Mádlovy Vlny

1. 7. 2024 / Jan Čulík

čas čtení 12 minut
30751
Dnes 15. srpna jde do kin film Jiřího Mádla Vlny. Připomeňme si recenzi Jana Čulíka z 1. července 2024, z karlovarského festivalu. Je to velmi dobře napsaný, zahraný a režírovaný film, ale v určitých aspektech je lživý. Zasáhl stereotypní antikomunismus a pan Mádl nemá osobní zkušenost z roku 1967.

Překvapení: Herec Jiří Mádl napsal i zrežíroval výborný film o slavných pracovnících pražského rozhlasu, Milanu Weinerovi, Jiřím Dienstbierovi, Věře Šťovíčkové, a dalších, v období přibližně od září 1967 do září 1968. 

Marná sláva. To období kolem Pražského jara je naprosto určujícím dějinným mezníkem pro všechny Čechy a Slováky, bez ohledu na to, že ho někteří třeba nikdy nezažili, to období a následná invaze ovlivnily jejich životy až dodneška, i když se třeba narodili po roce 2000.Takže - je to velmi dobrý film a i když pan Mádl to období nezažil, nastudoval si ho velmi pečlivě. Samozřejmě, ten film je založen na fiktivním příběhu, který se snad mohl udát, ale neudál. Nicméně chování a slavné rozhlasové výstupy lidí, jako byla třeba celebrita Věra Šťovíčková, redaktorka, který vysílala ve dnech kolem 21: srpna 1968, jsou zcela autentické. Vysílání ze středy 21. srpna 1968, jak se vyskytuje v tomto filmu, je podle reality zaznamenáno skoro stoprocentně přesně. Já ty nahrávky, které jsem tehdy z rozhlasu pořídil, mám dodnes a dobře je znám. Tyto scény filmu mě skutečně dojaly.



S určitou rezervovaností bych se ale díval na to, jak pan Mádl zobrazil tehdejší komunistický režim - jako nepřítele, v první řadě představovaného hrozivou StB, a potom i postarším prezidentem Novotným, který ve filmu vystupuje s nenávistnými ideologickými bláboly skoro jako Husák v sedmdesátkách, než koncem března 1968 rezignuje. Šedesátá léta by bývala nemohla být tak liberální, kdyby  Novotný vystupoval jako později Husák. Spíš mám dojem, že jeho režim byl dost pasivní.

Protože komunistická strana je v Mádlově filmu vlastně nepřítel, film nijak podrobněji nevysvětluje, jak se mohlo stát, že se v  lednu 1968 stal prvním tajemníkem KSČ Alexander Dubček. Jak k tomu mohlo dojít, když podle Mádla komunistická strana byla nepřítel, proti němuž byli nuceni bojovat neohrožení redaktoři Československého rozhlasu? Jak se ale ti odvážní rozhlasoví novináři do Československého rozhlasu za komunistického teroru mohli dostat?  Milan Weiner je ve filmu často kárán ředitelem rozhlasu za svá velmi nebojácná vystoupení, nikdo ho však kupodivu nevyhodí. Jak to, když všude vládla StB?

Mádlův film začíná známým incidentem ze září 1967, kdy se studenti na Strahově připravovali na zkoušky, ale byly neustálé výpadky elektrického proudu, a tak vzali svíčky, jimiž na koleji svítili, a vydali se dolů Nerudovkou k Vltavě a skandovali "My chceme světlo". Chtěli elektřinu, pražská policie to však interpretovala filozoficky, jako že chtějí "osvícení", a tak je brutálně zmlátila. Také proto, že studenti směřovali směrem k budově u Vltavy na druhé straně řeky, kde právě zasedalo vedení KSČ - takže policie měla strach. To ovšem studenti nevěděli.

