Dýně, kam se podíváš, aneb Halloween coby nová česká „tradice“

30. 10. 2025 / Matěj Metelec

Podobně jako u nás tradiční Dušičky vychází Halloween z pohanských svátků, během nichž docházelo k narušení hranice mezi světem živých a mrtvých. Na rozdíl od krotkých Dušiček je anglosaský Halloween bližší svému pohanskému původu, který je znát na jeho ikonografii, spojené s kulturně kanonizovanými projevy hrůzy, které jsou takto domestikované, a proto méně děsivé, a jako jeho „trademark“ vystupuje také u nás dýňová lucerna připomínající umrlčí lebku. Přenos svátku je v prvé řadě projevem americké kulturní hegemonie, ale svátek sám o sobě rovněž amerického kulturního synkretismu. Ve Spojených státech bylo jeho slavení dlouho spojeno především s imigrantskými komunitami z Irska a Skotska, a k jeho rozšíření a ukotvení do formy, kterou známe z americké popkultury (masky, koledování), došlo až v druhé půlce 20. století. 

Zatímco české Vánoce nebo Velikonoce zmíněné hegemonii vzdorují poměrně lépe a pod jejím vlivem pouze hybridizují, Halloween svou českou sestřenici Dušičky úspěšně válcuje. Je to vcelku pochopitelné, komerční potenciál vzpomínky na „všechny věrné zesnulé“, ať už jde specificky o duše v očistci nebo o mrtvé všeobecně, není příliš velký. Dušičky jsou také možná až příliš spjaty se svým křesťanským obsahem, hřbitovy, a navíc je jejich zaměření spíše kontemplativní, a v původním smyslu navíc latentně disciplinující. Nadto vztah k materializované hrůze je pro naši společnost patrně méně problematický než vztah k empirické smrti – a takovou je smrt blízkých, na něž se o Dušičkách vzpomíná, vždycky. 

Halloween je ve své globalizované podobě vlastně skoro úplně nekonfesní. Podobně jako reklama na Coca Colu kodifikovala vizuální identitu Santa Clause, aniž by se zatěžovala jeho původními významy ve folklóru a v lidové tradici, tak zachází spotřební společnost i s Halloweenem. Na jeho původních kulturních kořenech vlastně moc nesejde, je to jeho komerční potenciál, který ustavuje novou univerzalitu. Ta jde napříč identitami: již není žid, ani Řek, již není otrok, ani svobodný, již není muž, ani žena, všichni mohou být účastni na (importované) festivitě. Ta navíc docela dobře může plnit i jiné role než přinášet radost pěstitelům dýní.

Možná jsou totiž skutečně, jak se občas tvrdí, vyprázdněné rituály lepší než žádné. Zvlášť když představa, že „autentické“ rituály vždy, všude a pro každého představují bezmála mystickou zkušenost, je romantická a ve své podstatě moderní. Ve společnosti, kde tvoří organickou část každodennosti, mohou být pro někoho zrovna tak i banální a zcela formální. Na celé halloweenizaci konce října v Česku je tak vlastně nejzajímavější pozorovat hybridizaci kulturních entit, jež se v osvojování si přejaté tradice projevuje, a sledovat, jaké formy na sebe bere. Dobře totiž ilustruje, jak tvárná umí být „tradice“, která se dokáže přetvářet, je možné ji vykořenit, ale také přesazovat a roubovat. 

Způsob, jakým se český venkov chopil Halloweenu, je vedle projevu kulturní hegemonie také projevem kulturní apropriace, v tomhle případě ovšem nikoli v tom smyslu, že si (zlovolně) osvojujeme „cizí“ kulturní projevy, ale že tyto projevy si osvojují nás.