Chávezova éra: socio-ekonomická analýza

11. 3. 2013 / Ilona Švihlíková

K hodnocení Chávezovy éry je potřeba uvést několik faktů. Oficiálně se jedná o období 1999-2012 (Chávez vyhrává volby v roce 1998 a nastupuje 1999). Bolívarská revoluce jako radikálně-socialistický projekt je ovšem produktem pozdějšího období (po puči v roce 2002) a obvykle se datuje k letem 2005-2006.

Shrnuto se ve venezuelské ekonomice nalézají problémy, na které se podrobněji podíváme. Většina z nich je spojena s ropných charakterem země. Největších úspěchů dosáhl Chávez a jeho politika v oblasti sociální, kde se Venezuela velmi často zařadila na přední, či přímo první místo v Latinské Americe. Za nejvážnější problém je považována kriminalita, a to jak analytiky, tak i Venezuelany samotnými.

Pro seriozní zhodnocení hospodářské politiky je potřeba hned na začátek vysvětlit venezuelské specifikum -- její ropný charakter. Na první pohled tento fakt ekonomickému laikovi připadá velmi pozitivní. Proto také tak často hodnocení Chávezova působení sklouzává do: "to se mu to rozdávalo, když měl z čeho." (myšleno petrodolary). Národohospodářská realita je ovšem mnohem složitější a zdaleka ne tak příznivá. Ropné ekonomiky (může se to týkat i zemního plynu) trpí totiž tzv. holandskou nemocí. Ta je souborem určitých negativních rysů, které se nesmírně obtížně odstraňují a které pro hospodářskou politiku představují velice obtížný a těsný koridor možností. Je to tak trochu jako proplouvat mezi Skyllou a Charybdou. V případě dobrých časů, kdy jsou ceny ropy vysoko, dochází k zavalení ekonomiky petrodolary. Přestože to může vyvolávat nadšení, poradit si s rychlým a velkým přílivem tak obrovských částek do země, není úplně snadné. Není problém ufinancovat státní rozpočet, daně mohou být nízké či přímo neexistující (což není venezuelský případ). Ale: je tu ona otázka, jak petrodolary smysluplně využít. Jedna z možností je akumulovat je v devizových rezervách, resp. moderněji v suverénních kapitálových fondech (SWF), tak zvaně jako polštář pro horší časy. Druhá možnost je pokusit se pomocí těchto petrodolarů provést v ekonomice zásadní investice, ať už sociální, nebo strukturální (tj. změna struktury ekonomiky). Tato varianta vede nevyhnutelně k vyšší inflaci, neboť ropná ekonomika ze své podstaty má omezenou absorpční kapacitu. Druhá ale vede k tomu, že struktura se nezmění a země je stále odsouzena k tomu vyvíjet se víceméně dle cen ropy.

Toto dilema neřeší jen Venezuela. Velmi intenzivní je tento spor např. v Rusku (které má podstatně lepší ekonomickou strukturu než Venezuela). Zde měl i personifikovanou podobu dnes již bývalého ministra financí Kudrina, který preferoval akumulaci pro horší časy (ovšem např. také ve formě amerických cenných papírů) a ministryně Nabiulliny, která chce ruskou ekonomickou strukturu pozměnit, inflace neinflace. Kudrinův argument byl, že nelze měnit hospodářskou strukturu Ruska, protože všechny investice by se rozkradly.

Více ke sporu: ZDE

Příliv petrodolarů do ekonomiky navíc vede ke zpevnění kurzu, což neblahý dopad zvýrazňuje. Export je dražší a import levný. Proč tedy měnit strukturu ekonomiky, když se zdá, že za petrodolary si může dovézt (a ještě relativně levně) úplně všechno? Proč něco vyrábět, pěstovat? Zde žádný "trh" sám od sebe nepomůže, zde musí nastoupit vládní rozhodnutí, které bude strukturu ekonomiky cíleně, efektivně a dlouhodobě měnit. Bohužel, strukturální změna patří mezi cíle, které jsou v rámci národohospodářské politiky ty nejobtížnější.

