We Did OK, Kid: Vzpomínky herce Anthonyho Hopkinse – legendy s výbušnou povahou
12. 11. 2025
Autobiografie oscarového herce kombinuje zranitelnost s tvrdohlavostí a agresivitou.
Je to nejúžasnější vstup v historii filmu – a on ani nehne brvou.
Nováček FBI Clarice Starlingová musí projít řadou cel, než dorazí k zesílené skleněné kleci doktora Lectera, kde ten muž prostě stojí, s tváří jako živá lebka satanské zloby, děsivě nehybný ve svém přiléhavém modrém vězeňském overalu – nehybný, tedy až do okamžiku, kdy se vrhne na sklo a vydá ten mimořádný syčivý a slintající zvuk. Miliarda dokumentů o skutečných zločinech od té doby odhalila, že skuteční sérioví vrazi jsou velmi nudní a nemají nic společného s přítomností Anthonyho Hopkinse na plátně.
Když v roce 1989 získal Oscara za roli v Mlčení jehňátek, nebyl už žádným neznámým hercem: nezrodila se hvězda, ale megastar, legenda. Jeho Dr. Lecter byl podle Hopkinsových veselých vzpomínek v nové autobiografii založen na Draculovi Bely Lugosiho, na Stalinovi, jak ho popisuje jeho dcera, a na jeho vlastním ledově přísném, pronikavém pohledu směrem k jeho učiteli ve škole Rada Christopheru Fettesovi. Tyto scény měly také rozměr otce a dcery, což bylo pro Hopkinse bolestivé téma. Hopkins také popisuje, jak jeho Lear byl podvědomě ovlivněn mučivým pocitem viny vůči Abigail, odcizené dceři z jeho katastrofálního prvního manželství s Petronellou Barkerovou v roce 1966, která mu měla za zlé jeho nepřítomnost a pití.
Název vzpomínek pochází ze staré válečné fotografie Hopkinse jako batolete na pláži se svým otcem – dítěte, které si možná myslelo, že se mu nikdy nebude dařit. Byl to zmatený, osamělý a zranitelný malý chlapec z velšského města Port Talbot, syn Richarda Arthura Hopkinse, který zde hraje vedlejší roli: pekař a opravdový muž, který mluvil na rovinu, nenáviděl pokrytecké fanatiky z kaple a nevěřil v projevování emocí, ale měl v sobě i nádech melancholického, slzavého romantismu. Byl to Hopkins starší, kdo zuřivě nesnášel, že museli s prosíkem chodit za svými bohatými příbuznými, jako byla teta Patty, jejíž manžel znal britského politika Nye Bevana a mohl mladého Anthonyho dostat na luxusní školu: „Protože jsou zatraceně bohatí!“ zuří v autě na cestě tam. „Všichni doufáme, že něco dostaneme! Zatracená blbost, to je to!“
Ponížení se na chvíli vyplatilo. Hopkins byl ve své nové škole beznadějným studentem. Ale jednoho dne v hodině angličtiny musel recitovat báseň Johna Masefielda The West Wind – bez přípravy – a ten hlas ožil; ohromil učitele i ostatní chlapce. Říká docela věrohodně, že ho k slávě vynesla právě poezie. To a také vstup do divadelního klubu YMCA. Je pozoruhodné, že školu opustil jako beznadějný případ, dal se na herectví a k úžasu svých rodičů se do deseti let ocitl na jevišti londýnského divadla Old Vic po boku Laurence Oliviera. Dokázal to víceméně sám, i když v té době existovala stipendia na studium na Rada – cesta nahoru pro herce z dělnických vrstev. Jeho otec zůstal v úžasu nad Anthonyho celosvětovým úspěchem: když požádal svého syna, aby recitoval Yorickovu řeč z Hamleta, Hopkins starší pozorně poslouchal, pak odešel do jiné místnosti a rozplakal se.
Co se týče jeho vznětlivého a tvrdohlavého syna, ten v návalu hněvu opustil Národní divadlo – k Olivierově hlubokému zklamání a nesouhlasu –, ale měl štěstí a dostal skvělou televizní roli podezřelého válečného zločince v QB VII od Leona Urise, což nepřímo vedlo k rolím jako v filmu Davida Lynche Elephant Man a k úspěšné hvězdné kariéře na plátně, kterou upřednostňoval před divadlem. V roce 1975 přestal pít, poté co byl pekelným alkoholikem, a tak se dožil středního věku, aby podal skvělé výkony, včetně Lectera, komorníka Stevense ve filmu Zbytky dne s Emmou Thompsonovou a starého muže s demencí ve filmu Otec – jeho druhý Oscar.
V druhé polovině knihy se jeho osobnost stává nejasnější, více promyšlenou. Některé anekdoty nejsou zcela přesvědčivé. Vzpomíná, jak ho jeho herecký kolega z filmu Olivera Stonea Nixon, velmi respektovaný herec Paul Sorvino, pozval na oběd, aby mu řekl, že jeho výkon v roli Nixona nefunguje. Byl to moment, kdy se Hopkins mohl něco naučit od legendární hvězdy filmu Scorseseho Goodfellas? Ne tak docela. Hopkins se zdá souhlasit se Stoneovým odmítnutím Sorvina jako motivovaného žárlivostí. Opravdu?
Opakovaně vystupuje jako tvrdý, praktický profesionální herec, který věří, že je vaší povinností přijít včas, znát jména všech členů štábu a pustit se do práce. To je pravda. Ale také vypráví o konfrontaci s nepříjemným režisérem, který rozplakal mladou komparzistku: „Omluv se jí! A nauč se chovat. Jestli to před mýma očima uděláš ještě jednou, tak ti změním tvar obličeje!“ Hopkins zní jako někdo, kdo se vzdal pití, ale možná ne agresivity, která s tím souvisela. Shakespearovský herec jako on musí znát Cornwallovy repliky o Kentovi z Leara: „On neumí lichotit! Má upřímnou a prostou mysl – musí mluvit pravdu!“
Hopkins uzavírá svou knihu dlouhou přílohou, která se skládá pouze z jeho oblíbených básní: možná je to přehnaná rozmazlenost, ale právě transcendentální síle těchto děl a disciplíně, s jakou se je naučil nazpaměť, vděčí za svůj úspěch.
Diskuse