Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Maják Dana Přibáně pro Čechy

5. 8. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 12 minut

Dan Přibáň, nepravděpodobný morální komentátor – známý spíše tím, že rachotícím žlutým trabantem projel pouště a stepi – bije na poplach. Jeho upřímný a výstižný tweet se dostal do Britských listů. V krátkém, ostrém eseji obviňuje české elity, že se staly „oběťmi lží a dezinformací“, vedenými nikoli demagogy z okrajů společnosti, ale samotnými politiky, novináři a kulturními postavami, kteří se přitom hlásí k obraně pravdy a lidských práv.

Přibáň je nejznámější díky svým cestám trabantem. Pro mě osobně je to brilantní novinář, kterého jsem potkal, když jsem se stal generálním ředitelem společnosti Mladá fronta, a.s., kde Dan šéfoval časopisu Věda a technika mládeži. Měl oranžové auto a výjimečnou osobnost, byl pragmatický a přímý, disponoval obrovským rozhledem, který sahal od vědy až po samotný život. Je to opravdový renesanční člověk.

Praha už dlouho zápasí se svým vlastním obrazem – jako majáku lidských práv, vykovaného v ohni útlaku. Morální kompas Václava Havla stále visí nad Vltavou jako kadidlový dým ve staré katedrále. A přesto dnes, kdy v Sydney a Melbourne pochodují desetitisíce lidí proti pokračujícím hrůzám v Gaze, drtivě velká část české veřejnosti zůstává zvláštně ztichlá, dokonce defenzivní.

Ještě horší je, že z mých přátel, z nichž většina jsou umělci, filmaři, novináři, homosexuálové – tedy lidé, od nichž bych očekával empatii a respekt k lidským právům a spravedlnosti – pouze dva kritizují genocidu, která se odehrává v Gaze. Jedná se o zvláštní český fenomén, protože všichni moji přátelé z jiných zemí považují zabíjení dětí Izraelci za nepřijatelné a vidí to, co je zřejmé: že izraelská výmluva, že se mezi oběťmi skrývali teroristé z Hamásu, je čistá lež. Děti zabité odstřelovači a s kulkami v hlavě jsou jasným důkazem, že izraelští vojáci zabíjejí všechny Palestince. A to má svůj název, který nelze popřít, bez ohledu na to, jak moc se o tom tito Češi bez svědomí dohadují.

I Britské listy zaznamenaly prudký pokles čtenářů díky této odporné veřejné slepé podpoře Izraele ze strany Čechů. Jan Čulík by, kdyby byla novinářská scéna v českých zemích slušná a profesionální, letos získal všechny možné novinářské ceny. Raději ztratil čtenáře, než aby ohrozil svou morálku. Čulík raději zaplatil cenu, ale neprodal své svědomí a slušnost. Britské listy mohou být prozatím marginalizovány, ale zůstanou v historii jako osamělý hlas skutečné pravdy a etiky, zatímco téměř všechna ostatní místní média skončí v propadlišti dějin.

V sázce zde není jen vzdálené utrpení v Gaze. Jak Přibáň zdůrazňuje, jde o něco hluboce českého: o otázku morální vize, zkoušku toho, zda sen po roce 1989 o humánní, práv a důstojnosti dbalé společnosti přežil do tohoto neklidného století. Místo toho vidí národ „unesený směrem k fanatismu“, kde je soucit udělován selektivně – „někdy, někde a někomu“ – a ticho zaplňuje prostor, který zanechala zastrašená inteligence.

Debata o Gaze tedy není jen otázkou zahraniční politiky nebo blízkovýchodní geopolitiky. Je to zrcadlo nastavené české společnosti. A to, co odráží – má-li Přibáň pravdu – je znepokojivý odklon od principů, které kdysi inspirovaly pokojnou revoluci. Připomínka, že boj za pravdu a spravedlnost nikdy nekončí, ani v zemi, která kdysi ukázala světu jeho sílu.

Přibáň se v české veřejné debatě o Gaze nezaměřil pouze na kritiku elit za to, co neříkají. Implicitně nás vybízí, abychom se podívali hlouběji – do historie palestinského odporu, izraelské okupace a systematického popírání palestinské státnosti.

