Mali -- rekolonizace Afriky a naše vojenská účast

25. 2. 2013 / Miroslav Polreich

Na bojištích zvláště občanské války nejdříve umírá pravda. Proto máme "dobré" rebely v Sýrii a "demokratické" vojenské pučisty v Mali.

Kdysi jsme kolonizovali Afriku pod záminkou "šíření civilizace a kultury". Dnes se nabízí "demokratizace" a nekonečný boj proti "terorismu" a dokonce obrana "lidských práv". EU nás má sjednotit i v zájmu tohoto poslání.

Česká armáda má již expediční charakter a působí ve vzdálených teritoriích, což neodpovídá našim potřebám ani národním zájmům. Přesto je současný výcvik a nákladné zbrojní vybavení vedeno tímto směrem. Zde není třeba nic dokladovat. Jedná se na příklad o široce medializované (samozřejmě dosud v šetření) nákladné korupční aféry. To je jen jedna stránka věci, materiální či dokonce kriminální.

Odvoláváme se na spojenecké závazky a účelově nám uniká jediný závazek, který jsme podepsali při vstupu do NATO. Stojí za přečtení. Článek 1. Washingtonské smlouvy: "Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapleteny mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoliv způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů".

Současnou problematiku Mali nelze oddělit od Afriky jako celku. Jednalo se o koloniální državy, které si pod uvedeným heslem šíření civilizace a kultury rozdělily některé evropské mocnosti. "Dělba" respektovala však pouze jejich mocenské postavení a zájmy. Proto ty rovné hraniční čáry. Původní obyvatelé neměli hodnotu a neuznávali jsme ani jejich národní charakter. Lidé se dokonce stali i dobrým vývozním artiklem - třeba jako otroci do USA. Konec konců i Němci, kteří se příliš pozdě sjednotili a uvědomili si tím svoji váhu, vyvolali světovou válku pro přerozdělení koloniálních teritorií. Nepovedlo se. Až období po druhé světové válce v aktivních podmínkách bipolárního světa, v šedesátých letech zahájilo dekolonizační proces, který v euforii respektoval, a ani jinak nemohl, daný stav hraničního dělení. To zůstává ve své podstatě i problémem současnosti a je nutno se proto dívat na Afriku jako na kontinent budoucího neklidu, který jak bylo naznačeno, může mít mnoho příčin, ale v každém případě vyžaduje přístup s krajní tolerancí. Rozpory a nepokoje a bylo jich již celá řada, budou velmi nepřehledné a výrazem dřívějších koloniálních vazeb a zájmů. To je prvý předpoklad jakéhokoliv uvažování v souvislosti s touto situací.

Přistupují i další faktory. Exploatace nerostného bohatství. Zůstaňme jen u Mali. Vnímáme zdroje zlata, uranu (a zde je zvláště Francie velmi zainteresována) naftu, plyn, měď, železnou rudu, bavlnu a další. V normálních demokratických podmínkách by to byly stabilizující hodnoty pro vlastní hospodářství. Koloniální minulost to však neumožňuje. Konstatovali jsme jakoby přirozené zájmy koloniálních mocností, ale to nestačí, zvláště když na "trh" vstoupila Čína, která nejenom je atraktivním komerčním partnerem, ale snaží se realizovat svůj zájem a posilovat mimo hospodářských i vzájemné politické vazby. Vzpomeňme jen na FOCAC jako výraz čínsko-africké spolupráce, když v roce 2006 se v Pekinu sešla konference téměř 50 vedoucích afrických představitelů k projednání čínské pomoci Africe a vzájemné spolupráci. USA pod vedením George W. Bushe se v roce 2007 rovněž aktivizovaly vytvořením AFRICOM s vojenským zaměřením na Afriku (ekonomické vazby jdou po komerční privátní bázi) a hledáním forem svého působení. Jednou z nich jsou intervence a to i vojenského charakteru.

V současné době jich známe již také celou řadu. V pozadí je nejen mocenský, ale hlavně ekonomický zájem. Podívejme se tedy na naši vlastní aktivní vojenskou účast. Problém v Mali není v kapacitě ani intensitě našeho státního zájmu. A to aniž bychom přihlíželi ke geografické vzdálenosti. Můžeme však mít dva vážné důvody se problematikou Mali z vojenského hlediska zabývat.

Předně je to jistá sounáležitost se zájmem, pro nás sice těžko definovatelným, s interesem dřívějších koloniálních držav a režimů, které stále hledají jejich podporu. Pro náš přístup, zdá se, je nejdůležitější hledání autority síly. Měli bychom však předně respektovat právní prostředí stanovené nám již po staletí mezinárodním právem. Z této povinnosti se nelze vyvinit. Zvláště, když stále neseme svoji odpovědnost za agresi v Jugoslávii. Jinými slovy respektování zásad Charty OSN, ale, chcete li i citovaného článku č. 1. Washingtonské smlouvy NATO by mělo být určující. O tom je možno v případě zásahu do Mali úspěšně pochybovat. Přes tuto nevyvratitelnou zásadu, naše zahraniční politika se bohužel přiklání při rozhodování k jisté podřízenosti či úslužnosti. Jedná se o tendenci rozhodování v politické rovině těch, kteří upřednostňují zájmy, které nejsou v souladu s výše uvedenými zásadami, a které jedině by měly při rozhodování padat na váhu. Naši účast při akcích v Mali je třeba odmítnout a definovat odpovědnost pro případ, bude-li rozhodnutí jiné.

