Zpráva o stavu lidských práv v oblasti nezaměstnanosti za rok 2010

8. 8. 2011

tisková zpráva

Občanské sdružení Akční spolek nezaměstnaných předkládá veřejnosti svoji výroční zprávu za rok 2010 o postojích české společnosti vůči nezaměstnaným a změnách legislativy v této oblasti s akcentem na porušování lidských práv občanů bez práce a jejich rodin.

Úvod

První polovina roku 2010 probíhala celkem poklidně. Po sesazené Topolánkově vládě složené z ODS, KDU-ČSL a Strany zelených, nastoupila Fišerova úřednická vláda, která nepodnikala žádné razantní kroky a celkem dobře splnila svou roli prozatímní vlády.

Parlamentní volby konané v květnu 2010 přinesly nepatrné vítězství ČSSD. Prezident V. Klaus nerespektoval nepsané pravidlo, že vládu sestavuje vítěz voleb, a pověřil tímto úkolem lídra ODS P. Nečase, který se stal premiérem. Vznikl tak současný kabinet složený z ODS, TOP 09 a Věcí veřejných. Ministrem práce a sociálních věcí se stal J. Drábek z  TOP 09. Ministerstvu pro lidská práva byla pozastavena činnost a do funkce osobního poradce obsadil P. Nečas známého odpůrce antidiskriminačního zákona R. Jocha.

Nestandardně jmenovaná vláda opírající se o většinu hlasů v parlamentu začala podnikat nestandardní kroky. Rozhodla se, že se nebude zdržovat diskusí s občany, ombudsmanem, politickou opozicí ani odbornou veřejností a bude bez ohledu na vše prosazovat svoje "reformy".

V listopadu 2010 rozhlásila stav legislativní nouze a během jednoho týdne schválili koaliční poslanci celý balík zákonů, mezi nimž byla i Drábkova novela zákona o zaměstnanosti, která vstoupila v platnost v lednu 2011.

Vyhlášení stavu legislativní nouze jako důvod pro urychlené schválení svých zákonů je totalitní praktika.

V režimu legislativní nouze mohou být zákony přijímány jen ve zcela výjimečných případech, např. v době války.

Z výše popsané situace vyplývá, že závěr roku 2010 nebyl pro nezaměstnané příznivý, zvláště když ministr Drábek předložil svoji Reformu sociálního systému pro rok 2011, v níž se plánovaly další restrikce vůči lidem, kteří přišli o práci.

Právo na práci a na ochranu před nezaměstnaností

Právo na práci a na spravedlivou odměnu za ní je jedním z nejdůležitějších základních lidských práv. Nezaměstnaní nejsou postiženi jen tím, že nemají placené zaměstnání, protože pracovních příležitostí je málo, což je velkou měrou dáno organizací práce v kapitalistické společnosti, pro kterou je typické vytvoření jakéhosi trhu práce.

Nezaměstnaní jsou také postiženi tím, že se stát stále více zříká své odpovědnosti za fungování tohoto trhu a za poskytování pomoci a služeb nezaměstnaným lidem.

V roce 2010 docházelo k opětovnému propouštění zaměstnanců úřadů práce, přestože míra nezaměstnanosti se stále pohybovala kolem 9 % a volná pracovní místa téměř nepřibývala.

Stejně jako v předchozích letech se nezaměstnaní báli využívat služeb úřadů práce a měli strach, že budou úředníky šikanováni, nebo že budou pod různými často malichernými záminkami vyřazování z evidence uchazečů o zaměstnání a ocitnou se zcela bez prostředků.

Každý měsíc bylo takto vyřazeno zhruba 20 000 lidí. Vylepšily se tak statistky MPSV o počtu nezaměstnaných, neboť tito vyřazení nezaměstnaní sice práci nemají, ale do statistik o nezaměstnanosti se nedostanou.

