Poněkud utopická úvaha o spravedlivých daních

8. 8. 2011 / Michael Kroh

Ještě neutichly diskuse o zpackané a nesystémové důchodové reformě a již se na nás řítí další ďábelský vynález kreativního ministra Kalouska, tentokrát tzv. reforma daní. V této souvislosti se v médiích i na webu neustále přetřásá otázka spravedlivosti daní. Je progresivní daň spravedlivější než rovná? Jsou spravedlivější dvě, více či pouze jedna sazba DPH? Existuje vůbec něco, co by se dalo všeobecně považovat jako spravedlivá daň?

Základním problémem diskusí o daních je jejich abstraktnost a všeobecnost. Tímto způsobem se však nedá dosáhnout potřebného konsensu, protože obě strany sporu trvají na svých ideologicky zdůvodněných nesmiřitelných stanoviscích. Diskusi ztěžuje nejen neznalost struktury rozpočtu, vazeb jednotlivých jeho kapitol na zdroje, ale i nesystémová opatření exekutivy, která ve snaze sehnat peníze, kde se dá, nelogicky spojuje například zvyšování DPH s financováním důchodové reformy nebo uvažuje o prudkých pohybech v nákladových paušálech u živnostníků.

A tak se neustále obecně přeme, zda zvýšení korporátní daně o jedno procento opravdu způsobí hospodářský kolaps, zda opětovné zavedení progresivního zdanění u fyzických osob nesníží naši konkurenceschopnost, mají-li být výdajové paušály u živnostníků 20 , 40, 50 či více procent. Co je pro takové diskuse charakteristické, že výroky mnohých "nezávislých" odborníků se svojí kvalitou a erudovaností příliš neliší od "hlasu lidu" z našich pivnic. Stát je rozmařilý, máme moc úředníků, krade se ve velkém, sociální systém zneužívají "nepřizpůsobivé" osoby a tak stále dokola bez konkrétních čísel a logických zdůvodnění.

Samozřejmě na všech těch tvrzeních je kus pravdy. Nicméně jsou to jen odhady lišící se v řádu minimálně desítek miliard, konkrétní data chybí. A na rozdíl od některých jiných zemí je zde velmi benevolentní atmosféra k daňovým únikům. Jak trefně poznamenal v jednom rozhlasovém vystoupení sociolog a duchovní Tomáš Halík, lidé si tak vytvářejí alibi pro vlastní drobné hříšky, svojí velikostí a významem ovšem nesrovnatelné s šizením ve velkém v obchodu s pohonnými hmotami či lihem, v asijských tržnicích i jinde.

Po pravdě řečeno, absolutně spravedlivé daně nebudou nikdy. Vždy je v nich něco spravedlnosti i nespravedlnosti a tento mix rozdílně posuzují jednotlivé sociální a názorové skupiny. Pokud budou ale daně posuzovány jen jako jeden balík, budeme operovat paušálními argumenty a daňová soustava bude trpět neustálými úpravami podle toho, zda ve volbách zvítězí levice či pravice. Přitom nestabilita daňové soustavy je pro podnikatele (ale nejen pro ně) větším zlem než nějaké to procento sazby navíc. Názorným příkladem ideologického přístupu byla dlouho zabetonovaná debata v americkém Kongresu o zvýšení dluhového limitu. Je to přetlačovaná mezi dvěma zhruba stejně silnými protivníky. A tak se děje periodicky i u nás.

Rozumným počátkem debaty o větší spravedlivosti daňového systému by mohl být výčet a zpřehlednění veřejných služeb a hledání vhodných zdrojů financování v závislosti na míře jejich využívání jednotlivými sociálními skupinami. Bližší pohled totiž ukáže, že jejich "spotřeba" je v něčem "rovná", bez ohledu na sociální status či finanční sílu, a v něčem "nerovná" -- v závislosti na způsobu obživy a výši bohatství. Stát není nějaká abstraktní veličina, ale složitý systém institucí a funkcí. Základní fungování státní správy (úřadů a institucí) potřebuje každý z nás zhruba stejně bez ohledu na výši konta nebo profesi. Stát musí být schopen ochránit každého bez rozdílu, poskytnout mu základní jistotu vlastnictví, výkonu práva, konzulární pomoc při problémech v zahraničí a podobné služby. Také musí být schopen každému poskytnout v závislosti na jeho schopnostech všeobecné vzdělání, pomoci v nouzi či ve složité životní situaci. Úmyslně zde vynechávám důchodový a zdravotní systém, které jsou financovány dle zvláštních pravidel a představují specifickou problematiku.