Mádlův film celý incident interpretuje, skoro jako by k němu došlo v padesátých letech. Rozhlas prý měl odvysílat oficiální prohlášení, že studenti páchali výtržnosti a poškozovali majetek, Weiner to odmítl udělat, přesto, že toto státní prohlášení  prý otiskl veškerý tisk. To nevím, jenže dobře vím, že zmlácení studentů vyvolalo obrovské rozhořčení v samotném ústředním výboru KSČ, kde zejména funkcionářky protestovaly, že "není možné, aby nám někdo takto mlátil naše děti". Protože členové ÚV KSČ nebyli zrovna bystří, vedly se tam o tom dalekosáhlé nesoustředěné debaty, až do doby před Vánocemi 1967, kdy soudružky v ÚV KSČ začaly protestovat, že už musejí jít péct vánočky,a  donutili vedení strany k odložení jednání na 5. ledna 1968, kdy byl zvolen šéfem strany Alexander Dubček. Takže Dubček byl vlastně zvolen jako reakce strany na zmlácení strahovských studentů. To Mádl ve filmu nemá, ani ty protesty těch soudružek během podzimu.

Hlavními hrdiny Mádlova filmu jsou dva fiktivní mladíci, technik Tomáš a jeho mladší nezletilý (šestnácti/sedmnáctiletý) bratr Pavel, o něhož se  Tomáš pečlivě stará poté, co jim zemřeli rodiče při autonehodě.  Mladík Pavel se chce přihlásit do konkursu v rozhlase do Weinerova týmu, Tomáš je zděšen, že je to politicky nebezpečné, pokusí se tomu zamezit, ale vede to shodou okolností k tomu, že Weiner vybere v konkursu zrovna Tomáše. Tomáš odmítne, ale práci v rozhlase ho přiměje přijmout komunistický ministr komunikací Karel Hoffmann, právě ten, který pak v noci 21. srpna 1968 vypne rozhlasové vysílače - i když neúspěšně. Pěstuje si tam Tomáše jako budoucího udavače pro StB, což vyplyne z toho, že když chtějí estébáci dostat něco na rozhlasové redaktory, začnou vydírat Tomáše, že když jim nebude dodávat informace z rozhlasu, zmlátí jeho milovaného mladšího  bratra nebo ho pošlou do vězení, nebo mu nechají odebrat péči o něho a pošlou ho do děcáku. Tomáš se krátkodobě podvolí a udavačem pro StB se na určitou dobu stane, protože se bojí o bratra.

Já si nejsem jist, zda obraz komunistického útlaku z podzimu 1967 a tak silné aktivity StB ještě v té liberální době je přesvědčivý. Samozřejmě těžko o tom mohu svědčit, bylo mi patnáct, ale v rodině jsem měl tři oběti komunistického režimu z padesátých let, rodina byla nekomunistická a nezdálo se, že by se  od poloviny šedesátých let bála veřejně vyjadřovat své názory. Vždyť jen pomyslete na to množství antikomunistických filmů, které v Československu vznikly tak od roku 1963.

Taky si nejsem úplně jist, jestli je pravda, že Československý rozhlas směl používat zprávy jen ČTK a moskevského TASSU a že používat západní zpravodajské zdroje mu dovolil až Dubček - jak praví Mádlův film.

Československý rozhlas  a ČTK určitě používali jako jediný zdroj moskevský TASS v sedmdesátých letech, kdy se přestávalo dělat zpravodajství už  ve 23 hodin, protože TASS končil v jednu ráno a časový rozdíl mezi Prahou a Moskvou byl dvě hodiny. I zde ale byly výjimky: když jsem jako student anglistiky v polovině sedmdesátek chvíli vysílal v anglické redakci pražského rozhlasu, dostali jsme erární magnetofon a povolení nahrávat si a krást zprávy z anglického vysílání BBC, protože vedení rozhlasu uznávalo, že vysílat ruské ideologické bláboly anglicky do světa by bylo kontraproduktivní.

A ještě k cenzurním opatřením v Československém rozhlase před rokem 1968: Na jedné konferenci jsem kdysi mluvil s Jiřím Dienstbierem seniorem (který v Mádlově filmu také vystupuje) a udělal jsem mu poklonu za vynikající pořad z osmašedesátého roku Písničky s telefonem, který se vysílal každé úterý a pátek od 20 do 23 hodin. V pořadu telefonovali redaktoři domů politikům a tvrdě je interviewovali. No a pan Dienstbier mi řekl, že ten pořad se ovšem vysílal už pět let před Pražským jarem, takže to nebyl žádný výdobytek Pražského jara.