Velmi zlé časy zažívá ropná ekonomika při poklesu cen ropy. Rozpočet nemá zdroje, devizové rezervy se začínají intenzivně ztenčovat a kurz působí obráceně. Většina zemí je nucena devalvovat (jen pro představu: Rusko v souvislosti s poklesem cen ropy na konci roku 2008 vydalo cca 200 mld. dolarů jen pro to, aby zpomalilo (!) devalvaci ruského rublu). Devalvace znamená, že export je levný, ale import drahý. Ale pokud země nebyla schopná svou strukturu zásadně zlepšit, pak dováží skoro vše -- od potravin, po stroje a chemikálie, a nyní je vše nesmírně drahé. Ropná země se tak vyvíjí jako na houpačce, což neprospívá ani ekonomické, ani sociální stabilitě. Je třeba mít tato fakta na paměti, protože venezuelská hospodářská politika tak nemůže být "normální" a je potřeba ji hodnotit tímto prizmatem.

Chávez nastoupil do prezidentského úřadu v éře, kdy ceny ropy byly rekordně nízké, OPEC byl nefunkční a hlavní venezuelská ropná firma PDVSA (Petroleos de Venezuela) neplatila téměř žádné daně. V té době spíše sociální demokrat Chávez ví, že musí dostat ropný průmysl pod kontrolu a pokusit se zvýšit rekordně nízké ceny OPEC (nejnižší za 22 let, tj. od ropného antišoku). Chávez proto začal provozovat ropnou diplomacii, kdy představitele zemí OPEC přesvědčoval k návratu k politice 70.let a kdy mimo jiné i navrhl omezení dolarů při platbě za ropu. Místo toho preferoval multi-clearingový systém. Chávez brzy zjistil, že PDVSA žádné kvóty nedodržuje a že je "státem ve státě." Jeho snahy o převzetí PDVSA a využití jejího bohatství, ze kterého obyvatelé Venezuely neměly nic (za nástupu Cháveze žilo více než 60% Venezuelanů v chudobě, některé zdroje uvádějí dokonce 80%), vyvolaly ostrou reakci opozice a ropné "elity", napojené na USA. Puč v dubnu 2002, kde se spojil management PDVSA, Obchodní komora za podpory CIA ale totálně selhal a Chávez se, s podporou prostých Venezuelanů a větší části armády, vrátil do úřadu již za dva dny. Chávez zvýšil těžební poplatky a přistoupil k zvýšení podílu státu (60%) na společných projektech. Chávez vyhrál s přehledem odvolací referendum a jeho pozice byla tak pučem nesmírně posílena. Radikální projekt Bolívarské revoluce v sobě kombinoval prvky latinskoamerického nacionalismu (nezávislost, kritika politiky USA "zadní dvorek" a jejich neutuchajících intervencí, viz Chile), radikálního socialismu (inspirován více Allendem, než Castrem -- Chávez často říkával, že na rozdíl od Allendeho, on má zbraně) a komunitarismu, který byl na kontinentu povzbuzen teologií osvobození. Bolívarská revoluce tedy zahrnuje následující prvky:

  • vliv státu v ekonomice (v oblasti hospodářství, ale i sociální, viz mise dále)
  • zaměstnanecká samospráva (např. podpora družstevnictví), která by měla pomoci i restrukturalizaci ekonomiky, spolu s prvním bodem
  • pozemková reforma, jejíž primárním cílem je dosáhnout potravinové soběstačnosti. Jen pro zajímavost, Venezuela má z Latinské Ameriky nejvyšší míru urbanizace (přes 90%!) a půda je velmi nerovnoměrně rozdělena. Jak uvádí G. Wilpert 75% půdy patří 5% vlastníkům.
  • Přímá demokracie na všech úrovních: referenda (včetně odvolacího), komunitní výbory s decentralizovanými pravomocemi, které za určitých podmínek mohou rovněž navrhnout odvolání prezidenta.

