Jak Faradayovi dávala sílu pro jeho vědeckou práci náboženská sekta
28. 2. 2025 / Boris Cvek
Jak jsem psal již mnohokrát, jedním z mých největších koníčků jsou dějiny vědy. Mám k nim vlastně i poněkud profesionální vztah, neboť jsou součástí mých přednášek z filozofie přírodních věd na přírodovědecké fakultě v Olomouci. Není to však zdaleka hlavní zdroj mé obživy (tím je oblast výzkumu a vývoje nových léků), spíše koníček.
Dějiny a filozofie vědy byly v době, kdy Shapin a Schaffer psali svou zásadní studii o vzniku experimentální vědy v Anglii (Leviathan and the Air-Pump, 1985), právem vnímány v USA a Británii jako jedna z priorit v oblasti národní bezpečnosti, jak oba autoři vzpomínají ve vydání z roku 2018. Dnes je to podle mě ještě důležitější téma, jak ukazuje stále větší zmatek v tom, co je to vlastně vědecké poznání, v čem spočívá jeho objektivita, proč bychom si jej měli cenit, ovšem téma prakticky ignorované.
Právě čtu The Oxford Handbook of the History of Physics (brožované vydání 2017) a pomalu to zapracovávám do svých přednášek. Znovu mě zaujalo, jak zásadní objevy dělají často velmi mladí lidé (nejen Einstein, ale i Newton a mnozí další). A jak příběh vědeckého objevu je paradoxní, a nepředvídatelný!, závislý na emocionálních (potřeba se prosadit, slepota k limitům vlastní teorie atd.) a kulturních okolnostech.
A jak měl Thomas Kuhn pravdu, když tvrdil, že nelze oddělit kontext objevu od kontextu důkazu. Pozdní Kuhn (Last Writings, Chicago 2022) ovšem připouští, že zfalšované dějiny vědy z učebnic vědy, které poskytují iluzi kontextu důkazu v dané době, jsou zásadní pro vědeckou formaci nových vědců, kteří musejí chápat svou vědeckou činnost očima smyšlené kontinuity, aby jim jejich práce dávala smysl. Při studiu reálných dějin vědy se často ztrácím v tom, co ti lidé tehdy, třeba v 19. století, mínili, a jediný záchytný bod je pro mě to, jak jsem se učil fyziku já. Ona falešná kontinuita. Kontext důkazu fyziky 19. století je pro mě španělská vesnice.
V dějinách a filozofii vědy existuje mnoho kontroverzních témat a ikonických příběhů. Zrovna včera mě zaujal příběh Michaela Faradaye (1791-1867). Pocházel z velmi chudých poměrů a podařilo se zaujmout Humphryho Davyho, jehož se stal asistentem a do jisté míry i sluhou. Ačkoli Davy Faradaye pobízel k samostatné vědecké práci, dlouho se mu nic velkého nedařilo. Zlom přišel v roce 1831 (to mu bylo 40 let), kdy objevil elektromagnetickou indukci. A udělal řadu dalších zásadních objevů (Faradayovy zákony, Faradayova klec, Faradayův jev…). Stal se slavným a získal stabilní zázemí na akademické půdě.
Jenže to nejdůležitější, s čím Faraday přišel, totiž jeho siločáry a základ teorie pole, nebylo dlouho přijato. Geometrická prezentace tohoto typu byla něco tehdejším fyzikům zcela cizího. Jediný, kdo na to nakonec ve 40. letech 19. století přistoupil, byl William Thomson, který ale musel překonat nejprve své zhnusení touto formou fyziky. Zajímavé je, že Faraday se všeobecným odmítnutím nenechal zviklat a pokračoval v intenzivní experimentální (celkem asi 6 tisíc experimentů) a teoretické práci dále.
Co jej drželo nad vodou? Něco, čemu bychom dnes řekli náboženská, křesťanská sekta, tzv. glasité, hlásající prostý život v souladu s prvotním křesťanstvím. Faraday byl členem i se svou manželkou. Pokud někdy zažil hlubokou osobní krizi, tak nikoli v souvislosti s tím, že jeho nejdůležitější přínos vědě všichni ignorovali, ale v souvislosti s tím, když byl v roce 1844 dočasně vyloučen ze zmíněné sekty. Nevyzpytatelné jsou cesty vědy.
Ale to není jediné poučení. Zásadní průlom ve vědě je možný, nikoli však na základě toho, že někdo má nějaký názor. Musí jej prosadit ve vědecké komunitě. Faraday na tom intenzivně pracoval a podařilo se to. Když pak James Clerk Maxwell, který dal teorii pole její analytikou podobu, psal o Faradayovi, zdůrazňoval dokonce ne jen jeho zásadní význam pro fyziku, ale taky jeho matematické uvažování, které jej vedlo k práci se siločárami.
Zásadní také je, že Faradayovy objevy mají praktický význam. Už hned v jeho době byla použita elektromagnetická indukce zavedení telegrafu. O významu pro výrobu elektřiny v elektrárnách nemluvě. A tak dále a tak podobně. Věda bezprostředně souvisí s realitou našeho praktického života tím, že je přináší fyzicky reprodukovatelné, robustní, tj. v praxi aplikovatelné výsledky. V tom je její objektivita. Ne v teoriích, zfalšovaných dějinách a důkazech. To je kulturní vehikl vědy, který se nevyhnutelně mění s dobou, ale bez nějž, jak věděl Kuhn, nemůže věda existovat.
Diskuse