Bedřiška mezi bagrem a utopií

13. 11. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 3 minuty
30753
 
Na první pohled je to jen několik dřevěných domků na okraji Ostravy – zrezivělé okapy, popraskané omítky, okenní rámy natřené kdysi azurovou barvou, dnes spíše odstínem vybledlé naděje. A přesto se právě zde, v Bedřišce, odehrává jeden z nejpozoruhodnějších příběhů o české společnosti.

Když ve čtvrtek ráno přijely bagry, obyvatelé Bedřišky se probudili do zvuku, který znají z televizních záběrů ze Sýrie nebo Ukrajiny: rachot demolice.

  Ale tady nešlo o válku, nýbrž o právní rozhodnutí. Na střechu jednoho z „finských domků“ – skromných dřevostaveb z poválečných let – vyšplhali lidé, aby protestovali proti bourání. „Jsou v dobrém stavu, máme na to posudek,“ říkala Lydie Habustová, která tu žije už desítky let. Policie stála opodál, starosta přihlížel. Česká varianta občanské neposlušnosti: klidná, vytrvalá, bez velkých slov. https://www.novinky.cz/clanek/domaci-zpravy-moravskoslezsky-kraj-lide-v-ostrave-protestuji-proti-demolici-finskych-domku-vylezli-na-strechu-jednoho-z-nich-40548688

Bedřiška vznikla kdysi jako hornická kolonie – místo, kam se stěhovali ti, kdo těžili uhlí, a později ti, které společnost odsunula na okraj. Za starostky Liany Janáčkové se sem soustředily romské rodiny, často označované za „nepřizpůsobivé“. Policie tu byla častějším hostem než pošťák. A pak, zhruba před patnácti lety, se stal malý zázrak: z ghetta se stala fungující obec.

Neziskové organizace, sociální pracovníci, a hlavně samotní obyvatelé začali přetvářet chaos v komunitu. Romové a „neromové“ začali společně opravovat domky, pořádat festivaly, sdílet dvorky i starosti. Dnes se tu slaví „Barvy Bedřišky“, sousedský festival, který by mohl být reklamou na multikulturní soužití, kdyby to slovo nebylo dávno vyprázdněné.

V době, kdy se Evropa potýká s rostoucím populismem a xenofobií, představuje Bedřiška něco jako sociologickou anomálii – malou utopii, která se zrodila bez velkých grantů, bez státní strategie, jen z lidské potřeby žít důstojně.

Jenže tato utopie je trnem v oku. Obvod Mariánské Hory a Hulváky tvrdí, že domky jsou po životnosti, že infrastruktura je špatná a že na opravu nejsou peníze. Bedřiška prý „není vhodná k bydlení“. A tak se rozhodlo bourat – nejdříve pět prázdných domků, pak zřejmě další.

Zní to jako technická záležitost: statika, rozpočet, plán územního rozvoje. Ale každý, kdo tu byl, ví, že se tu neboří jen stavby, ale vztahy – společenské, kulturní i lidské.

Protesty obyvatel se proměnily v otevřený dopis prezidentu Pavlovi, premiérovi Babišovi (ano, i jemu), a zmocněnkyni pro lidská práva. V dopise stojí, že romské rodiny jsou vystěhovávány „přednostně a bez důvodu“. Bedřiška se stává symbolem. Nejde už jen o pět domků. Jde o otázku: může mít v Česku domov někdo, kdo není statisticky „výhodný“?

V srpnu prošel Ostravou průvod s transparenty „Bedřišku nedáme“ a „Tady se ničí životy“. Mezi účastníky byli i mladí lidé z Klimakempu, kteří přijeli protestovat proti gigafactory v Dolní Lutyni – další kapitola českého snu o modernizaci. Ironie dějin: v době, kdy stát plánuje miliardové investice do elektromobility, nedokáže udržet při životě čtvrť, kde se podařilo něco, co ani nejdražší sociální programy neuměly – začlenit Romy.

Na radnici někdo nastříkal hnědou barvu, symbol „špíny“ nebo možná hanby. Obyvatelé Bedřišky se od činu distancovali. Je to typický český moment: protest bez revoluce, vzdor bez násilí.



0
Vytisknout
360

Diskuse

Obsah vydání | 13. 11. 2025