1800/haitian-rev#:~:text=Under%20President%20Thomas%20Jefferson's%20presidency,spread%20to%20the%20United%20States.

(25) Belleau Jean-Philippe, Massacres Perpetrated in the 20th Century in Haiti, SciencesPo, 2. dubna 2008. link: https://www.sciencespo.fr/mass-violence-war-massacre-resistance/en/document/massacres-perpetrated-20th-century-haiti.html

(26) United States Occupation of Haiti, Wikipedia. Link: https://en.wikipedia.org/wiki/United_States_occupation_of_Haiti

(27) Gebredikan Selam, Apuzzo Matt, Porter Catherine a Méheut Constant, Invade Haiti, Wall Street Urged. The U.S. Obliged, New York Times, 20. května 2022. Link: https://www.nytimes.com/2022/05/20/world/haiti-wall-street-us-banks.html

(28) Henley Jon, Haiti: A Long Descent to Hell, Guardian, 14. ledna 2010. Link: https://www.nytimes.com/2022/05/20/world/haiti-wall-street-us-banks.html

(29) Sprague Jeb, Paramilitarism and teh Assault on Democracy in Haiti, Monthly Review Press, str. 31 až 33, 2012, Link: https://books.google.cz/books?id=LOhHGx4v23oC&pg=PA33&redir_esc=y#v=onepage&q&f=false

(30) Peňa García Lorgia, One Hundred Years After the Occupation, Nacla, 25. května 2016. Link: https://dev.nacla.org/news/2016/05/25/one-hundred-years-after-occupation

(31) Peňa García Lorgia, One Hundred Years After the Occupation, Nacla, 25. května 2016. Link: https://dev.nacla.org/news/2016/05/25/one-hundred-years-after-occupation

(32)  Rafael Trujillo, EBSCO Knowledge Advantage, 2022. Link: https://www.ebsco.com/research-starters/history/rafael-trujillo

(33) Hylton, Ramond Pierre, Dominican Dictator Rafael Trujillo is Assassinated, EBSCO Knowledge Advantage, 2023. Link: https://www.ebsco.com/research-starters/history/dominican-dictator-rafael-trujillo-assassinated

(34) Fatalski Marcin, The United States and the Fall of the Trujillo Regime, Institute of American Studies and Polish Diaspora Jagiellonian University, str. 7-11, 2013. Link: file:///C:/Users/kiwiz/Downloads/1_Fatalski_m%20(2).pdf

(35) 305: Editorial Note, Foreign Relations of the United States 1958-1960, Office of the Historian. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1958-60v05/d305#:~:text=Generalissimo%20Rafael%20Trujillo%20had%20ruled,American%20elements%20to%20take%20over.&text=The%20Department%20of%20State's%20Bureau,)%2C%20pages%20, 191%E2%80%93215.