Právo na hmotné zabezpečení v nezaměstnanosti

V listopadu 2010 schválili poslanci parlamentních stran v režimu legislativní nouze novelu zákona o zaměstnanosti, která vstoupila v platnost v roce 2011. Novela obsahuje: vyloučení možnosti pobírání podpory v nezaměstnanosti a výkonu nekolidujícího zaměstnání (přivýdělku), poskytování podpory v nezaměstnanosti až po skončení doby, v průběhu které by měl být uchazeč zabezpečen z odstupného a omezení výše podpory pro uchazeče, kteří sami bez vážného důvodu ukončí zaměstnání nebo skončí pracovní poměr dohodou se zaměstnavatelem.

Vláda ani poslanci nedbali na připomínky ombudsmana, který měl výhrady zvláště ke snížení podpor v nezaměstnanosti kvůli ukončení pracovního poměru ze strany zaměstnance či dohodou. Toto ustanovení dává úředníkům na pracovních úřadech velkou volnost rozhodovat o tom, zda-li uchazeči bude přiznání podpora snížená či v základní výši.

Obchod s nezaměstnanými jako s bezplatnou pracovní silou

Již v polovině roku 2009 vstoupil v platnost zákon o veřejné službě z dílny tehdejšího ministra práce a sociálních věcí P. Nečase. Veřejná služba se týká osob v hmotné nouzi, což jsou v drtivé většině případů nezaměstnaní, kteří nemají nárok na podporu v nezaměstnanosti nebo kterým uplynula podpůrčí doba. Tito lidé musí zadarmo odpracovat pro obec 20 hodin veřejné služby, aby získali nárok na životní minimum ve výši 3 125 Kč.

Pokud zmíněných 20 hodin osoba v hmotné nouzi zadarmo neodpracuje např. proto, že veřejnou službu nemá obec povinnost nezaměstnaným poskytnout, dostává takový občan existenční minimum ve výši 2 020,- Kč.

Zákon o veřejné službě je v rozporu s Listinou základních lidských práv a svobod, neboť každý má právo na spravedlivou odměnu za práci. Tato odměna by se měla řídit zákoníkem práce. Není možné nikoho nutit, aby pracoval pouze za sociální dávky.

Společnost se k nezaměstnaným chová hůře než k osobám odsouzeným k výkonu trestu, neboť pokud vězni pracují, dostávají za svoji práci mzdu.

V roce 2010 začaly obce nezaměstnané používat pro veřejnou službu ve větší míře než v předchozím roce. Máme signály svědčící o tom, že obce omezují stavy svých zaměstnanců, kterým musí platit mzdu a místo nich přijímají nezaměstnané, kteří jim stejnou práci vykonají zadarmo v rámci veřejné služby.

Diskriminace nezaměstnaných

Nezaměstnaní občané byli diskriminování stejně jako v předchozích letech v mnoha ohledech:

1. Diskriminace v oblasti sociálního systému

S nezaměstnanými se také v roce 2010 zacházelo výrazně hůře než s příjemci jiných typů sociálních dávek vyplácených státem (např. se seniory, zdravotně postiženými, ženami na rodičovské dovolené, s nemocnými apod.). K tomuto horšímu zacházení navíc není sebemenší důvod, protože do roku 2008 si občané na nezaměstnanost platili část sociálního pojištění a je vina politiků, že snížili pojistné právě o tu část, která byla určena na nezaměstnanost.

Nicméně zaměstnavatel za svého zaměstnance hradí část pojištění na aktivní politiku zaměstnanosti, takže pořád jsou dávky nezaměstnaným dávkami pojistného charakteru.

Také v předchozím roce byli nezaměstnaní stigmatizování a diskriminováni, když jako jediná sociální skupina dostávali dávky prostřednictvím sociálních poukázek.

2. Diskriminace v oblasti dopravy a v oblasti kulturního života

Nezaměstnaní nemají nárok na slevy v městské hromadné dopravě ani na slevy při návštěvě kulturních akcí, přestože jiným sociálním skupinám např. seniorům, dětem, a zdravotně postiženým, jsou slevy běžně poskytovány. Cílem slev je zabraňovat sociálnímu vyloučení a umožnit občanům s nižšími příjmy účast na kulturním životě. V západních zemích je poskytování slev lidem postižených nezaměstnanosti zcela běžnou záležitostí. Zvláště to platí u slev na dopravu, neboť nezaměstnaní mají zvýšené náklady spojené s hledáním nového zaměstnání.

