Začněme výsledkem, který Benjaminu Netanjahuovi přinesl zároveň drtivou porážku i velkou šanci zůstat ve funkci premiéra, čímž by prodloužil období, během něhož Izrael – s přestávkami – vedl více než 19 z posledních 30 let. Porážka je zcela zřejmá. Jedním tahem byla jeho parlamentní většina smetena. Před úterkem ovládaly strany, které společně tvořily jeho vládní koalici, 68 ze 120 křesel v Knesetu: tento počet se nyní zmenšil na pouhých 53, což je daleko od 61 křesel potřebných k udržení moci. To je prohra, jakkoli se na to díváte.

A přesto Netanjahu nevypadá ani nezní jako poražený muž. Je to proto, že ví, že ačkoli strany, které se proti němu spojily, získaly mnohem více křesel než on – 67 oproti jeho 53 –, jejich šance na sestavení vlády jsou mizivé. Pokud se jim to nepodaří, jedna nebo dvě z nich by se mohly odtrhnout a vstoupit do takzvané vlády národní jednoty – s Netanjahuem v čele jako premiérem – nebo budou muset být vypsány nové volby, z nichž by, jak se většina analytiků shoduje, Netanjahu vyšel silnější.

Problém opozice není aritmetický. Je mnohem hlubší. Zjednodušeně řečeno, velkou část mandátů proti Netanjahuovi získaly strany, které zastupují především palestinské občany, kteří tvoří jednu pětinu izraelského obyvatelstva. To byl velký zvrat v úterních volbách – obrovský nárůst volební účasti u stran, které Izraelci označují jako arabské. Obvykle se voleb v zemi účastní mnohem více židovských než arabských Izraelců, ale letos se tento vzorec obrátil: volební účast v palestinských komunitách uvnitř Izraele dosáhla 80 %. Výsledkem je rekordní celkový počet 19 mandátů pro strany vedené Araby. Blok proti Netanjahuovi bez nich nemůže sestavit vládu. V dnešním Izraeli jsou palestinští politici těmi, kdo rozhodují o tom, kdo se stane premiérem.

Na papíře by další krok mohl vypadat dost přímočarý. Stačí, aby se všichni Netanjahuovi židovští oponenti spojili se svými arabskými kolegy, a mohou premiéra poslat balit kufry. Taková aliance by však znamenala zlom v izraelské historii. Znamenalo by to prolomení tabu, které přetrvává – až na krátkodobé výjimky – od založení státu, tabu zakořeněného ve vzájemné nedůvěře.

Na jedné straně izraelské strany vedené židy dlouho stranily převážně arabským stranám, protože ty se hlásí k antisionismu nebo nesionismu, což znamená, že odmítají izraelskou sebeidentifikaci jako židovského státu. Ze stejného důvodu arabské strany udržovaly bojkot a odmítaly legitimizovat izraelský stát účastí v jeho vládě.

V roce 2021 toto tabu prolomila krátkodobá „vláda změny“, když do svých řad přijala stranu Ra’am, islamistickou stranu, která je – jakkoli je to nepravděpodobné – považována za nejumírněnější z arabských uskupení. Po masakrech spáchaných hnutím Hamás 7. října 2023 však bylo tabu obnoveno – a ještě více zpevněno. Netanjahu vykreslil palestinsko-izraelské politiky jako vnitřního nepřítele, jako tiché spojence vrahů z Hamásu; tento rámec byl podpořen hrubým antiarabským rasismem, který nejvýrazněji vyjadřovali jeho koaliční spojenci – jako Itamar Ben-Gvir a Bezalel Smotrič – a jehož cílem bylo delegitimizovat celou izraelskou arabskou menšinu.

To bylo Netanjahuovo hlavní poselství během celé kampaně: mým protivníkům nelze věřit, protože až přijde ten okamžik, budou sedět s „Araby“. V posledních dnech on a jeho spojenci na tomto poselství ještě přitvrdili a tvrdili, že vysoká volební účast Palestinců znamená, že „Arabové kradou volby“ – místo toho, aby pouze uplatňovali svá demokratická práva – a ve čtvrtek obvinili Katar, že platil palestinsko-izraelským občanům za hlasování, čímž celý výsledek zneplatnili.

