Otázka, zda lze skutečně přesvědčit stoupence krajní pravice o alternativním pohledu, často působí méně jako politická debata a více jako hluboká antropologická hádanka. Abychom k ní přistoupili, musíme se nejprve vymanit z útěšného, avšak mylného předpokladu, že politická příslušnost je primárně produktem racionálního uvažování o politikách a faktech. Místo toho nám může poskytnout osvětlení paralela s oblastí hluboko zakořeněných osobních náklonností – jako jsou přátelství nebo rodinné loajality. 

Svůj politický „kmen“ si často nevybíráme porovnáváním daňových plánů v tabulce, ale prostřednictvím celistvého, téměř estetického souboru dojmů: pocitu sdílené identity, vnímání síly či pocitu křivdy, známého kulturního rytmu nebo vyprávění, které rezonuje s vlastní životní zkušeností. Politik není nositelem politiky, nýbrž symbolem, nádobou pro tyto nevyhraněné pocity. Jakmile se tato symbolická příslušnost upevní, odhalené vlastnosti – skandály, rozpory, ba i otevřené selhání – jsou zpracovány nikoli jako diskvalifikace, ale jako testy loajality ke kmeni. Opustit symbol znamená opustit část sebe sama, sociální vesmír a soudržný příběh o světě.

Zde se fenomén uctívání vůdce stává nikoli okrajovou zvláštností, nýbrž ústředním klíčem k pochopení dynamiky krajní pravice a do značné míry i krajní levice. Toto uctívání není pouhým obdivem; je to sakralizace, která čerpá z hlubokých evolučních substrátů. Vůdce se stává alfa samcem, ochráncem, jedinečným hlasem křivd a aspirací kmene. Pro oddaného stoupence Trumpa nebo zapáleného kritika osobnosti, jako je Václav Havel (který sám symbolizuje liberální, intelektuální, post-kmenový řád), osobnost vůdce spouští instinktivní reakce mnohem starší než rozumová diskuse. Kognitivní věda odhaluje silný vliv „konfirmační zkreslení“ a „efektu zpětného rázu“, kdy protichůdné důkazy pouze upevňují původní přesvědčení. 

To nejsou známky hlouposti, ale mysli operující na obranné, kmenové logice. Počáteční rozhodnutí – tento vůdce je náš – se stává opěrným bodem v nejistém světě. Změnit toto přesvědčení není intelektuální aktualizace; je to nákladný, společensky riskantní akt sebevyhnanství, který spouští nervové dráhy spojené s fyzickým ohrožením. Instinkt velí bojovat za udržení kognitivní soudržnosti a kmenové sounáležitosti, nikoli hledat objektivní pravdu.

Antropologicky lze sílu krajní pravice chápat jako mistrovskou, byť cynickou mobilizaci nejprvotnějších, sobeckých a násilných lidských instinktů. Jsou to instinkty vykované v raném, brutálním boji o individuální přežití a preferenci příbuzných: nedůvěra k outsiderovi, soupeření o zdroje, dominance v hierarchii, víra v hru s nulovým součtem, že zisk druhého je nutně vaší ztrátou, a připravenost k agresivní obraně území. Tyto impulzy jsou niterné, bezprostřední a silné. Hovoří k té části mozku, která hledá jasné nepřátele a silné ochránce. Rétorika krajní pravice tyto instinkty odborně zbraňuje, rámuje složité sociální reality jako jednoduché příběhy o invazi, vytěsňování a kulturní kontaminaci „tím druhým“, a zároveň slibuje obnovu skrze sílu, čistotu a pořádek.