Určité "mezisrovnání" nabídl Mark Weisbrot v analýze: The Chávez' administration in ten years. Zde zdůrazňuje několik poznatků:

  • od roku 2003 do krize vzrostl venezuelský HDP o 94,7% (období 2003 je vybráno proto, aby předchozí perioda nebyla zkreslena pučem a výpadkem PDVSA, který Venezuelu ochromil a byl veden z politických, nikoliv ekonomických důvodů),
  • přestože by se automaticky nabízelo, že růst HDP je pouze a jasně spojen s růstem ropy, Weisbrot konstatuje nárůst zpracovatelského sektoru o 98,1%, tj. pokrok v diverzifikaci ekonomiky,
  • významné zlepšení sociálních indikátorů (pokles chudoby i extrémní chudoby o polovinu), zásadní pokles Gini koeficientu (39- dnes nejnižší v celé Latinské Americe a podstatně nižší než v USA (!)

Celou analýzu M. Weisbrota lze stáhnout ZDE (včetně aktuální analýzy k udržitelnosti ekonomického růstu atd.)

Podívejme se nyní na hlavní indikátory, uvedené ve statistice MMF.

(Další ukazatele v časových řadách může zájemce najít např. ZDE

Tabulka 1 Hlavní makroekonomické indikátory, dlouhá časová řada

Rok

HDP (%)

Investice (% k HDP)

Inflace (%)

Nezaměstnanost (%)

Vládní dluh, hrubý (% k HDP)

Běžný účet, saldo (% k HDP)

1999

-6,0

26,5

23,6

14,5

38,1

2,2

2000

3,7

24,2

16,2

14,0

31,9

10,1

2001

3,4

27,5

12,5

13,4

34,5

1,6

2002

-8,9

21,2

22,4

16,0

46,5

8,2

2003

-7,8

15,2

31,1

18,0

49,3

14,1

2004

18,3

21,8

21,7

15,1

43,0

13,8

2005

10,3

23,0

16,0

12,2

33,7

17,7

2006

9,9

26,9

13,7

10,0

28,4

14,8

2007

8,8

30,3

18,7

8,5

29,9

8,7

2008

5,3

26,8

30,4

7,4

26,3

11,8

2009

-3,2

25,8

27,1

7,9

33,8

2,6

2010

-1,5

22,0

28,2

8,6

40,2

4,9

2011

4,2

23,1

26,1

8,1

46,8

8,6

2012

5,7

24,4

23,3

8,0

51,3

6,7

Zdroj: MMF: Report for selected countries.

Na první pohled vidíme, že navzdory zlepšení v diverzifikaci ekonomiky, jsou hlavní indikátory značně ovlivněny cenami ropy (v prvním případě 2002-2003 pučem a blokádou PDVSA, v druhém případě hlubokým poklesem cen ropy 2009, který přetrval pro Venezuelu do roku 2010). Silné výkyvy u HDP ukazují onu "houpačku", která byla zmíněna v úvodu. Míra investic rovněž kolísala, ale často se blížila či dokonce překračovalo hodnotu 25% k HDP, která je považována za základní hranici pro to, aby se ekonomika dostala do fáze dohánění vyspělejších zemí. Pokles nezaměstnanosti je možno hodnotit pozitivně, především v souladu s tím, že se zvyšuje zaměstnanost ve "formálním" sektoru. Zde se často hovoří o tom, že se vytvářejí přebytečná místa ve veřejném sektoru. Venezuela je v tomto ohledu ovšem hluboko pod úrovní většiny vyspělých zemí, o Skandinávii ani nemluvě.

Přebytek běžného účtu si Venezuela udržela dokonce i v krizových situacích. Z hlediska zahraničního obchodu se diverzifikace ekonomiky projevila dovnitř, ale nikoliv navenek. Přes 90% exportu stále tvoří paliva (tj. ropa), Venezuela dováží značné množství zpracovatelských výrobků i zemědělských plodin. Navzdory růstu produkčních kapacit se ekonomika (dle HDP) vyvíjela rychleji a podíl zpracovatelského sektoru na HDP víceméně stagnuje, cca okolo 15%.