3. Diskriminace společně žijících vícegeneračnícch rodin

Také v roce 2010 trval stav diskriminace vícegeneračních rodin v přístupu k dávkách životního a existenčního minima. Od roku 2007 začal platit zákon o pomoci v hmotné nouzi, který ukládá povinnost rodičům živit svého dospělého nezaměstnaného potomka, pokud spolu bydlí ve společném bytě či domě. Jestliže by nezaměstnaný dospělý potomek žil sám, měl by nárok na příspěvek na živobytí a příspěvek na bydlení. Pokud ale žil s rodiči, nedostával příspěvek ani jeden, neboť příjmy rodičů většinou přesahují životní minimum. Ještě v roce 2006 před účinností zákona o pomoci v hmotné nouzi to bylo tak, že nezaměstnaný dospělý potomek pobíral od státu příspěvek na živobytí a část příspěvku na bydlení, která se vypočítala podle počtu osob v domácnosti.

4. Diskriminace na trhu práce

Jako v předchozích letech tak také v roce 2010 stát s diskriminací na trhu práce nedělal nic. Podstatou diskriminace je nezařazení občana do výběrového řízení nebo jeho nepřijetí do zaměstnání z důvodů, které nesouvisí s množstvím a kvalitou práce pro potencionálního zaměstnavatele.

Na diskriminaci si nejčastěji stěžovali občané starší 50 let, ženy, příslušníci romské menšiny a občané se zdravotními problémy. Diskriminace má ale mnoho jiných podob. Nezaměstnaní mohou být diskriminováni kvůli tomu, že jsou delší dobu evidováni na úřadu práce, kvůli svému vzhledu či kvůli nerovnému přístupu k informacím o volných pracovních místech.

Právo na bydlení

Nezaměstnanost velice často vede k bezdomovectví a nejinak tomu bylo i v roce 2010.

Zvyšující se ceny nájemného, energií a služeb spojených s bydlením nebyly kompenzovány zvýšením podpor v nezaměstnanosti a sociálních dávek. Dále pokračoval trend patrný již v předchozích letech -- snaha pod nejrůznějšími záminkami odebírat dlouhodobě nezaměstnaným příspěvek na bydlení a přesouvat odpovědnost státu na rodinné příslušníky a příbuzné nezaměstnaného.

Vzhledem k tomu, že nezaměstnaný nedostává od státu peníze a nepřispívá tak k úhradě nákladů na bydlení, stává se pro příbuzné přítěží a velmi často se ocitá bez přístřeší, neboť ČR nemá vytvořenou žádnou záchranou síť sociálního bydlení. Stát svojí antisociální politikou i v roce k přispíval hlavní měrou k rozšíření bezdomovectví.

Nezaměstnanost a veřejné sdělovací prostředky

Ani v době ekonomické krize veřejnoprávní média nezareagovala na tíživý společenský problém, jakým nezaměstnanost nesporně je, a nepřipravila žádné diskusní pořady o strastech lidí bez práce a jejich rodin. Pokud se o nezaměstnanosti diskutovalo, tak to bylo v souvislosti s romskou otázkou, což je velmi zavádějící, neboť nezaměstnanost nepostihuje pouze romské občany.

V předchozím roce se sdělovací prostředky tématu nezaměstnanosti v lepším případě vůbec nevěnovaly či se omezily na stručné okomentování údajů o počtu lidí bez práce a volných pracovních míst, které vydává měsíčně MPSV. V horším případě byli nezaměstnaní podobně jako v předchozích letech líčeni jako lenoši, kteří odmítají pracovat, notoričtí zneužívači "štědrého" sociálního systému, "nepřizpůsobiví" či neschopní lidé s nízkou kvalifikací. Některé výroky tohoto typu měly povahu trestného činu šíření nenávisti vůči skupině obyvatel -- tedy vůči sociálně slabým a nezaměstnaným.

