A ono se to stalo

24. 8. 2026 / Jiří David

Nebyla vždy ani příliš prudká. Byla však přesná a trpělivá. Každé ráno si našla jiné místo, jako by si ověřovala, zda jeho tělo ještě nezapomnělo cítit. Nechápal, proč právě on. A současně věděl, že je to otázka bez odpovědi. Bolest si nikoho nevybírá. Nezná zásluhy ani provinění. Nerozlišuje mezi světcem a vrahem, dítětem a starcem. Je jí lhostejné, co člověk udělal nebo neudělal.

Věděl to všechno. A přesto v sobě nedokázal umlčet otázku: Proč právě já?

Nejdřív hledal příčinu. Potom viníka. Nakonec smysl. Každý z těch pokusů mu připadal rozumný, dokud si neuvědomil, že je to jen zoufalá snaha připsat bolesti nějaký úmysl. Nenašel nic.

Bolest z něj neudělala jiného člověka. Spíš z něj pomalu odplavovala to, co mu dříve umožňovalo být mezi lidmi, i věci, které předtím považoval za samozřejmé. Trpělivost. Zvědavost. Ochotu naslouchat. Pomáhat. Schopnost snášet cizí bezstarostnost nebo věnovat pozornost něčemu, co se ho netýkalo.

Jednoho dne ho napadlo, že lidé jsou nesnesitelní. Překvapilo ho, jak klidně ta věta zněla. Nebyl v ní téměř žádný vztek ani zloba. Spíš konstatování a únava. Jako by konečně došel k závěru, který po něm ostatně nikdo nechtěl.

O několik měsíců později si všiml, že se vyhýbá přátelům. Potom začaly mizet věci, kterých si dříve sotva všímal: cesta parkem, vůně kávy, noviny, déšť na parapetu. A pak začaly mizet věci důležitější.

Trpělivost. Zvědavost. Ochota poslouchat, tedy i samotný zájem o druhého člověka. Prostě schopnost radovat se z něčeho, co s jeho bolestí nijak nesouviselo.

Věděl, že lidé kolem něj za jeho bolest nemohou. A právě proto ho děsilo, že je začíná nenávidět, jenom proto, že jsou mu nablízku. Jeho nejbližší se tak stávali viníky už jen tím, že byli přítomni, aniž by se čímkoli provinili. Protože mohou vstát z postele, aniž by přemýšleli o vlastním těle. Protože mohou plánovat. Smát se. Odjet. Milovat se. Protože jejich život pokračuje způsobem, který jemu připadal téměř obscénní. Vadilo mu dokonce i to, když se o něj zajímali. Jejich starost mu někdy připadala skoro jako další důkaz, že oni ještě žijí způsobem, který jemu začínal být nedostupný.

Čím byli blíž, tím snadněji na ně přenášel něco, co nebylo jejich. Někdy se za to dokonce styděl. Ale stud nepomáhal. Člověk může dokonale rozumět vlastní nespravedlnosti a přesto jí podlehnout.

Zároveň si stále dobře uvědomoval, že genetika je pro bolest jen jednou z krajin, jimiž prochází, nikoli však jejím vysvětlením; stejně netečně míjí i nejrůznější psychické spouštěče, které se jí pokoušely dát původ, řád a smysl. Čas byl pouze rytmem. Tělo nástrojem. Neodměňovala. Netrestala. Nechybovala. Nemohla být nespravedlivá, protože spravedlnost nikdy nepoznala.

Nebyla zlem ani útěchou. Neměla úmysl. Nepovyšovala se nad něj, nepohrdala jím, nevysmívala se. Nemohla se radovat z jeho trápení, stejně jako mu nemohla přát úlevu.

Pouze byla.

A přesto jí občas přisuzoval něco, co v ní nebylo. Jednou trest. Jindy zkoušku. Někdy znamení nebo cestu k poznání. Věděl, že si to vymýšlí. Věděl, že bolest žádné vysvětlení nepotřebuje. Potřeboval ale stále více věřit, že jeho utrpení něco znamená. Že není pouze nesmyslnou událostí těla. A tak bolesti půjčoval vlastní svědomí, vlastní morálku, vlastní potřebu spravedlnosti.

Uvědomoval si ten podvod, a přesto v něm pokračoval. Bylo to ostatně velmi lidské: když už člověk trpí, rád by alespoň věděl proč. Bolest mu však ani tuto drobnou zdvořilost neposkytovala.

Možná právě v tom spočívala její nejpodivnější moc. Ne že by člověka nutila ke zlu. Jen mu postupně zužovala prostor, ve kterém ještě dokázal rozlišovat mezi tím, co cítí, a tím, co skutečně je.

A síly ubývalo.

Bolest přitom nebyla krutá. Ani laskavá. Neměla žádnou z těchto vlastností. Nepovyšovala se nad něj, nepohrdala jím, nevysmívala se mu. Netrápila se jeho trápením. Nemohla.

Byla však všudypřítomná jako chladný vánek, který se sotva dotkne kůže. Někdy téměř průzračná jako horská bystřina. Jindy nečekaně jemná jako pohlazení. A právě v tom bylo něco téměř nepochopitelného: dokázala se skrýt i v milostném splynutí dvou těl, v extázi orgasmu. Někdy byla dokonce podivně blízko slasti, v okamžiku, kdy se slast a bolest přestávají jevit jako protiklady.

Přesvědčoval sám sebe, že jsou to jen dvě tváře téhož dechu, a nedokázal tu myšlenku úplně odmítnout, přestože dobře věděl, jak marná je potřeba hledat v tom nějaký smysl.

Stala se potvrzením, snad i důkazem jeho existence.

Věděl to. Jen už nevnímal, kdo.

Muž? Žena? Dítě?