Antika není omluva, aneb otec nerovná se prasák, profesore Komárku!

20. 8. 2026 / Ivan Větvička

Avšak i kdyby profesor Komárek nalezl pro své jednání paralelu v minulosti, nemůže dnes morálně nepřijatelné či přímo trestné činy obhajovat poukazem na to, že před 2 500 lety takové skutky lidé v jiné kultuře tolerovali. To by profesoři na Karlově univerzitě mohli také prohlásit, že si ze studentů, doktorandů i z čerstvých absolventů udělají otroky, protože je staří Řekové měli rovněž. Komárkovy oběti by pak mohly hovořit o štěstí, že si pan profesor během opojné seance zrovna nehrál na velkého Aztéka a nevytrhl jim bijící srdce z těla.

Navíc pan profesor ve své obhajobě používá účelově zkreslené odkazy na antiku a v konečném důsledku připisuje řeckým velikánům jednání, kterého se podle dochovaných pramenů nedopouštěli.

Stanislav Komárek ve vyjádření zaslaném Deníku N odmítá svědectví svého mladšího kolegy o sexuálním zneužití větou, podle níž v tomto případu: „dochází k záměně lásky, péče a otcovské figury za sexuální zneužívání, nátlak a manipulaci“. A přidává kulturněhistorickou obhajobu: „Je paradoxní, že počátky západního filozofického myšlení, nedělitelně spojené s milostnými vztahy mezi učiteli a jejich žáky, dnes vyústily do toho, že výroky a spisy Sókrata, Platóna a Aristotela se sice číst mohou, ale žít jako oni absolutně ne.“ (Deník N, 17. 8.: „Komárek mě ubezpečoval, že k sexu nedojde“)

Komárkovo prohlášení je efektní a setkal jsem se s názorem, že dokonce i „osvěžující“ (pan profesor poutavě přednášel a má na fakultě mnoho stoupenců), míjí se však s doloženými historickými zkušenostmi a dezinterpretuje psychologický pojem „otcovská figura“.

Otec, otcovská figura a povinnost držet hranici

Otec je rodičovská role: biologická a společenská, spojená s právními povinnostmi vůči dítěti. Otcovská figura je naproti tomu psychologická a vztahová pozice. Může ji zaujmout i člověk, který rodičem není (učitel, vedoucí, terapeut či starší kolega) pokud pro druhého představuje autoritu, ochranu a zdroj uznání. Takový přenos synových očekávání od otce na učitele je v odborné literatuře dobře popsán.


Komárek se ve své obhajobě zaslané Deníku N odovolává na Sókrata, Platóna a Aristotela.

Jenomže, zatímco pan profesor na svých seancích loudil soulož z omámených obětí, Platón do svého Symposia zařadil vyprávění (prý velmi krásného) mladíka Alkibiada, který se pokusil svést Sókrata, ulehl k němu pod jeden plášť – a neuspěl. Ráno vstal, jako by spal „s otcem nebo starším bratrem“. Sókratés odmítl veškeré tělesné návrhy a soustředil se na zušlechťování Alkibiadovy duše.

Také Xenofóntovo Symposion staví proti sobě pouhou tělesnou žádost a lásku zaměřenou k charakteru: člověk, který touží po těle, podle Xenofóntova Sókrata nemá důvod pečovat o duši. Platónovy pozdní Zákony jsou ještě přísnější: mužský sex s mužem označují za jednání „proti přirozenosti“ a spojují jej s otroctvím rozkoši. A Aristoteles měl jednu až dvě manželky, zplodil dvě děti a není doloženo, že by udržoval milenecké vztahy s muži.V díle Etika Nikomachova analyzoval „nerovná přátelství“, například otce a syna či staršího a mladšího – ale z dobrodiní a vedení nikde neodvozuje sexuální nárok. Naopak ukazuje, že takový vztah není symetrický.


Sókratés byl roku 399 př. n. l. odsouzen mimo jiné za kažení athénské mládeže. Platónova Obrana Sókrata ukazuje, v čem ono „kažení“ podle žalobců spočívalo: mladíci Sókrata poslouchali, napodobovali jeho křížové výslechy a s chutí odhalovali nevědomost vážených spoluobčanů. Sókratés z nich dělal nesnesitelné klacky, kteří uměli odmlouvat autoritám. Není doloženo, že by je omamoval a sexuálně zneužíval; naopak prameny z něj dělají vzor ovládnutí tělesné žádosti.

Athénský soud ho za „kažení“ mladých poslal na smrt a Platónův Faidón líčí, jak Sókratés vypil číši jedovatého bolehlavu. Komárek se tedy dovolává klasické antiky selektivně: bere si erotiku, po které touží, ale zapomíná na Sókratovo sebeovládání – a pro jistotu i na bolehlav. [Možná se bojí, aby mu někdo nepřipomněl, že se pro bolehlav plamatý nikdo nemusí trmácet až do Athén, této majestátní „obří mrkvi“ (na obrázku), jejíž stonek hravě přeroste dva metry, daří i v Praze.]

Poznámka:

Tento článek nepranýřuje Komárkovu zálibu v mladších mužích jako takovou. Problematický je způsob, jakým si získával jejich důvěru a souhlas se sexem (případně způsob, kterým paralyzoval jejich schopnost soulož odmítnout).