Fungování základních státních úřadů, parlamentu, záchranného systému, policie, armády proto lze financovat rovnou daní, dokonce bych se nebál říci daní z hlavy, kterou by platili všichni dospělí občané rovnou částkou. Platili by ji formou paušální částky i živnostníci, kteří jsou momentálně ve ztrátě. I oni totiž čerpají výše uvedené veřejné služby a není důvod -- pokud mají nějaké příjmy z tržeb -- aby na ně nepřispěli. Lze uvažovat i obdobném zdanění firem. U důchodců je situace složitější, protože kdyby tuto daň museli platit, bylo by nutné jim to kompenzovat v plné výši a došlo by jen ke zbytečnému dvousměrnému pohybu v rámci státního důchodového a daňového systému. To je možné udělat i jinak -- přímým transferem z důchodového účtu do příslušných kapitol státního rozpočtu. Dalším zdrojem pro tuto část veřejných služeb mohou být daně z převodu nemovitostí, daně dědické, zdanění hazardu, částečně DPH a samozřejmě systém poplatků za konkrétní placené služby.

Uvnitř systému státní správy jsou však úřady a instituce, jejichž služeb využívají různé skupiny obyvatelstva rozdílným způsobem. Například ministerstvo průmyslu a obchodu či zemědělství potřebují především podnikatelé, na silnicích jezdí a například leteckou dopravu využívají daleko více manažeři firem a bohatí lidé. Zde se proto nabízí financování z výnosů progresivní daně z příjmů (nejen pro fyzické osoby, ale v určité míře i pro firmy) a také z majetku (protože ten, kdo má majetek, potřebuje více veřejných služeb).

Výnos ze spotřebních a ekologických daní by měl jít především do oblasti ochrany životního prostředí (daň z pohonných hmot, ekologické daně) a do zdravotní infrastruktury (daně z tabákových výrobků, z lihovin). Část výtěžku daně z pohonných hmot lze použít i na financování rozvoje veřejné dopravy.

Zbývá ještě DPH, která je svoji povahou degresivní (spotřeba nestoupá přímo úměrně s příjmy). Z výnosů této daně by se mohly financovat obce a kraje (které by získaly i část ekologických, spotřebních a majetkových daní, v rámci svých kompetencí v oblasti zdravotnictví, životního prostředí, dopravní infrastruktury atd.) a také sociální dávky a podpory, dotace apod. Sloužily by také jako rezerva pro pokrytí základních výdajů státu, kdyby jiné zdroje nestačily.

Popsaný systém není žádným dogmatem, působí spíše jako metodologický příklad, kam se má pozornost diskutérů ubírat. Jsou samozřejmě možné i jiné modely vycházející z totožného principu. Může to samozřejmě vést i k "revolučním" změnám ve struktuře a výši daní, avšak logicky zdůvodněným a ne vycucaným z prstu ministra financí s cílem sehnat okamžitě peníze, snížit deficit a přitom neporušit ideologické principy vlastního politického proudu. Daňoví poplatníci by přitom měli alespoň hrubý přehled o účelech, na které přispívají ze svých daní. Navíc by se jim mohlo umožnit určité procento svých daní asignovat, tj. věnovat na zákonem přesně definované veřejné služby a tím se aktivně podílet na vytváření výdajových preferencí státního rozpočtu. Mohli by například volit mezi vyššími sociálními dávkami, kvalitou silnic, veřejné dopravy či výší investic do veřejného zdravotnictví, obrany a bezpečnosti apod.

