Německo po roce 1945: jak vzniklo demokratické kapitalistické Německo, první část
11. 9. 2026 / Boris Cvek
Už delší dobu si uvědomuji neuvěřitelnou ignoranci české veřejnosti v naprosto klíčovém přerodu nacistického Německa v de...
Německo po roce 1945: jak vzniklo demokratické kapitalistické Německo, druhá část
17. 9. 2026 / Boris Cvek
čas čtení
21 minut
Zahraniční a bezpečnostní politiku měly mít v rukou stále okupanti. Prvotní koncept ústavy připravili experti, ale konečné znění utvořili a schválili delegáti zemských sněmů jménem německého lidu. Naprostou většinu Němců to nezajímalo. Příkladem poučení z minulosti je slabá role prezidenta, který už není přímo volený, důraz na moc parlamentu, jenž ale nemůže svrhnout vládu bez jasné většiny pro novou vládu. Tento poslední princip pak výrazně pomohl Adenauerovi vytvořit silnou exekutivu. Zásadní inovací byl také ústavní soud.
Samotným pasážím o politickém uspořádání předcházel důraz na základní lidská práva. Pozoruhodné je, že rovnost mužů a žen odmítali křesťanští demokraté i liberálové. Nakonec museli ustoupit dopisové kampani, kterou spustila socialistická politička. Poměrný volební systém s pětiprocentní hranicí pro vstup do parlamentu měl také sloužit k tomu, aby se nový stát vyhnul osudu výmarské republiky.
Ústava ovšem byla kritizována zejména zprava za to, že je nadiktovaná, že stát bude slabý atd. Nejtvrdším kritikem byla krajní levice, které vadilo připojení k Západu. Referendum se nekonalo. Volby v roce 1949 ukázaly silnou pozici unionistů a socialistů. Adenauer nechtěl vládnout se socialisty a vytvořil pravicovou vládu s menšími stranami. Tím dosáhl dvou zřejmě nezamýšlených věcí: 1. silné demokratické opozice a 2. integrace pravice. To druhé možná zabránilo vzniku vlivné krajní pravice. Socialisté během 50. let spíše ztráceli, což bylo dáno mnoha faktory: odporem k integraci do Západu a vývojem v NDR, ekonomickým růstem a slábnoucím denacifikačním úsilím, které Adenauerovi nahrávalo voliče. I v nejbližším okolí Adenauera byli lidé s nechutnou nacistickou minulostí, např. Hans Globke, ředitel kancléřství, byl spojen se vznikem Norimberských zákonů. Unionisté se opírali o malá města a církev, vyzdvihovali rodinu a tradiční hodnoty.
Asi nejvlivnějším pokus o krajně pravicovou stranu představovala Říšská socialistická strana, která měla v Dolním Sasku 10 procent hlasů. Ústavní soud je zakázal stejně jako o něco později komunisty. Vybral jsem si k citaci ukázku, která ukazuje, že Adenauer poučen nacistickou minulostí se více bál lidu než ex-nacistů, což je zajímavý paradox.
“The Christian Democrats also gained increasing support from the small parties that dropped by the wayside over the 1950s. These were mostly conservative parties of one kind or another. Some of their base went to the Free Democrats; indeed, that party's nationalist bent attracted a hard core of Nazis. Some, however, turned to Christian Democracy, with its strong stance against socialism and communism and its increasing blind eye to individuals' past under the Third Reich, exemplified by the 1951 Reinstatement Act readmitting many former Nazis to the civil service. The Western Allies thwarted German efforts to further reverse denazification by refusing right-wing lobbyists' demands – and conservative politicians' slightly more subtle arguments – for the inclusion of a general amnesty in the 1952 general treaty formally ending West Germany's status as an occupied territory. (…) Adenauer aimed to consolidate the new West German state, to make it more stable, secure, and sovereign – but under his paternal guidance and with a tight connection to the Western Allies. For this reason he is often remembered as an overbearing, even authoritarian, leader disinclined toward democratic discussion. In this, he may resemble many of his generation: Germans with an anti-Nazi record who continued to distrust the population at large.”
Peter C. Caldwell & Karrin Hanshew: Germany Since 1945, Bloosmbury Academic 2018 (3rd edition 2022), str. 54.
