6. 3. 2025 / Matěj Metelec
Kolaps sovětského bloku, který je dnes možné analyzovat s odstupem, se projevoval prolínáním projevů síly s projevy slabosti, které bylo ve své době obtížné správně zařadit. Invaze do Československa v roce 1968 byla ukázkou síly, odhodlání bránit nadvládu nad střední Evropou, která dostala jméno Brežněvova doktrína. Ale zrovna tak se jednalo o projev slabosti, spočívající ve skutečnosti, že stačí, aby se místním komunistickým stranám zpochybněním stalinismu povolila uzda, začnou koketovat s ambicí ubírat se vlastní cestou, pro níž budou hrát větší roli národní aspirace (byť třeba s univerzalistických rozměrem), než zájmy Sovětského svazu. Podobně byl zpočátku jako projev síly vnímán vpád do Afghánistánu, jež se posléze stal nepřehlédnutelným signálem slábnutí Sovětského svazu.
Spojené státy stály na vrcholu své hegemonie paradoxně v době, kdy došlo 11. září 2001 k nejhorším teroristickým útokům na jejich území. I díky tomu se činy al-Káidy staly důvodem ke spuštění článku 5 NATO o společné obraně, ačkoliv zahraniční islamističtí teroristé na World Trade Center zaútočili už v roce 1993 a tehdy to k žádné intervenci nevedlo. Byla to jistota vlastní globální dominance, která způsobila, že jen málokdo byl ochoten nahlas mluvit o tom, že vzít si teroristický útok za záminku k válce, nemusí být dobrý nápad. Vzpomínky na první světovou válku, která začala právě takto, byly vychladlé a USA byly jedinou globální supervelmocí….
Bushova administrativa, v níž v zahraniční politice udávali tón neokonzervativci, kteří spojovali revoluční odhodlání prosadit Dobro ve světě silou a víru v konzervativní hodnoty, se rozhodla nezůstat u Afghánistánu, kde byl ještě k intervenci přinejmenším srozumitelný důvod, ale jít dál. USA shromáždili koalici „ochotných“ a vpadli do Iráku, prostě proto, že „mohli“. V důsledku tím vrazili klín mezi sebe a své spojence, a to nejen v Evropě, kde se proti válce stavěly Francie a Německo, ale také v arabském světě. Když se nade vší pochybnost ukázalo, že nejenže Saddám Hussein neměl žádné vazby na al-Káidu, ale v Iráku se nenašly ani žádné „slibované“ zbraně hromadného ničení, celá akce začala zvlášť na globálním Jihu působit dojmem neokoloniálního podniku, jehož cílem byla dílem irácká ropa a dílem fantasma o vývozu demokracie na způsob křížové výpravy.
Obě války, Afghánistán i Irák, dopadly (nejen) pro Spojené státy špatně. Zvlášť druhá jmenovaná vedla k nespočtu mrtvých a destabilizovala na další dvě desetiletí region (a v důsledku se podepsala na evropské uprchlické krizi let 2015–2016). Je obtížné hádat, jak by to mohlo vypadat, kdyby USA v roce 2003 do Iráku nevpadly. Možná by byl Hussein o pár let později svržen během arabského jara, možná by se držel u moci zuby nehty a konflikt by se zvrhnul tak ošklivě jako v Sýrii, možná by byl stárnoucí diktátor nahrazen někým mladším a ještě ráznějším. Velmi pravděpodobně by však země nebyla po léta majákem globálního džihádismu, což vyvrcholilo ve vražedném běsnění tzv. Islámského státu. Stažení z Afghánistánu v roce 2021, kde Spojené státy nahradil tentýž Talibán, který se tam o dvacet let dříve vydaly svrhnout, podle mnohých komentátorů Vladimir Putin vyhodnotil jako projev americké slabosti, což mohlo přispět k jeho rozhodnutí vést proti Ukrajině otevřenou válku.
Dvě neúspěšné války se vedle finanční krize, kvůli níž mimo jiné na konci desátých let dramaticky narostl americký dluh vůči Číně, staly hlavními příznaky úpadku americké hegemonie. Spojené státy sice zůstaly supervelmocí, ale jejich pozice se z nezpochybnitelné změnila na zpochybňovanou. Donald Trump, navzdory své rétorice a úmyslu „učinit Ameriku znovu velkou“ ve skutečně pracuje na jejich dalším oslabování. Jeho agresivní kroky proti sousedům, partnerům a spojencům a stahování nástrojů americké soft power ze zemí, které aspoň částečně k USA stále vzhlížely, zatím nekompenzoval zahraničně-politickými zisky kdekoli jinde. Sebevědomý osmasedmdesátník se tak může namísto obnovitele stát hrobařem americké velikosti.
Diskuse