Rio vyvraždilo ve favele asi 130 mladých lidí, vláda předstírá, že jde o drogové bossy

30. 10. 2025 / Fabiano Golgo

V Riu bylo zabito 130 lidí. Všechno ostatní – prohlášení vlády, televizní přenosy, morální rozhořčení – bylo jen ozvěnou té skutečnosti, která se vznášela nad městem jako pach střelného prachu. Bylo 28. října 2025, den, kdy stát znovu ukázal sílu, a společnost znovu zjistila, že ta síla míří dolů. Operace, kterou guvernér Cláudio Castro nazval „Contenção“, nebyla plánována. Úřady ji popisovaly jako nezbytný úder proti zločinecké organizaci Comando Vermelho, nejstaršímu a nejvlivnějšímu gangu v Brazílii. V praxi to znamenalo 2 500 ozbrojených mužů, obrněná vozidla, vrtulníky, odstřelovače na střechách, a velké množství mrtvol, které nikdo nepočítal, protože na některé mrtvé se prostě nevede evidence.

Všichni ti, kdo padli, byli z favel – mladí, chudí. Říká se jim soldados neboli vojáci ulice, levná pracovní síla v ekonomice, která se tváří, že bojuje s drogami, ale je to spíš systém zaměstnanosti. Dostávají pár set realů měsíčně, hlídají rohy ulic, přenášejí balíčky, prodávají koks nebo marihuanu lidem z lepších čtvrtí, kteří si pak dají sprchu, zapnou klimatizaci a sledují zprávy o válce proti zločinu. A stát je zabíjí, aby mohl demonstrovat, že koná.

 
Guvernér Castro se při tiskové konferenci usmíval: „Zničili jsme strukturu zločinu,“ řekl. Ale struktura zůstává nedotčená. Protože zločin v Brazílii už dávno neznamená jen obchod s drogami. Znamená  kapitál. Znamená sítě, které sahají od přístavů po čerpací stanice, od pojišťoven po politické kampaně. Nedávné vyšetřování odhalilo, že právě Comando Vermelho a jeho spojenci z PCC vydělávají miliardy z dovozu metanolu: dovážejí ho legálně jako průmyslové rozpouštědlo, míchají s palivy, prodávají přes benzinky, jejichž majitelé se objevují na seznamu donátorů regionálních politiků. Tak vypadá moderní zločin – korporátní, efektivní, bílý na papíře. Zatímco policie střílí po chlapcích v teniskách, skuteční bossové obědvají s bankéři.

Prezident Lula a federální vláda nebyli informováni. Guvernér Rio de Janeira je členem strany Jaira Bolsonara, který je hlavním oponentem Luly. Bezpečnost v Brazílii spadá do výlučné pravomoci federálních států. Lula chce v městě Brasília vytvořit centrum, kde by všechny bezpečnostní složky sdružovaly informace, podobně jako to udělaly USA po útocích z 11. září 2001. Pravicoví guvernéři to však odmítli.

To, co se v Alemãu a Penze odehrálo, nebyla válka. Byla to státem inscenovaná demonstrace. Ukázka moci, která má obnovit iluzi kontroly v době, kdy se Brazílie topí v chaosu. Bolsonaro, ten věčný žonglér se zbraní, už čeká na vězení. Jeho fanoušci se rozpadli do sekt, které už nebojují za nic jiného než za vlastní zlobu. Trump, který měl být spásou, se mezitím v Malajsii setkal s Lulou a nazval ho „silným partnerem“ – to byl okamžik, kdy pravice ztratila poslední orientační bod. A když politické hnutí ztratí otce, začne obětovat syny.

Lula reagoval po svém. Řekl, nedávno, že „ti, kdo na ulicích prodávají drogy jsou také oběťmi – oběťmi těch, kdo od nich kupují“. Ta věta rozčílila polovinu země, protože trefila nerv. Lula ví, že válka proti drogám je pro Brazílii pohodlná: dává iluzi, že existuje jasná hranice mezi zlem a dobrem, mezi policií a zločinem, mezi favelou a městem. Jenže ta hranice je iluze. Každá dávka, kterou si někdo koupí v apartmánu v Copacabaně, má svůj původ v krvi z Alemãa. Každý guvernér, který slibuje „pořádek“, žije z téhož systému, který produkuje chaos. A každá kulka, kterou policie vystřelí, platí ti samí lidé, kteří večer volají po bezpečnosti.

Když se člověk prochází těmi kopci po operaci, cítí to v prachu – směs potu, kouře, železa. V ulicích leží ticho. Obyvatelé sbírají střepy, opravují střechy, a mluví o mrtvých stejně jako o počasí: s rezignovanou znalostí, že zítra přijde zase něco. V Brazílii totiž válka proti zločinu není válka, ale cyklus. Násilí není výjimka, ale metoda vládnutí. Stát přichází do favel, jen když střílí. Policie zůstává přes noc, média točí záběry, politici vydávají prohlášení. A pak všechno utichne, dokud se čísla z nové operace zase nezvednou.

Těch okolo 130 mrtvých se v archivu ztratí mezi tabulkami. Možná se o nich napíše zpráva, možná ne. Každý z nich bude popsán jako „podezřelý“. Takhle stát čistí svědomí. Každá kulka má popisek: zadržený, ozbrojený, člen gangu. A když se někdy ukáže, že byl neozbrojený, že byl jen na cestě do práce nebo do školy, je to už jen detail. Statistika nemá svědomí.

Brazilská pravice se mezitím bije do hrudi a mluví o „ztrátě autority“. Levice se snaží mluvit o „strukturální chudobě“. Ale žádná z těchto debat nezmírní skutečnost, že stát se proměnil ve stroj, který zabíjí vlastní děti, aby demonstroval, že ještě dýchá.