Ústava NDR byla verbálně demokratičtější než ta západní, ale šlo o propagandistickou frašku. Demokracie v Německé demokratické republice neexistovala, všechno po leninském a stalinském vzoru ovládala strana, resp. její nejvyšší vedení. Pro bývalé nacisty byla vytvořena speciální strana, Národně demokratická, která byla de facto řízena komunisty. Stalinovy antisemitské monstrprocesy postavily na vedlejší kolej vinu Němců za holokaust. Holokaust a reflexe nacismu byly zcela přebity bojem za socialistickou budoucnost. Stachanovci, lidová demokracie, plánovací komise, snaha vyburcovat lidi k tomu, aby opravdu pracovali, aby budovali… východní Německo ekonomicky a životní úrovní pochopitelně zaostávalo za tím západním. Zejména mladí kvalifikovaní muži utíkali do NSR.
Západoněmeckém hospodářský zázrak byl postaven od začátku na síle předválečné ekonomiky, na zavedení nových technologií díky válečné destrukci, na principu sociálně-tržního hospodářství, na obětavé práci žen hned po konci války, na nízkých mzdách (i kvůli konkurenci Němců vyhnaných z Polska a Československa), které umožnily velké zisky firmám, na rostoucích sociálních výdajích, na pomoci USA (Marshallův plán) a zapojení Německa do západní ekonomiky (velká poptávka v souvislosti s korejskou válkou).
Lidé v NSR už brzy po válce cítili hospodářský vzestup, protože měli srovnání se situací od roku 1918 do roku 1945. Nicméně skutečný blahobyt pro pracující přichází až s růstem mezd, Němci si poprvé po mnoha letech kupují nábytek, oblečení atd. a ekonomika roste o to více díky vnitřní poptávce. CDU/CSU poměrně dlouho vzdorovaly tomu přenést tento blahobyt i na důchodce, nezaměstnané apod. Nicméně pod hrozbou růstu sociální demokracie mění názor a pouští se do velké sociální reformy, která plně – pod vládou pravice – začleňuje NSR do západního modelu sociálního státu s téměř třetinou HDP ve veřejných výdajích.
“Then the Christian Democrats and Social Democrats together approved a bill transferring funds to those who had suffered from the war. But the problem did not go away and the Social Democrats looked primed to take advantage of the government's inaction at the polls. To prevent just that, Adenauer intervened personally to push through a major pension reform bill in 1957. The new program provided unemployed, disabled, and retirees with 60 percent or more of their average yearly income, and automatically adjusted this income to current wage levels, guaranteeing that social security recipients' standard of living would not fall behind others. The pensions were funded through deductions from employees' income, with matching payments from employers. The result of all this was twofold: First, the Christian Democrats and the Christian Socials in Bavaria won the 1957 election handily; they appropriated the Social Democrats' idea for pension reform and ensured support from Catholic workers. Second, by the end of 1950s, West Germany was becoming a full-fledged European welfare state. Nearly a third of GDP flowed through public hands – despite the dominance of ordoliberal thinkers in government.”
Peter C. Caldwell & Karrin Hanshew: Germany Since 1945, Bloomsbury Academic 2018 (3rd edition 2022), str. 65.
Rovnoprávnější postavení žen, včetně svobodných matek, v NDR (vs. NSR) bylo důsledkem mimo jiné také potřeby dostat je do práce, protože pracovních sil nebylo. Do očí bijící byl rozdíl mezi architekturou západního vs. východního Berlína. Na západě modernismus, na východě stalinský model. Ve východním Berlíně vznikalo „luxusní“ bydlení pro dělníky. Ironicky tito dělníci pak v roce 1953 povstali proti režimu. Pokud jde o NSR, že je téměř nemožné přecenit význam hospodářského zázraku pro krátko- i dlouhodobý úspěch západního Německa. Zlomovým rokem byl rok 1955. Denní příjem kalorií vzrostl během deseti let od roku 1945 z 1000 na 3000 kalorií. Mezi lety 1950 a 1960 vzrostl počet aut z půl milionu na čtyři miliony. Blahobyt byl pro Němce po tak dlouhé době – od roku 1918 – úžasným překvapením a výrazně změnil jejich postoj k demokracii, která byla dosud spojována s ekonomickými problémy.