Bohužel, zemi se slabou strukturou, navíc postižená holandskou nemocí, může trvat několik dekád, než se situace významně zlepší. Strukturální politika není o tom, že někde postavím fabriku. Je potřeba investovat do vzdělání obyvatelstva , jeho zdraví atd. Stejně tak je potřeba nejprve technologie dovézt, posléze aplikovat a rozvíjet... To vše jsou značně dlouhodobé procesy. Je potřeba vnímat, že Chávez začínal ve podmínkách ekonomicky, politicky i sociálně rozvrácené země (po neoliberálních experimentech, odpor k nim byl násilně potlačen v roce 1989, kdy bylo v tzv. caracazu zabito několik tisíc lidí).

Nejvíce znepokojivě působí míra inflace (viz dále) a nárůst vládního dluhu v posledních letech.

Inflace bývá tím indikátorem, který byl Chávezovi nejvíce otloukán o hlavu, přičemž už málokdo ví, že před jeho nástupem ve venezuelské "neoliberálním" období inflace vyletěla i na 120%. Jak už jsem uvedla, inflaci se v ropné zemi s programem diverzifikace nelze vyhnout. Nemá ani tolik negativní dopady do vnitřní ekonomiky, pokud bude její, byť vyšší, míra stabilní a nebude příliš kolísat. Úkolem centrální banky je tedy vytvořit stabilní inflační očekávání. Mnohem horší je dopad na kurz. Vysoká inflace totiž vede k "požírání" kurzu (ČR s tím měla rovněž své zkušenosti v 90. letech), dále zvýhodňuje zahraniční zboží (odborně je to vlastně reálná apreciace a měna je neúměrně nadhodnocena) a nakonec si vynucuje další devalvaci (Venezuela jich má za sebou již mnoho), které dále charakter ropné ekonomiky prohlubují. Jedná se o velké národohospodářské dilema a není opravdu snadné tuto situaci řešit.

Jako závažnější problém ale vidím rychle narůstající vládní dluh. Venezuela nemá (na ropnou ekonomiku) nízkou daňovou kvótu (výběr daní už se blíží příjmům z ropy), ale přesto nevidím důvod se radovat, že venezuelské dluhopisy se na mezinárodních trzích výborně prodávají. Zde je potřeba důkladně prozkoumat kvalitu a efektivnost vládních programů, což by koneckonců mohlo mít i lepší dopad na inflaci.

Sociální mise a jejich úspěchy -- sociální indikátory

Pokud se hovoří o úspěších Chávezovy éry nejčastěji se uvádí bezplatný přístup ke zdravotní péči, rozvoj školství, vymýcení negramotnosti (uznáno UNESCO v roce 2005) a snížení chudoby (o polovinu, extrémní chudoby o více než 70%).

Sociální politika se uskutečňuje v tzv. misích. Mezi nejúspěšnější patří Barrio adentro, která poskytla bezplatnou zdravotní péči. Počet lékařů (cca přes 8 000, převážně z Kuby, který navazoval na program ropa -- zdravotní péče) se zvýšil 12x. Byly postaveny tisíce nových zdravotnických zařízení. Venezuelané dostávají na těžké nemoci (např. na rakovinu) léky zdarma. Misi Milagro (operace očí na Kubě) využilo zdarma přes 50 000 Venezuelanů). Mise Robinson byla výukovým programem gramotnosti. 1,5 milionů Venezuelanů se naučilo číst a psát. Ribas pak navázala se vzdělávacími programy pro dospělé. Vzdělávání získává více než 6% HDP. Byly postaveny stovky nových škol, včetně deseti univerzit. Nárůst vysokoškolských studentů patří mezi největší na světě. Každý třetí Venezuelan je zapojen do nějakého vzdělávacího programu. Vzdělávání ve Venezuele je bezplatné (od základní školy po univerzitu).