Žijeme ve světě, kde pravda není jen pohřbena, ale také hacknuta. Algoritmy sociálních médií, státní propaganda a dokonce i dobře míněný aktivismus gamifikují narativy. Izrael se stal mistrem v tom, jak každou kritiku vykreslit jako existenční hrozbu, zatímco některé palestinské frakce mu poskytují důkazy v podobě raketových útoků. V této mlze se morální kompasy všude začínají točit.

Palestinské politické násilí předchází moderní terorismus. V době britského mandátu (1917–1947) se Arabové již zapojovali do pravidelných nepokojů a partyzánských útoků – činů, které vznikly z obav z masové židovské imigrace a strachu ze ztráty území.

Po šestidenní válce v roce 1967 izraelské úspěšné dobytí Západního břehu, Gazy a východního Jeruzaléma zásadně změnilo situaci. Palestinci, kteří čelili vojenské okupaci, se stále častěji uchylovali k přeshraničním partyzánským akcím a únosům. Ty eskalovaly během druhé intifády (2000–2005) do sebevražedných bombových útoků, které prováděl Hamás, Islámský džihád a další radikální frakce odhodlané narušit mírové úsilí. Mezi lety 1994 a 2005 tyto útoky zabily stovky civilistů a výrazně přitvrdily izraelské veřejné mínění.

Teroristické taktiky však nevznikly pouze ze zloby, ale z dlouhodobého bezdomovectví a hlubokého zbavení práva na sebeurčení. PLO se zřekla násilí až v roce 1993 v rámci dohod z Osla – dohody, kterou Palestinci podepsali výměnou za uznání Izraele a krok směrem k vytvoření vlastního státu, včetně formálního slibu uznat právo Izraele na existenci.

Od první rezoluce Rady bezpečnosti OSN (rezoluce č. 242 z roku 1967) až po rezoluci č. 2334 z roku 2016 mezinárodní společenství opakovaně odsuzovalo izraelskou okupaci a osadnickou činnost jako protiprávní podle mezinárodního práva. Rezoluce č. 446 přijatá v roce 1979 prohlásila, že izraelské osady nemají „žádnou právní platnost“ a brání mírovým snahám – tento postoj byl potvrzen i pozdějšími rezoluci OSN.

Podle zprávy Úřadu OSN pro lidská práva za období od konce roku 2023 do roku 2024 Izrael rozšiřuje osady rekordním tempem – jen ve východním Jeruzalémě bylo naplánováno přes 20 000 bytových jednotek, bylo zničeno přes 1 700 palestinských nemovitostí a vzniklo téměř 50 nových osad – to vše přispívá k režimu segregace a represe.

Odborníci OSN a zvláštní zpravodajové označují tuto politiku za faktickou anexi, porušení Čtvrté ženevské úmluvy a válečný zločin podle Římského statutu.

Právo Palestinců na sebeurčení je zakotveno v mezinárodním právu a opakovaně uznáváno Organizací spojených národů. Mnozí vědci potvrzují, že ozbrojený odpor, pokud již byly vyčerpány všechny nenásilné prostředky, je legitimní reakcí na okupaci – za předpokladu, že je součástí uznaného národně osvobozeneckého hnutí.

Trauma Izraele je také skutečné: jedná se o národ, který vznikl z genocidy a je pronásledován strachem z vyhlazení. Trauma se však spojilo s mocenskou politikou a vytvořila to, co nazývám Machiavelli 2.0: vytváření nezvratných „faktů na místě“ – osad, zdí, obchvatů – rychleji, než může reagovat diplomacie. Mezinárodní právo a rezoluce OSN se stávají pouhým šumem v pozadí; bezpečnost ospravedlňuje vše.

Oslo Accords požadovaly, aby PLO uznala Izrael; Izrael však pokračoval v rozšiřování osad, v demografických změnách, v demolici domů a v omezení pohybu – navzdory stovkám rezolucí OSN požadujících zastavení těchto aktivit – včetně opakovaných vet Spojených států, které chránily Izrael před významnými důsledky.

Izrael udržuje fasádu mírového procesu, i když ve skutečnosti konsoliduje fakta na místě prostřednictvím rozšiřování osad a infrastruktury, která tříští palestinská území, čímž se vytvoření souvislého palestinského státu stává stále více nemožným.

Zatímco západní vlády vydávají symbolická uznání – Francie, Velká Británie a Kanada směřují k uznání Palestiny – bez sankcí nebo hmatatelného tlaku na Izrael za jeho porušování práv jsou taková gesta nedostatečná.