Procento těch, kdo podporovali demokracii, rostlo s tím, jak rostla hmotnost Němců, tak je to přímo v knize napsáno. Němci začali pěstovat masově turistiku a i když je leckde za hranicemi měli pořád za nacisty, sehrálo to důležitou roli v jejich integraci do západní Evropy. Klíčový význam pro stabilitu NSR měly další dva faktory: odbory a jejich integrace do vedení firem (zákonem prosazený Adenauerem) a návrat k tradiční rodině. Žena měla ve srovnání s manželem téměř bezprávné postavení, až ústavní soud zasáhl a zrovnoprávnil postavení žen aspoň vůči dětem. Na druhou stranu vrátit se k ideálu tradiční rodiny už nešlo. Ženy sice neměly pracovat, ale pracovaly na částečné úvazky, které pro živitele rodiny byly nedůstojné.
Stejně tak muži už nebyli ti, kdo bojují, ale jejich role se přeměňovala v rodinnou a civilní. Nacionalismus se přešel do roviny sportu. Obrovskou senzaci vyvolalo vítězství NSR ve světovém šampionátu ve fotbale v roce 1954. Společenská stabilita v NSR v 50. - 60. letech v souvislosti s pojetím rodiny a důsledky války není ovšem dodnes dostatečně prozkoumána, jak ukazuje následující citace.
“This conservative form of domesticity remained strong into the 1960s, even if theory and reality did not always match up. Consensus on this alone brought a modicum of stability to the FRG but the patriarchal family served to defuse conflict and larger social tensions in ways historians have yet to fully explore. Many men returned from war physically or psychologically broken by what they had seen and done; nearly all stalwartly refused to discuss the experience. Some women rebelled against new or resurrected social constraints but most quickly adjusted to the new circumstances as best they could, many no doubt welcoming what they hoped would mean less work and greater ability to juggle obligations to family and to work. To understand how the nuclear family helped stabilize West German society is to recognize how the costs as well as benefits of reconstruction were “privatized”. In other words, we must place post-traumatic stress disorders, domestic abuse, limited opportunities for women, and divorce alongside the happier memories of reunion, the baby boom, and material gains.”
Peter C. Caldwell & Karrin Hanshew: Germany Since 1945, Bloomsbury Academic 2018 (3rd edition 2022), str. 79.
Adenauer měl už rok po válce jasno, že je třeba se integrovat do západní, kapitalistické Evropy. Proti tomu sociální demokraté prosazovali neutralitu v naději na obnovení jednoty Německa. Stalin něco takového v roce 1952 nabízel, ale Spojené státy chtěly svobodné volby, což bylo se stalinismem neslučitelné. Spojenectví NSR se Spojenými státy šlo proti tradičním předsudkům německé kultury zprava i zleva. Adenauer jako křesťanský demokrat měl dobré vazby na italského premiéra Gasperiho a stejně orientované politiky ve Francii. Tak se začalo sjednocování západní Evropy, zejména když Francie vzdala pokus o samostatnost Sárska na základě tam proběhlého referenda.
Adenauer viděl v integraci prostředek jak proti Sovětům, tak proti možné nacistické recidivě. Za podpory socialistů a proti silné opozici ve své vlastní straně prosadil, že NSR zaplatí odškodnění Izraeli za holokaust. Osmdesát procent obyvatel bylo proti. Složité bylo také budování armády, proti čemuž byl ve společnosti velký odpor (miliony lidí napříč odbory, církvemi, politickými stranami se zapojily do mírového hnutí, které hlásalo v souvislosti se vznikem armády: ne mým jménem). Adenauer postavil armádu na občanský základ, tj. nejen s možností odmítnout brannou povinnost z důvodu svědomí, ale také s důrazem na to, že vojáci nesmějí poslouchat rozkazy, které jdou proti ústavě. Voják měl být na prvním místě občanem. Tak velký strach měl ze zneužití německé militaristické tradice.
Adenauer dokázal překonat i odpor společnosti vůči členství v NATO a dokonce instalaci jaderných zbraní v Německu. Hodně pomohla korejská válka a sovětská invaze do Maďarska. Těsně před vstupem do NATO západní mocnosti uznaly formálně plnou suverenitu NSR. Naopak NSR neuznávala podle tzv. Hallsteinské doktríny žádný stát (s výjimkou SSSR), který uznal NDR. NDR byla prostě jen sovětská zóna, nikoli stát.