Významně se snížila dětská úmrtnost, výživa dětí (školní programy stravování), včetně dotovaných potravin v obchodech Mercal. Otázka výživy není podružná, protože poprvé za Cháveze se miliony rodin mohly najíst 3x denně. Před Chávezem trpělo 21% nedostatečnou výživou, nyní je to 5%. Dětská úmrtnost se z 25 úmrtí na 1000 dětí, snížila na 13 úmrtí na 1000 dětí. Zvýšila se i očekávaná délka života -- na 74 let. Podle FAO je Venezuela nejlepší zemí z Latinské Ameriky v potírání hladu.

Daří se zvyšovat (byť pomalu) domácí zemědělskou produkci, např. také misí Agro-Venezuela, která podporuje družstevnictví a přístup malých farmářů k úvěrům. Více než jeden milion hektarů půdy byl navrácen původním obyvatelům.

Více než 2,1 milionů seniorů dostává penzi, zatímco před Chávezovou vládou to bylo jen 387 000.

Chávez zároveň značně pokročil v přístupu k pitné vodě a sanitárním zařízením. Přístup k pitné vodě má nyní 96% populace.

Sociální výdaje se za Cháveze zvýšily o více než 60%. Spolu s tím se rekordně snížila nerovnost (aktuálně Gini 39),což je nejmenší nerovnost v Latinské Americe. Venezuelané (viz dále, Latinobarometro) toto velmi oceňují.

Mezi akutní problémy patří nedostatek bytů. V roce 2011 jich bylo postaveno 147 000, za rok 2012 cca 100 000 a další statisíce jsou naplánovány. Právě bytová výstavba slouží jako významný impuls pro venezuelskou ekonomiku.

Z misí profitovalo celkem asi 20 milionů Venezuelanů (Venezuela má cca 29 milionů obyvatel).

Zdroj: ZDE

Pro odpůrce Venezuelanalysis je nutno dodat, že se jedná o sumarizaci a jsou dále uvedeny konkrétní zdroje. V druhém článku jsou pak přejaty grafy z databáze Světové banky: ZDE

Velmi často jsou kritizovány nedostatky v zásobování potraviny a především výpadky elektřiny, které vedly v roce 2010 k vyhlášení stavu nouze a k přídělovému hospodaření. V oblasti výroba elektrické energie je nutno podotknout, že hlavním zdrojem je obrovská vodní elektrárna Guri, jedna z největších na světě. Pokles hladiny vody, kvůli rekordnímu a dlouhotrvajícímu suchu, byl jedním z důvodů napjaté energetické situace. Celá infrastrukturní síť vyžaduje značné investice a nebyla v minulých letech dostatečně modernizována a to navzdory stavbě nových vodních elektráren. (Venezuela např. po tragédii ve Fukušimě oznámila přehodnocení svého původního záměru rozvoje jaderné energetiky a začala podpora více fotovoltaiku, ke které má i dobré přírodní podmínky).

Hlavním důvodem je ovšem paradoxně růst příjmů obyvatelstva, který se promítl do rychle rostoucí poptávky po elektrické energii, se kterou nabídka nebyla schopná držet krok.

Ministerstvo zemědělství Venezuely uvádí zvýšení produkce u řady zemědělských komodit. Nárůst produkce mléka (od roku 2003, tj. nezkresleno pučem) o 230%, fazolí o 320%. Nedostatečné nárůsty (vzhledem k rostoucí kupní síle) je ale možno pozorovat u rýže, či hovězího masa. Např. spotřeba masa se za Cháveze zvýšila o 75%. Navzdory pomalejšímu tempu, domácí zemědělská produkce se zvyšuje, podobně jako produktivita práce v tomto sektoru, zůstává nicméně ve srovnání s vyspělými zeměmi stále dosti nízká.