Před námi však stojí zásadní problém a to je charakter naší armády. Dnes se jedná o armádu expediční a tím směrem je veden výcvik i materiální a bojové vybavení. Naši spojenci hodlají ukončit mise v Afghánistánu a my je pochopitelně následujeme. Pokud se nenaskytne jiné obdobné určení (Mali?) armáda ztratí svůj dnešní charakter. Výzva presidenta Klause, že má předně bránit svoji vlast, v podmínkách, kdy není zem ohrožena a bezpečnostní prostředí v naší oblasti je stabilní, se nenaplňuje. Navíc paradoxně právě nyní dochází ke zrušení útvarů specializovaných a vybavených k čelení náhlým katastrofickým přírodním problémů vyžadujícím okamžitý zásah vycvičenou a organizovanou složkou, kterou je právě armáda.

Sonda do personálního profesního stavu armády napovídá závěru, že armáda musí mít poslání v souladu s naším bezpečnostním zájmem. Problém je však, a buďme si upřímní, někde jinde. Naši vojáci, pokud nebudou se moci účastnit misí a ty zákonitě skončí, přestanou mít zájem o toto zaměstnání a odejdou raději do některých soukromých agentur (nakonec se to již děje vis zkušenost polského útvaru GROM), pro jejichž práci jsou již vycvičeni, mají zkušenost a očekávají i odpovídající finanční ocenění. Samozřejmě bude možné dále snížit rozpočet na armádu. Muselo by však dojít k posílení prvků aktivních záloh, jako účinných útvarů k řešení místních a naléhavých problémů. Tomu lze dobře rozumět a plně s touto strukturální reorganizací i souhlasit. Naše budoucí směřování by mělo být určeno naší reálnou potřebou. Armáda musí být řízena civilní politickou složkou. Nemáme momentálně již delší dobu ministra obrany, ale již by se nemělo stát, aby náčelník generálního štábu, v našem případě generálporučík Petr Pavel, sám navrhoval, kdo by měl být ministrem obrany. Ani tento vysoký důstojník nechápe postavení armády v demokratickém státě. Či má tak být opět otevřena cesta k politickým a totalitárním zájmům armády v naší společnosti?

Vraťme se k problematice samotné Mali a v této souvislosti i nevhodného označení "arabského jara". Vládní představitelé naši vojenskou účast dávají do souvislosti s přesvědčením o "důkazu" našeho spojenectví a za "mimořádně důležité" po našem stažení sil z Afghánistánu (Schwarzenberg). Jednoznačné potvrzení naší armády jako expedičního sboru. Zde má pan ministr pravdu. Jinak bude armáda (pracující sice dnes mimo český zájem) v krizi personální i účelnosti vojenského vyzbrojení, které bylo tak nákladné a stane se nefunkčním. Sice nás upozornilo na korupční prostředí v této složce, viz třeba přiznání kdysi ministra obrany v TV Jiřího Šedivého vůči generalitě: "oni mě podvedli", čímž se sám, jako by vyvinil.

Naše armáda stojí před zásadní reorganizací, nebo nebude naše. V podstatě o tom hovoří i stínový ministr obrany za ČSSD Jan Hamáček, když sice upozorní na politickou a bezpečnostní situaci v Mali, kde byla svržena demokratickým způsobem zvolená vláda vojenským pučem a dnešní "vládnoucí politické síly v zemi jsou vnitřně rozloženy a lze pochybovat o jejich schopnosti vládnout". Mluví o "zhrouceném" státu. Přesto vojenskou intervenci za naší účasti na podporu pučistů bez schopnosti vládnutí podpoří. Opoziční strana snad uvěřila vládě v nebojový charakter naší mise. Výcvik k zabíjení je přece jednoznačnou vojenskou účastí. I zde se můžeme odvolat na mezinárodní právo a definici agrese OSN (rezoluce 3314/XXIX ze dne 14.12.1974), dle které i povolení přeletů k bombardování Jugoslávie (odsouhlasené stranou stínového ministra), je jmenovitě definováno jako agresivní akt. Na pomoc vládě, však přispěchalo s podporou vyslání expedičního sboru do Mali i nahnědlé "Právo" i když si ke svým bezpečnostním analýzám muselo sáhnout k odborníkům až do Jakešovy doby. Ve své rádo by militantní tendenci není však samo. Přiřadilo se otevřeně k pravicové linii naší publicistiky a vytváření nových pořádků na africkém kontinentu.

Máme však i opozici, a ta většinová, s reálnou možností po volbách zasáhnout do formování naší zahraniční politiky, by měla opřít své směřování o mezinárodní právo a jedině zavazující článek smlouvy NATO "urovnávat mezinárodní spory....mírovými prostředky". To není, jak by se mohlo zdát po našich zkušenostech, od věci. I agrese proti Jugoslávii byla vedena jen některými státy, které jsou členy NATO.

Český senát kontrolovaný ČSSD bude v krátké době postaven před rozhodnutí, zda podpořit či neumožnit účast ve vojenské operaci v Africe. Vojenská mise, která, zvážíme-li všechny souvislosti se současným vývojem v této oblasti však nebude ojedinělá. Rozhodování nebude jenom o politické odpovědnosti, ale i o základním směřování našeho státu v zahraniční oblasti. Naše vojenská mise v Mali na podporu pučistické prozatímní vlády, by nebyla pravděpodobně pro vývoj v oblasti rozhodující. Určila by však naše morální a politické postavení v současném světě. Vzhledem k jednobarevnému senátu, který toto rozhodnutí má v rukou, napoví i o vnitropolitických souvislostech případné budoucí vlády.

0
Vytisknout
4553

Diskuse

Obsah vydání | 25. 2. 2013