To vědomě kontrastuje s instinkty, na nichž se levicová nebo progresivní politika ideálně pokouší stavět, ačkoli často klopýtá. Jsou to instinkty pozdější, avšak neméně klíčové fáze lidské evoluce: solidarity vykované v rozšířeném kmenovém uspořádání. Když hominidé vytvářeli větší, kooperativní skupiny přesahující bezprostřední příbuzné, schopnost empatie, sdílení, budování norem vzájemnosti a vytváření kolektivní bezpečnosti se stala evoluční výhodou. Jedinec se stal silnějším tím, že byl součástí silného, soudržného kolektivu. To je instinktivní území sociálního státu, univerzálních práv a konceptu společného dobra. Tento „kruh empatie“ je však křehčí a evolučně nedávnější; vyžaduje neustálé kulturní posilování a může se snadno zhroutit zpět do užšího, prvotnějšího kruhu „my proti nim“ pod vnímanou hrozbou.

Ale právě zde se evoluční příběh stává klíčovým pro pochopení toho, proč je politické přesvědčování tak obtížné. Lidská schopnost tohoto druhu intenzivní skupinové loajality není chybou v našem psychologickém softwaru; je to vlastnost, která se vyvinula během stovek tisíc let evoluce. Naši předkové nepřežili jako izolovaní jedinci, kteří pečlivě zvažovali důkazy a podle toho upravovali své přesvědčení. Přežili jako členové intenzivně loajálních skupin, a ty skupiny, které porazily ostatní, byly ty, jejichž členové dokázali udržet solidaritu, i když racionální vlastní zájem mohl naznačovat odchod.

Evoluční psychologové studující tribalismus odhalili něco, co by mělo pokořit každého, kdo věří, že politický nesouhlas je pouze otázkou faktů a logiky. Lidé se vyvinuli v kontextu intenzivní meziskupinové konkurence. Skupiny složené z loajálních členů byly častěji úspěšné než skupiny, kde byla loajalita podmíněná nebo slabá. Selekční tlaky byly neúprosné: intenzivně spolupracujte se svou skupinou, agresivně soutěžte s jinými skupinami a neztrácejte drahocenné kognitivní zdroje zvažováním, kterou strategii použít. Ti, kteří váhali, kteří přehodnocovali, kteří zůstávali otevření argumentům nepřítele – ti nepředali své geny tak účinně jako ti, kteří si udrželi silnou kmenovou loajalitu.

Politická sázka krajní pravice spočívá právě v tom, že za podmínek ekonomické nejistoty, rychlých společenských změn a vnímaného chaosu prvotní instinkty přemohou ty solidární. Nabízejí regresi do jednodušší, emotivně uspokojivější evoluční fáze: vymezený kmen, jasnou hierarchii a povolení přeměnit strach a frustraci v hněv proti určené vnější skupině. Uctívání vůdce je lepidlem, které tuto regresi drží pohromadě. Vůdce osobně ztělesňuje vůli kmene, jeho odvetu a slibované vítězství. Zpochybnit ho znamená oslabit obranyschopnost kmene.

Výzva „přesvědčit“ někoho a vymanit ho z tohoto paradigmatu je tedy herkulovská. Nejde o argument o datech, ale o boj o evoluční přednost. Odůvodněná kritika politik naráží neškodně na obrněný pancíř kmenové identity a prvotní emocionality. Efektivní zapojení, je-li vůbec možné, vyžaduje jinou strategii. Může zahrnovat apel na ještě hlubší, často potlačované kmenové hodnoty – jako je čest, důslednost nebo skutečné selhání vůdce chránit vlastní kmen. Může vyžadovat budování mostů prostřednictvím sdílených nepolitických identit. Nebo může nezbytně vyžadovat pomalou, trpělivou práci na deeskalaci vnímaných hrozeb, které drží prvotní instinkty ve stavu pohotovosti.