Zdravotnictví

Ztráta zaměstnání téměř vždy znamená omezený přístup ke zdravotní péči. Nezaměstnaní nejsou v ČR republice - na rozdíl od jiných zemích - osvobozeni od zdravotnických poplatků. Ceny léků nekontrolovatelně rostou a podpory i dávky zůstávají na stále stejné úrovni či se dokonce snižují. V důsledku toho měli nezaměstnaní v předchozím roce ztížený přístup ke zdravotní péči, na kterou jim nezbývají často peníze a oni se proto bojí chodit k lékaři. Nezaměstnanost sama o sobě může vyvolat zdravotní problémy psychického či psychosomatického rázu a je alarmující, že nezaměstnaní nejsou zbaveni povinnosti hradit zdravotní poplatky podobě jako senioři či děti.

Nesnášenlivost a agresivita vůči nezaměstnaným

V uplynulém roce pokračoval neblahý trend, který bylo možno vysledovat v předchozích letech a sice svalovat vinu za špatné hospodaření státu a vysoký deficit veřejných financí právě na nezaměstnané. Lidé bez práce byli obviňováni, že zneužívají "vysoké" sociální dávky, jsou to prý povaleči, kteří nechtějí pracovat a celkově je potřeba zaměřit se právě na ně. Tyto proklamace používali často politici, aby odvrátili pozornost od svých korupčních skandálů či od podezření z podvodně nabytými vysokoškolskými tituly.

Před parlamentními volbami občané mohli na billboardech shlédnout lídra ODS P. Nečase s heslem "Vezmeme dávky těm, kteří odmítají pracovat". Toto heslo zcela jasně vyjadřuje nenávist vůči nezaměstnaným a snaží se posilovat falešnou představu, že kdo nemá zaměstnání, může si za to sám, práce je přece dost apod. K dalším projevům nesnášenlivosti patří označení nezaměstnaného slovem "socka", které bylo užíváno zvláště v lidové mluvě.

Rodinná politika

Ztráta zaměstnání negativně ovlivňuje nejen samotného nezaměstnaného ale také celou jeho rodinu včetně dětí. Politika státu problémy rodin postižených nezaměstnaností ignoruje a nezabraňuje sociálnímu vyloučení nezaměstnaných osob. Kromě toho se stát stále více snaží přenášet odpovědnost za nedostatek pracovních míst na občany a jejich rodiny. Nutí rodinné příslušníky, aby nezaměstnaného živili ze svých příjmů, což má za následek, že do bídy upadne nejen nezaměstnaný, ale také celá jeho rodina. V praxi i v roce 2010 vznikaly absurdní situace, kdy 70 letý senior musel ze svého důchodu živit svého 50 letého nezaměstnaného potomka, který již neměl nárok na podporu v nezaměstnanosti a který s ním bydlel ve společném bytě či domě.

Justice

V ČR doposud nebyly zřízeny pracovní soudy, které by se zabývaly řešením pracovních sporů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Nezaměstnaní, kteří se soudí se svým bývalým zaměstnavatelem, čekají velmi dlouho dobu na konečné vyřešení sporu a nemohou nastoupit do nového zaměstnání, neboť nemají vyřešeny pracovně právní záležitosti s předchozím zaměstnavatelem.

Závěr

V uplynulém roce 2010 a zvláště v jeho druhé polovině pokračovalo zhoršování stavu demokracie v naší zemi a nerespektování lidských práv. Nově vzniklá Nečasova vláda v tomto ohledu navázala na sesazený Topolánkův kabinet, v němž P. Nečas pracoval jako ministr práce a sociálních věcí a v němž prosadil některé zákony, jež jsou v rozporu s Listinou základních lidských práv a svobod.

Určitou pozitivní zprávou je, že se po zveřejnění programu nové vlády složené z ODS, TOP 09 a Věcí veřejných začaly formovat různé občanské aktivity protestující proti dalšímu oklešťování sociálních práv českých občanů.

Jana Richterová

Akční spolek nezaměstnaných

0
Vytisknout
3766

Diskuse

Obsah vydání | 9. 8. 2011