Zprůhlednění a vyšší transparentnost tvorby a čerpání veřejných rozpočtů je nutným předpokladem zapojení veřejnosti co tohoto klíčového procesu, předpokladem ovšem nikoli postačujícím. Klíčové fiskální reformy (důchodová, daňová, zdravotní atd.) by měly být schvalovány všelidovým referendem a jeho výsledky by se závazně promítly do zákonů, které by bylo možné schválit a zásadně měnit pouze ústavní (dvoutřetinovou) většinou poslanců a senátorů. Parlament by samozřejmě měl možnost přijmout parametrické změny, ale jen v rozsahu stanoveném v zákonu přijatém ústavní většinou. Tím by bylo dosaženo nejen potřebné stability daňové soustavy, ale i vyšší míry jejího akceptování občanskou veřejností, protože by byla vybrána varianta s největší většinou podporou.

Zavedení institutu referenda do procesu schvalování klíčových reforem by také zabránilo pokušení politiků vítězné strany či koalice využít momentální voličské nálady k razantním změnám podle vlastních ideologických klišé a ve prospěch spřízněných zájmových skupin. Na druhé straně by referendum nezaručovalo, že projde právě varianta prezentovaná vládnoucí koalicí. Opozice by měla naprosto rovnocenné možnosti předložit vlastní varianty a šanci je lidovým hlasováním prosadit. A i v případě prohry může po určitém čase vyvolat opětovné lidové hlasování, ukáže-li se, že vítězná varianta obsahuje tak závažné nedostatky, že je nelze odstranit v rámci možných parametrických změn.

Popsaný systém samozřejmě neodstraní rozpor mezi pravicí a levicí, mezi zastánci nižších a vyšších, rovných a progresivních daní. Takže ať bude výsledek referenda jakýkoli, vždy se najdou kritici, kteří budou bědovat nad snížením konkurenceschopnosti (v případě vyšších daní mohou skutečně mít někteří podnikatelé sníženou konkurenceschopnost) či naopak nad zničením sociálního státu (v případě nižších daní či přesunu zdanění do nepřímých daní mohou někteří občané přijít o část či celé sociální dávky). Rozumně nastavený daňový systém však i při existenci progresivních či obecně vyšších daní konkurenceschopnost neničí, protože vyšší vybrané prostředky se vrátí v podobě dotací na vzdělávání, investičních pobídek, kvalitnějšího podnikatelského prostředí, rozvoje vědy a výzkumu či dopravní a komunikační infrastruktury. A v případě vítězství ekonomického liberalismu občané veřejně potvrdí, že pro jiné hodnoty jsou schopni obětovat i některé sociální jistoty. Podstatné však je, že v takovém případě demokraticky rozhodují občané a ne neprůhledné lobbyistické a zájmové skupiny.

Svoji úvahu jsem nazval poněkud utopickou, protože pochybuji, že úvahy politiků jdou právě tímto směrem a proto podobné náměty nemají šanci získat přílišnou podporu zákonodárců. Předpokládám, že stále převažuje tendence přenechat rozhodování "odborníkům" z parlamentu, protože "luza" by mohla podlehnout populismu a v katastrofickém scénáři daně například úplně zrušit. Při dobře nastavených pravidlech by se však v referendu předkládaly ne více než dvě varianty prosazované základními politickými stranami či koalicemi (vládou a opozicí).

Pro nesmyslné populistické návrhy by v tomto systému nebylo místo. Nicméně ani sebelépe stanovená pravidla nezaručí, že vyhrají oba návrhy zároveň a při všeobecné animozitě mezi pravicí a levicí, vládou a opozicí asi zvítězí obava z vítězství toho druhého a nemožnosti jeho koncepci za čtyři roky zase úplně zrušit.

Lid je v pojetí elit zkrátka nevzdělaný, nespolehlivý a potenciálně destruktivní fenomén, který je zapotřebí z rozhodování v co největší míře vyloučit. Proto se obávám, že i parlamentní levice dá přednost nechutnému divadlu poslaneckých exhibic, strašení "řeckými" či jinými katastrofickými scénáři, balancování na hraně ústavnosti v naději, že v dalších volbách to zase obrátí podobnými prostředky ve svůj prospěch. Zda je tento přístup skutečně optimální ve vztahu k potřebám státu a jeho občanů, si však dovolím pochybovat.

0
Vytisknout
6716

Diskuse

Obsah vydání | 10. 8. 2011