CDU/CSU vyhrávaly volby a socialisté dospěli k závěru, že musejí opustit myšlenku třídního boje a přijmout kapitalismus za svůj (tzv. godesberský program). To se stalo v roce 1959. Mezitím NDR čelila vážným problémům. Když se podařilo zavřít hranice, aby lidi neutíkali do NSR, s výjimkou Berlína, dramaticky vzrostl počet emigrantů odcházejících právě přes Berlín: během let 1952-53 to bylo z 230 tisíc na 400 tisíc. Navíc po Stalinově smrti došlo k naprosté katastrofě. Dělníci se pod vlivem uvolnění postavili proti stranickému požadavku na zvýšení výkonu o deset procent. Strana se tak snažila dohnat NSR. Protest, který 17. června 1953 vyvrcholil generální stávkou, v níž bylo zapojeno milion lidí, začala dělnická elita, která budovala luxusní Stalinallee v Berlíně. Strana byla naprosto bezmocná a musela odevzdat faktickou moc Sovětům, kteří povstání potlačili tanky. Až do roku 1989 mělo vedení NDR strach z opakování této zkušenosti. Oficiální výklad událostí byl samozřejmě ten, že šlo o fašistické spiknutí pod taktovkou NSR. Argumentem bylo mj. to, že někteří dělníci malovali na budovy hákové kříže. Tím ovšem chtěli říci, že nový režim je nacistický. Sověti se po potlačení povstání rozhodli držet Ulbrichta u moci ve strachu z kolapsu celého státu. To vedlo k velkým čistkám, zatýkání, desítky lidí byly popraveny.
Východoněmecký režim se neměl moc čím chlubit, tak se chlubil aspoň emancipací žen, prorodinnou politikou a nahrazením křesťanských obřadů těmi socialistickými. Ženy měly výraznou roli v soudnictví (např. soudkyně angažovaná v monstrprocesech, na nichž postavila svou kariéru, známá jako Rudá Hilda) a v medicíně. Ve srovnání se ženami v NSR byly opravdu východoněmecké ženy často ekonomicky nezávislejší, ale do roku 1950 neměly o moc větší svobodu jít na potrat, dále se nedařilo těmto zaměstnaným ženám zajistit jesle a školky. Na druhou stranu socialistický obřad, který měl nahradit evangelickou konfirmaci u 14 letých dětí, se podařilo propagandou a různými formami nátlaku zmasovět. Samozřejmě režim chápal tento přechod k socialistickým obřadům jako boj proti pověrám a za vědu. Pokud jde o armádu NDR, až do postavení Berlínské zdi byla služba dobrovolná, zjevně ze strachu, že by mladí muži utíkali ještě více. Následující pasáž o dělnické vzpouře v roce 1953 dobře ilustruje, jak Sověti vlastně chápali práva dělníků.
“And on June 16, a delegation of workers constructing the Stalinallee marched to Berlin-Mitte, the center of power, to present its complaints to the trade union leadership. Finding nobody to talk to, they marched to the main building of the regime in East Berlin, where they shouted down Party representatives. Party leaders themselves appeared unsure what to do. In the face of this apparent loss of will, some in the crowd began to call for free elections and a new government. On the next morning, June 17, 1953, the workers at Stalinallee – workers who were held up as heroes of socialism, who received relatively high wages – went on strike. Strikes, protests, and violent confrontations occurred all across East Germany as well, with more than a million participants in some seven hundred cities and towns. The crisis had become a general strike, a general confrontation with the rulers of the GDR. Masses, predominantly workers, stormed city halls and police stations. The party was powerless. The government fled into the protective arms of the Soviet authorities. The Soviets took over command. As they deployed troops with tanks, the protests gradually came to an end. The party leadership had an explanation ready: the uprising was an “attempt at a fascist coup”, organized by a West German elite that they accused of harboring old Nazis. They could point to the swastikas that some protesters had painted on buildings. But it was not a fascist coup attempt; the protesters, often younger, used the symbol held to represent evil for the “anti-fascists” in power. The uprising of June 17 was in fact a workers' uprising against the very party that claimed to represent the workers.”