A taky mi řekl epizodu, která svědčila o obrovské míře solidarity v pražském rozhlase. Stalo se, říkal Dienstbier, že v Praze došlo k výpadku elektřiny a nějaký ministr si nemohl pustit své staré velké elektronkové rádio, naladěné na stanici Praha, protože nešel proud. Tak si pustil tranzistorák v kuchyni, který byl naladěn na tehdy novou rozhlasovou stanici VKV a náhodou vyslechl vynikající zpravodajský pořad Milana Weinera Svět dnes večer. A v pořadu byl interviewován Henry Kissinger a ministr se rozčílil, že interview bylo naprosto západní. Druhý den volal do rozhlasu a chtěl transkript pořadu a nahrávku, že "vyvodí důsledky". Tak co dělat. Pan Dienstbier požádal sekretářku, aby pořad přepsala na stroji, pak z transkriptu vyškrtal všechny podvratné věty a požádali techniky, aby odvysílanou nahrávku podle toho sestříhali, nahrávku přetočili na čistý pásek a se zkrácenou verzí transkriptu poslali pásek i transkript na ministerstvo. Následovalo mlčení, "pan ministr se zřejmě spletl". Podle pana Dienstbiera prý taková míra spolupráce a solidarity už nikdy v rozhlase nevznikla.

No dobře, ale jestliže interviewovali Kissingera, je tedy pravdivé tvrzení v Mádlově filmu, že do 5. ledna 1968 směli používat jen zpravodajství TASSu?

Ještě jedna důležitá věc. Na rozdíl od vojenského zásahu Rudé armády v Maďarsku v roce 1956, která tam zmasakrovala tisíce lidí, do Československa přijeli ruští vojáci s přísným příkazem nestřílet na civilní obyvatelstvo. Zdokladoval to americký politolog Fred Eidlin ve své práci The Logic of Normalisation. Zjistil, že během Pražského jara se pracovníci ruského velvyslanectví v Praze báli informovat Moskvu, že v Československu zuří obrovská demokratická revoluce. Tvrdili Moskvě, že jde jen o spiknutí pár desítek tisíc intelektuálů a novinářů a že národ dál miluje Sovětský svaz, Proto dostali ruští vojáci příkaz nestřílet, jen zlikvidovat ty intelektuály,  a ti lidé, kteří byli v srpnu 1968 zabiti, byli drtivou většinou důsledkem nehod. 

Ono se ovšem zlikvidovat ty intelektuály nepodařilo, protože armáda a ruské vedení v Moskvě bylo zcela zaskočeno obrovskou protisovětskou reakcí veřejnosti. Jedině ta zachránila Dubčekovi a dalším členům vedení KSČ odvlečeným do Moskvy život: Brežněv usoudil, že bude taktičtější Dubčeka pustit zpět do Prahy, donutit ho ke kompromisní kapitulaci, nechat ho pár měsíců u moci, než se všechno uklidní, a pak ho zlikvidovat suchou cestou, což se také stalo.

Scéna v Mádlově filmu, kdy ruští vojáci rozstřílí automobil se studenty, rozvážejícími letáky a zabijí je, mi přijde nepřesvědčivá, neboť během toho srpnového týdne vycházely všechny deníky a týdeníky několikrát denně, často jen pár černobílých stránek, a dodávky z tiskáren to rozvážely po městě a rozhazovaly to kolemjdoucím. Mám ty noviny ještě doma. Mám také pochybnosti, že Moskva označovala Pražské jaro za fašismus, to se asi Mádl inspiroval tím, co Putin nyní tvrdí o Ukrajině. Ale samozřejmě se jim pražskojarní reformy nelíbily.

Navzdory těmto několika dnešním ideologickým úlitbám antikomunismu a asi určitým zkreslením (na jednom místě údajně v srpnu 1968 poslouchá občan pražský rozhlas na malém tranzistorovém rádiu, o němž jsem téměř stoprocentně přesvědčen, že se začalo dovážet z pobaltských zemí až někdy kolem roku 1975, sám jsem si ho koupil a poslouchal jsem na něm Svobodnou Evropu a BBC - výroba těchto malých rádií s velmi podrobnými krátkými vlnami byla jakási pomsta pobaltských zemí Moskvě) i navzdory té fiktivní lince dvou bratrů, Tomáše a Pavla,  je Mádlův portrét Československého rozhlasu v roce 1968 vynikající poctou hrdinným redaktorům, jejichž jména by měla být daleko víc v dnešním povědomí.

1
Vytisknout
9557

Diskuse

Obsah vydání | 16. 8. 2024