Jak to bylo ve skutečnosti s vědou a medicínou v antice

30. 1. 2026 / Boris Cvek

čas čtení 10 minut
30750
Jedno z osvícenských klišé zní takto: antika byla světlo, středověk tma, a pak přišlo světlo z antiky zpátky. Ve skutečnosti světlo novověku stojí mnohem více na středověku než na antice. Když teď čtu Oxford Handbook of Science and Medicine in the Classical World (Paul T. Keyeser & John Scarborough (eds.): The Oxford Handbook of Science and Medicine in the Classical World, Oxford University Press 2022), uvědomuji si, že hlavní problém antiky je v chaosu vědění. Antika neměla univerzity čili jednotný systém vyššího vzdělání.

Tam či onde najdete v antice opravdu moderní poznání, třeba heliocentrickou hypotézu, nebo u epikurejců něco velmi podobného darwinistické selekci, ale je to utopeno v balastu jiných názorů a hypotéz, přičemž dlouhodobě se prosadily spíše nesmysly.

Konstrukce opravdu sofistikovaných strojů nebyla spojena se systematickou teorií (dělali to často negramotní lidé neznalí matematiky), zejména pohyb běžných pozemských těles se nedařilo kvůli aristotelskému pojetí změny a místa a kvůli absenci univerzálního měření času pomocí mechanických hodin ani konceptualizovat, natož měřit.

K tomu tento citát ze stran 338-340 a 354-355 (přeloženo DeepL):

Jistě většina známých starověkých strojů mohla být vynalezena, sestrojena a používána lidmi, kteří neuměli číst ani počítat. (…) Matematicky je mechanika studiem hmot a sil, přičemž prvním krokem je identifikace sil působících na věci. Poté bylo porozumění těmto silám prohloubeno a zdokonaleno matematickou analýzou. Některé identifikace provedené v klasickém starověku byly správné (např. jednoduché mechanické síly) a teorie na nich založené se úspěšně rozvíjely. Některé identifikace však byly nesprávné. Z nich byly falešné pojmy „přirozený pohyb“ a „přirozené místo“, které relativně přímo vyplývaly z aristotelovského chápání hmoty a jejích vlastností... neplodné a ve skutečnosti bránily správnému pochopení pohybu. (...) Tam, kde se nejednalo o pohyb, učinili staří velké pokroky v pochopení sil působících na těleso; tam, kde se jednalo o pohyb, je falešná teorie brzdila.

(…)

Absence malých, pravidelných a rovných jednotek času byla v tomto případě závažným faktorem, který je v moderní době snadno přehlédnutelný, protože jejich přítomnost považujeme za samozřejmost. Aristotelés prostě nedokázal uvažovat o čase v minutách a sekundách... (...) Ačkoli tedy starověcí vědci dokázali rozpoznat čas jako nezávislou proměnnou... nedokázali o této proměnné snadno uvažovat v jednotných, dělitelných a měřitelných jednotkách. (…) Stejně tak vodní hodiny mohly měřit malé jednotky času, které byly samozřejmě součástí dne, ale nebyly jeho standardizovanými podjednotkami. Ačkoli v Athénách ve 4. století př. n. l. pracovala prostitutka přezdívaná „Vodní hodiny“… příběh neodhaluje počátky vlivu hodin na každodenní chování lidí… Její služby skončily, když vytekla všechna voda, takže pracovala s kapacitou jedné jednotky svých vodních hodin... Vzhledem k tomu, že prostitutky v jejím historickém kontextu byly obvykle najímány na noc, příběh ukazuje, že někdo začal nabízet rychlý sex, neboli rychlovky.“

Poznamenejme, že mechanické hodiny se v západní Evropě rozšířily kolem roku 1300 a čas byl standardizován pomocí těchto hodin napříč tímto územím, kdejaké město mělo mechanické hodiny (k tomu Aflred W. Crosby: The Measure of Reality, Cambridge University Press 1997).

Úplně největší nesmysl je ale představa o účinnosti starověké medicíny. K tomu jsem si vybral několik ukázek, které jsem nechal přeložit pomocí DeepL. Na straně 229 čteme o tzv. Corpus Hippocraticum, což je soubor asi 70 nesourodých textů hippokratovské tradice cca od 5. století př. Kr. po 2. století po Kr.

„Hodnota jejich lékařského obsahu může být diskutabilní. Porozumění autorů funkcím a fungování těla je velmi nejisté. Ačkoli někteří autoři považují srdce za ústřední orgán pro fungování (krevních) cév, jiní považují za ústřední orgán hlavu. Ačkoli někteří autoři projevují porozumění lymfatickému systému, není to běžné u všech. Reprodukční systém je špatně pochopen. Existence rozdílů mezi anatomií člověka a anatomií jiných zvířat není doceněna. Teorie škodlivého toku z hlavy do dolní části těla přetrvává, i když není podložena důkazy. Také humorální teorie (i když v méně přehnané formě, než se obecně předpokládá) je triumfem víry nad důkazy. Někteří autoři neústupně zastávali názor, že nemoci se léčí krizí a „vařením“. A přesto – i poté, co raně novověké objevy Harveyho, Aselliho a dalších přinesly významný pokrok v porozumění lidskému tělu – lékaři stále používali Hippokratovy spisy jako vodítko v lékařské teorii a praxi.“

Na straně 369 se dočteme, k čemu se dobral Erasistratos pitváním lidských mrtvol, šlo o nejpokročilejší antické poznání lidského těla (pitvat lidské tělo bylo běžné jen době cca 300-250 př. Kr. v Alexandrii):

