Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

"Příbramský sajrajt"

28. 10. 2024 / Pavel Veleman

čas čtení 10 minut

Foto: Pavel Juráček

Pavel Juráček vstupuje do dějin “nesmrtelnosti” jako prototyp bolestínského násilníka na ženách

"Kdysi jsem četl Haškovu povídku, v které někdo vzrušeně a rozzářeně oznamuje příteli: "Tak si představ, že se o mně dneska píše v novinách." A když přítel nedůvěřivě cosi namítne, onen dotyčný roztáhne noviny a předčítá:"Krásného slunného počasí využily tisíce Pražanů k výletům do okolí." Složí noviny a triumfálně dodá:"Já jsem byl včera v Chuchli." ....S Daňou je tomu podobně."

( Pavel Juráček, 1981)

,Pavel Juráček a jeho rodina moji osobu provází vlastně od příbramského dětství.

V Příbrami totiž vystupoval v sedmdesátých letech dvacátého století Pavel Juráček jako takový tajemný, nikým nikdy nespatřený muž, který prý dělal v šedesátých letech dvacátého století skvělé filmy, které však nikdo neviděl a kdo je spatřil, moc jim nerozuměl.

Ale všichni věděli, že jsou to filmy výborné, ale pro širší veřejnost asi moc sofistikované (jak by se dnes řeklo). Jakoby veřejnost zajímala spíše novinová popularita a mezinárodní ceny - tak nějak byl pro příbramské občany Pavel Juráček, který se někam časem vytratil (je na Laputě).

Koho však znala příbramská veřejnost více, byl jeho bratr Petr Juráček, který s našimi otci pracoval na šachtě a byl tzv. čitelný. Tento celoživotně žitý rozpor života, byl pro citlivého Juráčka zásadní a bolestný.

V mé milované Příbrami mi vlastně nikdo nerozumí a venku ( v Praze) jsem věčný cizinec. Tento podobný pocit mi dnes sdělují třeba Romové, kteří vystoupí ze své komunity a jdou za vzděláním.

V době svého dospívání (osmdesátá léta dvacátého století) se díky skvělému Filmovému klubu v Příbrami pod vedením filmového publicisty a kamaráda Miloše Fryše alespoň teoreticky seznamuji s jeho filmy. V květnu 1989 Juráček umírá a pamatuji si, že tehdy vyšel pod hlavičkou Svazarmu takový malý sešit se základními údaji o něm.

Po revoluci a otevření filmových trezorů přichází mé uhranutí Juráčkovými filmy a také - obrovským zklamáním nad příbramskou netečností k tomuto rodáku.

Jeho Deníky, které vycházejí začátkem tisíciletí, skvěle redigovány Janem Lukešem, jsou nejen pro mojí osobu největší zjevení od Deníků Jana Zábrany vydaných těsně po revoluci.

Juráček se najednou stává určitou až kulturní ikonou v Česku, Jeho syn Marek Juráček časem věnuje veškerou pozůstalost po otci “Knihovně Václava Havla” a celé jeho dílo se dodnes postupně vydává a odhaluje se jeho nesmírný talent.

V Denících však tzv. "německý sešit" zatím chybí. Daňa Horáková zatím mlčí, ale kufr Pavla Juráčka již konečně otevírá.

A světe div se: Je zde tolik hledaná nejen německá část Deníků. Paní Daňa Horáková oslovuje nakladatele Stoilova, který v nakladatelství Torst vydává kompletní Deníky a dává si podmínku pro souhlas s vydáním této části - okomentuje ji.

A při tomto komentování se zrodí nejspíše nápad - napsat knihu o Pavlovi a přes jeho osobu se vrátit do české kulturní historie. Zde je paní Daňa Horáková nejspíše nejotevřenější v rozhovoru z 22. října roku 2020 s redaktorkou Kateřinou Čopjakovou, ve kterém sděluje i tyto věty:

"No, ono je to spíš tak, že já Viktoru Stoilovovi ten Pavlův Deník, který psal v Německu, dala s podmínkou, že ho mohu okomentovat."

“Měla jsem pocit, že se z Pavla stal „morbidní vzor….”. Pavel byl skvělý scénárista, ale jako člověk? Vždyť byl alkoholik, bral drogy, nebyl schopen být věrný matkám svých dětí, natož mně. Když už pracoval, nedodržoval smlouvy atd. A to vše líčí ve svém Deníku s tak syrovou otevřeností, že tomu člověk propadne…. “

"V posledním dílu jeho Deníčku, který vyjde 2021 na jaře, líčí také mě. Chvílemi dost nepříčetně. Proč jsem mu podlehla? Proč jsem se nechala tak totálně zmátořit, jak to, že se ze mne – jsem konec konců promovaná filozofka – stala taková naivka, která byla ochotná a schopná přestat „myslet“, jen aby se mu zalíbila"

Ale to zřejmě není jen můj problém, ale cosi archetypálního. Určitý typ mužů – Božena Němcová je nazývá černý myslivec - jsou od pradávna problémem chytrých, silných ženských. …

“Když čtete jeho Deníky, tak zjistíte, že tam není jediná kladná postava – s výjimkou jeho maminky. Úmyslně říkám postava, protože Pavel nezanechal komplexní portréty lidí, které zmiňuje, ale – jak sám doznává – pouhé „pahýly pravdy“. Já tu knihu psala také proto, abych do jisté míry rehabilitovala ony postižené, jejichž hlas v Denících chybí."