Pokud je tedy základní sázka krajní pravice na mobilizaci prvotních, defenzivních a exkluzivních instinktů, vyvstává nevyhnutelná otázka: na které instinkty by se mohla levice obrátit, aby nabídla stejně přesvědčivý, ale inkluzivní a konstruktivní protipříběh? Odpověď nespočívá v pouhém odporu vůči těmto instinktům či v jejich racionálním odsouzení, ale v jejich překročení a v oslovení hlubších vrstev lidské psychiky. Nelze vyhrát tím, že se budeme tvářit, že instinkty neexistují; je nutné je uznat a nabídnout pro ně společensky udržitelný kanál.

Levice musí proměnit solidaritu z ideálu v instinktivní pocit kmenové ochrany. Namísto strachu z vnější hrozby musí nabídnout reálnou ochranu před vnitřními predátory: korporacemi vykořisťujícími pracovníky, odtrženými elitami a spekulanty s bydlením. Jde o očištění kmene od parazitů a obnovu spravedlnosti.

Dále musí oslovit rodičovský instinkt péče o budoucnost kmene. Nikoli strachem z jiných kultur, ale ochranou před skutečnými hrozbami: klimatickou krizí, nerovným školstvím a světem práce znemožňujícím rodičovství. Jde o investici do přežití kmene.

Třetím úkolem je nabídnout autentickou pospolitost založenou na společném projektu, jako je obnova infrastruktury či energetiky. Tato sdílená práce nahradí frustraci pocitem hrdosti a společného směřování.

A konečně, levice musí nabídnout řád založený na jistotě: důstojné práce, bydlení a péče. To je kmen, který osvobozuje od úzkosti skrze spolehlivý systém, nikoli potlačování druhých.

Klíčové je, že tyto instinkty – ochrana kmene před vnitřními hrozbami, péče o budoucnost, společné budování a zajištění jistot – musí být vyprávěny jazykem, který je konkrétní, vizuální a emotivní. Nelze mluvit o "sociální spravedlnosti", ale o tom, že "nesmíme dopustit, aby tu naše děti dýchaly jedovatý vzduch" (ochranitelský pud). Nelze mluvit o "ekologické transformaci", ale o tom, že "postavíme moderní zem, která bude zářit" (pud společného monumentálního úkolu).

Tento rozdíl mezi racionálním programem a instinktivním apelem je dobře vidět na nedávném úspěchu nového starosty New Yorku, Zorana Mamdaniho. Jeho kampaň nebyla založena na složitých ideologických rámcích ani na morálním mentorování voličů, ale na přímém oslovení základních každodenních instinktů obyvatel města. Mamdani nemluvil primárně o „strukturální nerovnosti“ či „makroekonomických reformách“; mluvil o tom, že nájem je příliš vysoký, že cesta autobusem stojí moc, že život ve městě je pro běžného člověka neúnosně drahý a vyčerpávající. Tyto sliby nebyly jen politickými návrhy – byly signály. Říkaly: vidím tvůj každodenní boj, rozumím mu a jsem na tvé straně. Nešlo o abstraktní solidaritu, ale o hmatatelnou, tělesnou zkušenost: střechu nad hlavou a možnost se levně dostat do práce.

Právě v tom spočívá antropologická síla tohoto přístupu. Mamdani neapeloval na vyšší morální ideály, ale na hluboký instinkt bezpečí a spravedlivé reciprocity v rámci kmene. Dostupné bydlení a levná doprava nejsou technické politiky; jsou to moderní ekvivalenty ochrany teritoria a sdílení zdrojů uvnitř skupiny. Je to sdělení, že kmen se stará o své členy a nenechá je napospas predátorům trhu. Tímto jazykem se mu podařilo aktivovat stejné emocionální a instinktivní vrstvy, které krajní pravice často monopolizuje – potřebu jistoty, ochrany a srozumitelného řádu – aniž by je obrátil proti vnějšímu nepříteli. 

Jeho vítězství tak nenabízí jen politickou lekci, ale antropologický návod: kdo dokáže přeložit progresivní cíle do jazyka každodenního přežití a instinktivní spravedlnosti, může vyhrát boj o emoce, nikoli jen o argumenty.