Plnění rozvojových cílů tisíciletí (MDG) shrnuje velká zpráva "Cumpliendo las metas del milenio" z venezuelského statistického úřadu (zdroj: www.ine.gov.ve). Ve zprávě je možno nalézt delší časové řady vývoje např. indexu lidského rozvoje (HDI), pokles míry chudoby, vývoj Gini koeficientu, vývoj míry nezaměstnanosti, nutriční ukazatele, vývoje školní docházky atd., včetně analýzy (pro španělsky rozumějící). V HDI se Venezuela posunula na 73. místo a do kategorie země s vysokým indexem lidského rozvoje.

Zajímavý je důraz na rovnost obou pohlaví, který je přeci jen ve machistické tradici Latinské Ameriky, stále ojedinělý. Uznání ženám a neplacené ženské práci je dokonce vyjádřeno ve venezuelské ústavě, která práce v domácnosti a výchovu dětí atd. počítá do produktivní činnosti. Ze zdravotního hlediska stojí rozhodně za zmínku prudký pokles u chorob jako je malárie, či tuberkuloza. Statistika životního prostředí zahrnuje nejen chráněná území, úroveň zalesnění, ale také přístup k pitné vodě.

Nejzávažnějším problémem je bezesporu kriminalita. Její úroveň je velice vysoká, v měřítku regionálním i světovém. Zde se také nejčastěji (a nejvíce oprávněně) hovoří o selhání vlády. Počet vražd se od nástupu Huga Cháveze zdvojnásobil na úroveň cca 45 vražd na 1000 obyvatel. Vzhledem k tomu, jak málo se vláda tomuto problému věnovala, je pravděpodobné, že kriminalitu spojovala pouze s chudobou. Předpokládala zřejmě, že snížení míry chudoby a lepší životní standard povede jaksi sám od sebe ke snížení kriminality. To se ovšem nestalo. Určitou část kriminality bohužel tvoří také vraždy na zakázku: vraždy aktivních vůdců odborů, bojovníků za pozemkovou reformu, či původních obyvatel. Mezi nejméně bezpečná místa na Zemi pak patří oblast hranice s Kolumbií, kde pracují gangy specializující se na únosy, různé paramilitární skupiny, drogové gangy apod.

A jak hodnotí výzkumy a sami Venezuelané své změněné socio-ekonomické podmínky?

V souladu s participativním demokracií, v zemi existuje přes 30 000 komunitních výborů, které dostávají peníze od vlády, aby sami spravovali své okolí, vymýšleli a řídili své místní projekty rozvoje, od komunitních médií, pro akce mládeže, budování městských zahrad či zpracování odpadu.

Poměrně zajímavý je výzkum prestižního Gallupu, který uvedl, že Venezuela patří mezi nejpozitivnější země (obecně se šťastní lidé nacházejí v Latinské Americe) s tím, že korelace mezi výší HDP a pozitivními pocity občanů nebyly prokázána. Ještě rok před tímto výzkumem, Venezuela zabodovala v kategorii "wellbeing", kdy se umístila na 6. místě ze 124 zemí. Venezuela dosáhla nejvyššího místa ze všech rozvojových zemí.

Zdroj:ZDE ZDE

Dle aktuálního Latinobarometro 2011 Venezuela vyniká v několik ohledech. Z pozitivních je to především náklonost k demokracii jako k optimálnímu politickému režimu. Venezuela zde vysoko převyšuje všechny ostatní země (84-77 preferece), přičemž platí, (jak uvedeno ve starších zprávách), že Venezuelané demokracii chápou podstatně šířeji (tj. Nikoliv jako pouhou účast ve volbách, ale neustálou účast na veřejném dění, např. právě přes komunitní výbory). Pozoruhodný je nárůst právě za Chávezovy éry z 60% (rok 1998 na téměř 80%), podobný i pokles náhledu vlády jako autoritativní z 25% (1998) na 14%. Není jistě překvapivé, že Venezuelané si v souvislosti s hodnocením demokracie nejméně (spolu s Ekvádorem) stěžují na nedostatek občanské participace. Venezuelané se navíc ve své zemi necítí diskriminováni (nacházejí se na konci žebříčku).