A zde se postupně rodí další dějinné odhalení Pavla Juráčka, které vstupuje do veřejného diskurzu v Česku: Odmytizování P.J. - oddělit autora od díla a postupně ho zařadit skoro jako hlavní symbol násilníka na emancipovaných, vzdělaných ženách.

A tak se promovaná filozofka, autorka deseti románů, které stále čekají na přeložení do českého jazyka, úspěšná novinářka a autorka rozhovorů v časopise Bild (dokonce i samotný Pavarotti ji osobně uvařil špagety, jak jsem se dozvěděl v novém, oslavném dokumentu Olgy Sommerové - na vše problematické, nepříjemné se však režisérka neptá.

A tak posloucháme, jak ve dvou letech politické kariéry (ministryně kultury pro město Hamburg) to město dokázala přebudovat na oázu kultury a dokonce distribuovala mezi fotbalovými fanoušky divadelní předplatné..A pochopitelně nesmírně kýčovitý konec (zloduch Juráček s zloduchem Landovským by se nejspíše potrhali smíchem):

Horáková sedí u památného stolu Boženy Němcové v Ratibořicích a bere její pero do ruky. A Juráček se stává vlastně jakýmsi závistivým Josefem. Takto se znovuobjevená světoběžnice Daňa Horáková vrací do českých kulturních dějin. Pochopitelně po smrti většiny pamětníků a hlavně pamětnic (Olgy Havlové, Zdeny Tominové, Věry Jirousové…) se paní Daňa tak stává hlavní vykladačkou let šedesátých, normalizace, Charty 77, exilu a dokonce i genderově polemiky dvou postojů k mužům. Tato polemika se již rozproudila po vydání její knihy “O Pavlovi” a zde je režisérka Sommerová snad v jediné věci tzv. kontra.

Jedná se o tento problém, které má dvě specifické (myšlenkové) školy:

1. muž, jako symbol "černého myslivce", pro kterého stojí chvilku trpět a zažít lásku s velkým L.

2. muž, který si nezaslouží žádné ohledy - je nutné ho hned poslat kamsi i za cenu, že nežiji osudovou lásku, která je však vždy jen skrytým terorem

Omlouvám se za tuto ironií, leč celou absurditu zjednodušení tak těžkého a náročného tématu - jako je jednoznačné, dějinné mužské násilí, machistická dominance z pozice mocenské povahy/převahy muže - nelze takto zjednodušeně řešit a už vůbec ne na "Případu Juráček".

Ale v Česku již vznikl mediální cirkus Juráček/Horáková: Kniha, divadlo, dokument, možná i film a třeba i balet nebo nový cirkus ztvární ten strašný a zároveň krásný příběh obrovské lásky a nenávisti, který Daňa Horáková přirovnává k osudu Němcové nebo Jesenské a Kafkovi.

V jedné pasáži píše Pavel Juráček v Deníku, že paní Daňa Horáková, když se vzájemně urážejí (a že to bylo hnusné z obou stran, o tom nikdo nepochybuje) - vždy zaútočila na to asi "nejposvátnější", co Juráček v sobě nosil (matka, bratr, dcera Judita a syn Marek, město Příbram, jako věčnou výčitku svého stálého selhávání) termínem ten tvůj "příbramský sajrajt".

On totiž příbramský sajrajt většinou nemá tu správnou kulturně/mocenskou pozici těch "správných rodin" a proto se stává tak neurotický skoro na vše v neustále pro něj ohrožujícím prostředí. Nikdy nebude v pražských salonech tzv. doma. Tam se trefila vždy přímo do černého.

Avšak, může se snad někdo tak moc divit faktu, že tento věčný cizinec, který si hraje na velkého Pavla - se vždy ve chvílích deníkové samoty - snaží dostat zpátky do dětství, k milované mamince, ztraceným spolužákům, bratrovi a místům, kde se stává opět dítětem, které vidí vždy jinak než dospělý (pro Juráčka stejně jako třeba pro Ivana Vyskočila ve svém “nedivadle” - byl tento přístup zásadní umělecko/existenciální pramen). Jak však tomuto přístupu může rozumět věčně ťukající automat na slova, která jsou v současné chvíli hlavně od toho, aby zajistili peníze a obživu?

A na závěr si dovolím ještě poznámku k feminismu a genderu:

Česká feministická a genderová tematika bude daleko dostupnější širší veřejnosti, až výzkumníci pochopí, že největší hrdinky ženského údělu nesedí jenom v akademickém prostředí, v salonech, ale většinou nosí pivo v nádražní hospodě jako uštvané servírky, živí třeba dva kluky, které nakonec dokonce i s jedním vnukem přežije (neštěstí jak v antické tragédii) a raduje se z obrovského talentu a vteřinového světového úspěchu svého milovaného Pavlíka, kterého podle Horákové matka tak strašlivě rozmazlovala, až ho vlastně zničila ve svém základu pro budoucí život.

A že je opravdových hrdinek života, jako byla paní Růžena Juráčková tehdy i dnes - stále dost. Jenže jsou tzv. neviditelné. Tehdy i dnes.

Bojím se, že toto paní Horáková nikdy úplně nepochopí. Sama vlastně žena bez dětství, bez přátel z dětství, bez vzpomínek. Vždy v masce bláznivě nebo účelově zamilované dámy, posléze racionální, výkonné, pragmatické, cílevědomé ženy, kterou se stává v dospělosti…V tomto jsou s Juráćkem úplně jiné světy.

Přítelkyně a přátelé, podívejme se znovu na filmy Pavla Juráčka, čtěme jeho texty a nehrabejme se zbytečně v jeho intimním životě.

Uleví se nám.