Peter C. Caldwell & Karrin Hanshew: Germany Since 1945, Bloomsbury Academic 2018 (3rd printing 2022), str. 87-88.
V NDR při protestech roku 1953 prakticky chyběli na straně dělníků intelektuálové. Východoněmečtí intelektuálové vesměs chtěli zůstat věrni režimu, dokonce do něj někteří přišli po válce ze západního exilu, ale také chtěli zůstat intelektuály, což se ukázalo, že není možné. Někdo to vydržel déle, někdo utekl dříve, někdo se zcela poddal. Zlomový pro celý stát byl rok 1957, kdy došlo k pnutí uvnitř strany v důsledku Chruščovova anti-stalinského projevu. Události v Maďarsku vedly k tomu, že Sověti podpořili Ulbrichta proti demokratizační opozici a došlo k čistkám a stabilizaci režimu. V tomto procesu naopak zůstali intelektuálové a jejich snění o specifické německé cestě k socialismu sami bez dělníků. V západním Německu docházelo k idealizaci domova, normalizaci poměrů, ale také zde byl promítán film, který k nelibosti církví otevíral téma prostituce a sebevraždy (horší než prostituce). Zajímavé je vítězné tažení jazzu a rokenrolu, které sice bylo většinově – nemladými – vnímáno zpočátku jako cizí, nebezpečné, zavrženíhodné, ale v důsledku negativního postoje zemí sovětského bloku se stalo symbolem Západu a jeho svobody.
Pasáž o budování Berlínské zdi začíná paradoxně Sputnikem a nadějí, kterou měl Chruščov i Ulbricht, že sovětský model brzy překoná kapitalismus i v oblasti ekonomiky, produkce a blahobytu. Vedení NDR si bylo vědomo už od roku 1953, že musí dělníkům poskytnout konzumní blahobyt, nikoli jen těžký průmysl a dřinu. Jenže pokračující kolektivizace v NDR a neúroda v roce 1961 vedla k dosud největšímu exodu zejména mladých a vzdělaných mužů do západního Německa. Celkem mezi lety 1950 a 1961 odešlo asi 2,75 milionu lidí. Ulbricht to před Sověty postavil jasně: musíme to zastavit. Optimálním řešením bylo z jeho pohledu ovládnutí celého Berlína a Chruščov si pomocí ultimát, která nedodržoval, chtěl vynutit od USA nějaký kompromis. Když nepochodil, dal souhlas ke stavbě zdi. Začalo to v neděli 13. srpna 1961 za podpory sovětských vojsk. A už 24. srpna došlo k první vraždě utíkajícího člověka.
Z pohledu vedení NDR zeď byla velkým úspěchem, i když namluvit veřejnosti, světové či německé, že jde o ochranu před fašismem, bylo prakticky nemožné. Šlo ve skutečnosti a zcela zjevně o velkou porážku sovětského bloku. Kennedy stavbu zdi v soukromí uvítal jako lepší variantu než válku a veřejně prohlásil to, co se přímo nabízelo: my zdi nestavíme, od nás se neutíká.
“The GDR leadership declared the new boundary an “anti-fascist protective wall”. But all the heroic language in the world could not alter the facts, obvious to everyone: the East German government had built a wall to keep its population from leaving, from voting with its feet. The Wall was not a triumph, it was a grand defeat. (…) Behind closed doors, US political leaders may have breathed a sigh of relief at the removal of a potential flashpoint in the Cold War. As President John F. Kennedy said in private, “A wall is a hell of a lot better than a war.” Two years later, Kennedy came to… West Berlin to speak before a huge crowd…: the Wall now came to exemplify the East German system for the West. In his famous “Ich bin ein Berliner” speech of June 26, 1963, the American president noted that “freedom has many difficulties and democracy is not perfect. But we have never had to put a wall up to keep our people in.” The GDR now owned a permanent symbol of the system's weak legitimacy. But at the same time, the Berlin Wall contributed to a sense of stability in East Germany, the precondition for socialist development.”
Peter C. Caldwell & Karrin Hanshew: Germany Since 1945, Bloomsbury Academic 2018 (3rd printing 2022), str. 100-101.
173
Diskuse