Vývoz zeleného vodíku ze severní Afriky do Evropy by mohl poškodit zásobování vodou a mořský život

6. 11. 2026

Ale zelený vodík má také ekologické náklady: k jeho výrobě je potřeba obrovské množství vody. V Africe jsou regiony s nejlepšími solárními a větrnými zdroji pro výrobu této čisté energie zároveň ty s nejmenším množstvím vody na planetě.

Chladnější země severní polokoule, které postrádají sluneční světlo k výrobě solární energie, nejvíce potřebují zelený vodík. Maroko, Alžírsko a Egypt se rychle profilují jako hlavní dodavatelé evropských trhů s čistou energií.

Evropská unie si klade za cíl dovážet do roku 2030 každoročně 10 milionů tun obnovitelného vodíku. Továrny na zelený vodík v severní Africe ještě nejsou postaveny, ale desítky megaprojektů podepsaly smlouvy o smlouvě budoucí k zahájení nebo jsou v rané fázi vývoje či pilotní fázi.

Egypt podepsal dohody s mezinárodními developery v hodnotě 40 miliard dolarů na výstavbu uzlů zeleného vodíku a amoniaku v ekonomické zóně Suezského průplavu. Maroko navrhuje vyčlenit jeden milion hektarů půdy pro developery projektů zeleného vodíku. Alžírsko plánuje přímo dodávat zelený vodík do Evropy prostřednictvím plánovaného koridoru SoutH2.

Několik pilotních zařízení již funguje. Většina infrastruktury pro velkovýrobu a export je však plánována ke spuštění mezi lety 2027 a 2035.

Jako výzkumník v oblasti materiálových a environmentálních věd jsem nedávno publikoval článek, který zkoumá, jak rozsáhlá produkce zeleného vodíku ovlivňuje místní zdroje vody a ekosystémy v suchých oblastech Austrálie, Chile a severní Afriky, kde se vodík vyrábí pro export. Chtěl jsem pochopit, co znamená přechod na zelený vodík pro vodní zdroje a životní prostředí.

Můj spoluautor Mustafa Gazi a já jsme recenzovali inženýrská a environmentální data z celého světa. Tyto důkazy jsme použili k vytvoření počítačového modelu desetihektarové vodíkové elektrárny o výkonu 1 gigawattu fungující v horkém, suchém klimatu. Model vypočítal celkové potřeby vody, včetně vody používané k výrobě vodíku, úpravám a chlazení zařízení.

Poté jsme zhodnotili pravděpodobná environmentální rizika velkých projektů výroby a exportu vodíku plánovaných pro Austrálii, Chile a severní Afriku.

Nakonec jsme zkoumali mezery v mezinárodních pravidlech pro rozhodování, zda vodík splňuje podmínky "zelenosti". Tyto emise se téměř výhradně zaměřují na snižování emisí uhlíku. Přehlížejí, kolik vody mohou místní ekosystémy poskytnout a zda budou mít komunity dostatek vody pro pití a zemědělství.

Náš výzkum zjistil, že výroba zeleného vodíku v pouštních oblastech Austrálie, Chile a severní Afriky vyžaduje mnohem více vody, než průmysl tvrdí. Také jsme zjistili vážná environmentální rizika, která byla přehlížena. Pokud by rostliny používaly mořskou vodu k uspokojení svých sladkovodních potřeb, odstranění soli by spotřebovalo velké množství energie. Také by produkovala velmi slanou odpadní vodu obsahující chemikálie, které by mohly poškodit pobřežní i mořský život. Zjistili jsme také, že zásoby podzemní vody, které se neobnovují v lidském časovém měřítku, mohou být vyčerpány.

Výzkum identifikuje vzorec "zeleného extraktivismu". Právě zde bohaté země, které dovážejí zelený vodík, mají environmentální prospěch tím, že snižují své vlastní emise skleníkových plynů. Ale země produkující zelenou energii nesou ekologické škody a vodní tlak.

Způsob, jakým mezinárodní certifikační orgány, vlády a rámce pro uhlíkové účetnictví měří "zelenou" energii, se musí změnit. Politiky čisté energie musí také upřednostňovat ochranu ekosystémů a zajištění spravedlivého přístupu k vodě – nejen se zaměřovat na přínosy snižování emisí uhlíku.

Skutečné náklady

Můj výzkum ukazuje, že náklady a dopad na výrobu zelené energie ve třech suchých oblastech světa převyšují v zásadních ohledech to, co bylo navrženo.

Za prvé, průmysl tvrdí, že k výrobě jednoho kilogramu zeleného vodíku stačí asi devět litrů vody. To je mýtus. To je jen minimum potřebné pro chemickou reakci, ne celkové, které spotřebuje pracovní závod.

Vodíkové elektrárny potřebují extrémně čistou vodu a část vody se při čištění vylučuje. V horkých, suchých oblastech ztrácejí chladicí systémy také velké množství odpařováním. Náš model zjistil, že jakmile jsou tyto potřeby zahrnuty, mohou zařízení odebírat mezi 35 a 170 litry vody na každý kilogram vyrobeného vodíku.

Tato obrovská poptávka po vodě způsobí největší problémy v severní Africe, kde je regionální podzemní voda již vážně vyčerpána.

Odsolování mořské vody bude způsobem, jak zajistit sladkou vodu potřebnou k výrobě zeleného vodíku. Naše zjištění však ukazují, že odsolování může způsobit vážné sekundární poškození životního prostředí. Odsolovací závody produkují velké množství velmi slané odpadní vody, která se uvolňuje zpět do moře. Obsahuje také chemikálie používané k zabránění hromadění minerálů v zařízeních, odstranění nečistot a čištění filtrů.

Když je vypuštěna do polouzavřených pobřežních vod, jako jsou laguny, tato hustá, chemicky nabitá solanka se usazuje na mořském dně. Dusí mořský život a poškozuje místní rybolov.

Co se musí stát dál

Na základě našich zjištění vydáváme řadu doporučení.

Za prvé, mezinárodní regulátoři definují udržitelnost téměř výhradně emisemi skleníkových plynů. Předpokládají, že nízkouhlíkový vodík je automaticky udržitelný. To nezohledňuje, zda spotřeba vody dehydratuje místní povodí nebo znečišťuje mořská stanoviště.

Doporučujeme, aby mezinárodní pravidla pro certifikaci vodíku jako "zeleného" vyžadovala, aby projekty měřily vliv na místní zdroje vody a ekosystémy. Navrhli jsme dvě opatření: Index udržitelnosti vody pro posouzení, zda je využívání vody udržitelné, a skóre, které hodnotí, jak slaná odpadní voda může poškodit mořský život.

Projekty by neměly být považovány za "zelené", pokud spotřebovávají více vody, než může místní prostředí bezpečně uvolnit.

Budoucí vodíkové elektrárny by měly spolupracovat s okolními městy na opětovném využití čištěných odpadních vod a jejich dalším čištění pro výrobu vodíku. To by snížilo konkurenci s komunitami, farmami a ekosystémy o sladkou vodu a zabránilo vzniku slané odpadní vody, kterou odsolovací závody uvolňují do moře.

Stabilizace globálního klimatu prostřednictvím čisté energie musí být vedena plánováním citlivým k ekosystémům. To zajistí, že přechod od fosilních paliv nebude na úkor vodní bezpečnosti.

Zdroj v angličtině: ZDE