Místo toho, aby zpochybnily Netanjahuovo rámcování situace a trvaly na tom, že hlas každého občana, ať už arabského či židovského, má stejnou váhu, většina hlavních opozičních stran – výjimkou byli Demokraté Yaíra Golana – se tomuto názoru podřídila a slíbila, že nevytvoří koalici s převážně arabskými stranami a už vůbec ne s žádnou skupinou radikálnější než Ra’am. Nyní se ocitly v patové situaci. Židovská opozice sama o sobě nedokáže sestavit vládu. Pokud se jim nějak nepodaří přetáhnout přeběhlíky z Netanjahuova bloku – možná jednu nebo obě ultraortodoxní strany –, ani podpora strany Ra’am nebude stačit k dosažení magického čísla 61. Potřebují arabské partnery – a pravděpodobně hned několik.

To je tedy velké ponaučení pro Izrael. Skupina, která se dlouho stavěla proti Netanjahuovi – židovští Izraelci, kteří pohrdají premiérem souzeným za korupci, který se dopustil sériových útoků na izraelské instituce, včetně Nejvyššího soudu, a přivodil zemi izolaci, ne-li přímo status vyvrhele – nyní čelí skutečnosti, která je pravdivá již dlouho, ale kterou raději přehlíželi: že jsou menšinou v zemi, kterou kdysi ovládali. Jak mi řekl Aluf Benn, šéfredaktor liberálního deníku Haaretz: „Židovské voličstvo v Izraeli je převážně pravicové a je tomu tak již desítky let.“

To znamená, že židovská izraelská opozice nemůže zvítězit sama. Tento týden je toho důkazem, protože to byla jejich ideální příležitost. Netanjahu byl na dně, vůdce, za jehož vlády došlo k nejkatastrofálnějšímu dni v izraelské historii, vůdce, který slíbil zničit Hamás v Gaze, ale podařilo se mu pouze proměnit toto místo v ruiny, zabít desítky tisíc lidí a přitom zničit postavení Izraele ve světě. V Gadi Eisenkotovi, svém hlavním soupeři, čelil vyznamenanému bývalému generálovi s kořeny v mizrahi dělnické třídě, muži všeobecně považovanému za čestného a slušného, truchlícímu otci, jehož vlastní syn padl ve válce v Gaze – jinými slovy muži, který jako by byl stvořen k tomu, aby oslovil právě ty voliče, kteří byli tak dlouho mimo dosah opozice. A přesto nic z toho nestačilo k vítězství.

Jediným způsobem, jak může opozice uspět, je spojit síly se svými palestinskými spoluobčany, stejně jako demokraté v USA – kteří od roku 1964 nezískali většinu hlasů bílých voličů – by nikdy nemohli vyhrát prezidentské volby bez podpory černošských Američanů. Nikdo by neměl podceňovat rozsah tohoto úkolu, který vyžaduje stejně hlubokou kulturní změnu jako změnu politickou. Měla to být práce trvající desítky let, nikoli panické shánění  během několika uspěchaných týdnů koaličních vyjednávání. Vyžaduje to přetvoření izraelské společnosti a prolomení vzorce systémové diskriminace a nerovnosti uvnitř země, který existuje od založení státu (nemluvě o okupovaných územích po roce 1967, kde samozřejmě miliony Palestinců nemají v izraelských volbách vůbec žádné hlasovací právo). Tento úkol byl vždy zásadní, ale tento týden potvrdil, že pokud má být někdy prolomena nadvláda pravice, nelze jej již déle odkládat.

Mnohé z toho je specifické pro jedinečné politické poměry v Izraeli. Existují však širší poučení pro všechny, kdo bojují proti nacionalistickému populismu, ať už jde o Donalda Trumpa v příštím týdnu při amerických volbách do Kongresu, Marine Le Penovou ve Francii nebo Nigela Farage v Británii. 

Za prvé, nepřijímejte podmínky stanovené protistranou: to byla zásadní chyba, kterou udělali Netanjahuovi soupeři. 

Za druhé, pouhá opozice a kritika nestačí. Nacionalističtí populisté budou vždy vyprávět poutavý příběh; vy musíte vyprávět svůj vlastní, stejně poutavý. 

A nakonec musíte být stejně odhodlaní jako oni. Příliš často hrajete podle gentlemanských pravidel, zatímco ti, proti kterým bojujete, nejsou gentlemany ani zdaleka. 

Netanjahu nezná stud a udělá cokoli – překročí jakoukoli hranici, uzavře jakoukoli dohodu –, aby si udržel moc. Oponenti takového člověka zvítězí pouze tehdy, pokud prokáží stejné odhodlání při uchopení moci.

Zdroj v angličtině ZDE