„Roztažení hrudníku vtáhne vnější vzduch do plic. Část dechu je vydechnuta při smrštění hrudníku, část prochází „žilovitou tepnou“ do levé srdeční komory, kde je zušlechtěna a stává se „vitální pneuma“. Tato vitální pneuma je tlakem srdečního stahu tlačena do tepen, čímž dochází k pulzaci. Část vitální pneuma je tlačena tepnami z levé srdeční komory do mozkových blan a mozku, kde je zušlechtěna a stává se „psychickou pneuma“ a je distribuována v těle dvěma druhy nervů, smyslovými a motorickými. Vitální pneuma také způsobuje peristaltickou činnost v žaludku, tj. trávení…. Trávení dodává tekutou výživu játrům, která ji přeměňují na krev. Žíly distribuují krev jako výživu do těla. (...) Na rozdíl od Herophila Erasistratus tvrdil, že tepny obsahují pouze pneuma, nikoli pneuma a krev. Toto přesvědčení bylo ovlivněno Aristotelovým teleologismem, který Erasistratus převzal: příroda nemohla vytvořit dva druhy cév pro stejný obsah...“

Na stranách 650-651 čteme o svědectví vzdělaného Římana Publia Aelia (kolem roku 150 po Kr.) o účinnosti tehdejší medicíny:

„Lékaři vyšetřují Aelia, který poznamenává: „V tu chvíli lékaři křičeli nejrůznější věci – někteří navrhovali operaci, jiní kauterizaci pomocí léků, nebo že dojde k infekci a já zemřu“… Uprostřed neshod poskytuje Aeliovi autoritativní, byť složité pokyny pouze bůh Asklépios: ve snu mu nařídí, aby nechal nádor růst a věnoval se různým namáhavým cvičením, včetně jízdy na koni a plachtění; poté mu předepíše zvracení a lék obsahující sůl, aby nádor zničil, a nařídí mu, aby si na stehno natřel vejce, aby odstranil všechny zbytky. „Od této chvíle,“ poznamenává Aelius, „lékaři přestali s kritikou“ a „vyjadřovali mimořádný obdiv k prozřetelnosti boha.“… V jiném okamžiku Aelius také moc nezíská ze své interakce s lékařem, který rychle vyčerpá nápady na léčbu Aeliovy nemoci a připouští, že Aelius by měl udělat to, co doporučuje Asklépios, „skutečný a správný lékař“. Když Aelius onemocní dolními dýchacími cestami, „lékaři byli zcela bezradní, nejen jak pomoci, ale dokonce i jak rozpoznat, o co se vlastně jedná“… zatímco bůh mu dal jasné pokyny.“

Než že bych něco takového nečekal, ale fotky archeologických nálezů antických chirurgických nástrojů ve zmíněné knize jsem si prohlížel přece jen s respektem. K čemu asi taky byly určeny? Podle Plinia St. římský Senát pozval v roce 219 př. Kr. do Říma řeckého lékaře, který zde provozoval chirurgickou praxi. Brzy ale dostal přízvisko Mučitel a byl z Říma vyhnán. Skutečné překvapení pro mě bylo ale číst v dějinách vědy ve středověku v souvislosti s islámskou chirurgií tohle (David C. Lindberg & Michael H. Shank (eds.): The Cambridge History of Science II, Medieval Science, Cambridge University Press 2015, str. 162-165):

„Zdá se, že chirurgické spisy v helénistickém i islámském světě měly v mnoha ohledech svůj vlastní literární život, oddělený od skutečné chirurgické praxe. Existuje značné množství důkazů, že některé z nejpropracovanějších postupů, které byly opakovány ze starověkých zdrojů, nebyly nikdy určeny k tomu, aby byly skutečně prováděny, možná ani prvními řeckými spisovateli, kteří je zaznamenali. Značnou část chirurgické literatury lze považovat za myšlenkový experiment, který nastiňuje postupy, které by bylo možné provést, pokud by nastala daná situace. V těchto případech neodrážejí skutečné zkušenosti, natož úspěšné výsledky. Někteří islámští lékaři, kteří podrobně opakovali chirurgické postupy uvedené ve starověkých zdrojích, občas poznamenávali, že je ve skutečnosti nikdo neprováděl. Pokud takové výroky nejsou výslovně uvedeny, skutečnost, že autor neuvádí příklad jejich použití nebo nijak nemění postup či nástroje předané od svých autorit, podporuje interpretaci, že mnoho popsaných postupů představovalo literární tradici nesouvisející s chirurgickou praxí.

(…)

Autor oftalmologické pojednání z 11. století... uvedl, že operace pomocí duté jehly (BC: odstranění šedého zákalu) je iluzí, že ji nelze provést a že by se člověk měl vyvarovat každého, kdo tvrdí, že ji dokáže provést... (BC: následuje svědectví o tom, že tato technika byla znovuobjevena v Káhiře v 10. století, že byla popsána a údajně aplikována). Ve čtrnáctém století nám Shadhili poskytl zajímavý popis těchto dutých nástrojů. Uvedl, že na trzích v Káhiře bylo stále možné koupit dva typy dutých jehel na šedý zákal, jeden podobný tlusté šicí jehle a druhý se šroubem, který nahrazoval sání ústy. Také řekl, že nikdy neviděl, jak se používají, ani neslyšel o nikom, kdo by je používal. Shadhili poté otestoval některé z těchto dutých jehel ve vodě a v hlenovitém roztoku a zjistil, že nasávají pouze čistou vodu, ale ne mírně zahuštěnou vodu, která podle něj měla konzistenci blíže kataraktu.“


0
Vytisknout
187

Diskuse

Obsah vydání | 30. 1. 2026