Palestinské násilí – které obvykle někteří nazývají terorismem – nevzniklo z ničeho nic. Již více než půl století jsou Palestinci vysídlováni, okupováni a zbaveni své vlasti. Jejich čtvrti byly zničeny buldozery, jejich rodiny byly nuceny odejít do uprchlických táborů. Izrael, který vznikl z historického traumatu a existenční nejistoty, často upřednostňoval sílu před smířením – ignoroval desítky rezolucí OSN, budoval osady, které rozdělily Západní břeh na nesouvislé enklávy, a prosazoval každodenní realitu kontrolních stanovišť, razií a demolice.

Hlubší tragédie není jen geopolitická. Je to pomalá korozivita ctností, které činí lid schopným míru: důvěra, empatie, pokora. Každé zboření domu nebo rozšíření osady učí Palestince i Izraelce, že soužití je nemožné. Každý sebevražedný atentát nebo odpálení rakety učí Izraelce, že Palestinci jsou nenapravitelně násilní. Cyklus se zhoršuje, cynismus se stává státní politikou a to, co je morálně zřejmé – že oba národy mají právo žít v bezpečí a důstojnosti – se ztrácí v mlze vzájemné nedůvěry.

Současná izraelská vláda se stala mistrem v mocenské politice ve jménu přežití. Světu tvrdí, že chce mír, zatímco vytváří „skutečnosti na místě“, které mír strukturálně znemožňují. Bezpečnost považuje za posvátnou hodnotu, zatímco miliony lidí zbavuje základní bezpečnosti – svobody pohybu, vlastnit půdu, budovat budoucnost. Každé odsouzení OSN odráží odvoláním se na historii a existenční strach.

Ale sám Machiavelli varoval: vůdci, kteří vládnou pouze strachem, nakonec zničí svou vlastní legitimitu. Když moc dává právo, i morální přátelé ztrácejí svou morální jasnost. To se děje právě teď – nejen v Izraeli, nejen v Palestině, ale také v Praze, v Londýně, ve Washingtonu.

Charakter národa se utváří v malých činech svědomí. Když v Austrálii demostruje sto tisíc lidí za práva Palestinců a Češi nad tím mávnou rukou, je to pro Čechy poučení – že lidská práva jsou podmíněná, selektivní a vyjednatelná.

Postavíte osadu tady, obchvat tam, obalíte to narativem o bezpečnosti a biblickém osudu. Mezinárodní právo se stává pouhým šumem v pozadí. Čím déle to trvá, tím více posouváte „Overtonovo okno“, takže trvalá okupace se jeví jako normální, dokonce nevyhnutelná.

Ale tady je paradox: tím, že se Izrael snaží učinit Západní břeh pro Palestince neovladatelným, učinil jej neovladatelným i pro sebe. Je to jako snažit se opravit děravou střechu tím, že zapálíte dům – sice to na chvíli zabrání dešti, ale vy zůstanete bez domova.

Konflikt neskončí, dokud Izraelci neuznají právo Palestinců na existenci a Palestinci nenajdou vůdce, kteří budou schopni vést odpor bez teroru. Stejně tak ale země jako Česká republika musí znovu objevit svůj morální kompas. Nelze hájit svobodu v jedné části světa a omlouvat okupaci v jiné, aniž by to narušilo vlastní demokratické přesvědčení.

Palestinský terorismus nespadl z nebe. Má své kořeny – v vyvlastňování, v desetiletích uprchlických táborů, v domech zbořených, aby uvolnily místo pro osady, v nesplněných slibech o státnosti. Když se narodíte bez státní příslušnosti, obklopeni plotem, ponižováni na kontrolních stanovištích a vidíte, jak jsou bezohledně buldozerem srovnány s zemí sady vašich prarodičů, vztek nakonec najde zbraň. Někdy je to kámen, příliš často je to teror.

Nic z toho neomlouvá útoky na civilisty. Vysvětluje to však, proč se násilí stalo palestinským megafonem ve světě, který jinak neposlouchal.

A příliš mnoho Čechů je k tomu slepých a raději podporují dětinskou teorii, že „oni to začali“ (útoky ze 7. října), zatímco pravda sahá mnohem dále do minulosti.