Venezuelané zároveň nepovažují nezaměstnanost a chudobu za závažný problém a v tomto žebříčku se naopak ocitají dole spolu s Brazílií. Venezuela se umístila vysoko (nejvýše ovšem Ekvádor) i v hodnocení spravedlivé distribuce příjmů i bohatství. Z dlouhodobého hlediska pak dosáhla i dobrých výsledků (3. nejlepší) v ukazateli "vláda vládne ke prospěchu všeho lidu, nikoliv jen několika skupin." Nejtragičtěji (a s velkým náskokem) vyznívá průzkum ke kri

minalitě. Kriminalitu jako největší problém chápe 61% Venezuelanů, což je mnohem více než u jiných zemí (např. U Brazílie je to tak jen u 7% případů). Výjimečný, shrnující článek nabízí The Nation v článku "Dědictví Huga Cháveze": ZDE

Stojí za to některé pasáže odcitovat: "Za posledních 14 let Chávez a jeho politika podstoupili 14 hlasování, kdy ve 13 z nich zvítězil vysokým náskokem. Jimmy Carter označil hlasovací systém ve Venezuele jako "nejlepší na světě" ze 92 voleb, které monitoroval. .. Ale poslední prezidentské volby -- které Chávez vyhrál se stejným procentním ziskem jako v jeho prvních volbách, ale s podstatně větším elektorátem (účast byla 80%) -- pak i jeho oponenti museli zoufale uznat, že většina Venezuelanů, má tohoto muže ráda, pokud ho přímo nezbožňuje."

Autor článku Greg Gardin dále popisuje skupiny, které tvořily páteř Chávezovy neutuchající podpory. Na jedné straně ti, kterým se zlepšil životní standard díky zdravotní péči a vzdělání, a to navzdory jiným problémům především kriminalitě (uvedené výše). Na druhé straně pak organizovaní občané (my bychom řekli aktivní občanská společnost) od odborářů, členů komunit, liberálních hnutí (např. feministek) atd. Greg Gardin navíc vysvětluje, co intelektuálové poučeni z knih, nikoliv však praxí, tak rádi opomíjejí. A sice, že vyhrát volby a vládnout jsou dvě odlišné věci. Že není snadné změnit byrokratickou strukturu veřejné zprávy, která je dominována starými zvyklostmi a také starými elitami. Chávezovi trvalo pět let (!), než byl schopen skutečně ovládat zdroje země, nemluvě o tom, že byl při tom málem zabit.

Na samostatnou analýzu by pak bylo působení Cháveze v zahraniční politice, jeho vztahy vůči Spojeným státům, v rámci Latinské Ameriky, budování zahraničních alternativních struktur atd.

Hugo Chávez postavil Venezuelu nejen sociálně na nohy, ale zároveň i na cestu k tzv. socialismu 21. století. Dílo není a ani nemůže být dokončeno. Na to je 14 let (především z hlediska nových ekonomických a politických struktur) příliš krátká doba. Před Venezuelany je mnoho nelehkých úkolů. Musejí pokročit v diverzifikaci ekonomiky, což nutně znamená podporu školství a vědě. Zároveň budou muset ještě v dalších letech spoléhat na ropu a být aktivní v rámci OPEC. Nestačí jen budovat alternativní struktury -- ty musejí být efektivní, jinak nepřežijí. Sociální mise a jejich úspěch položily dobrý základ, je ale potřeba dbát na to, aby se jejich efekty plně projevily v ekonomice, především v oné neropné části. Je potřeba zvyšovat absorpční schopnost ekonomiky (hlídat efektivitu veřejných investic, snižovat byrokracii a samozřejmě i korupci), což částečně vyřeší problém s inflací i kurzem.

Je možno namítnout, že jeho Bolívarská revoluce se odehrává v jiných socio-ekonomických podmínkách, než např. v ČR -- to je jistě pravda, ve Venezuele se teprve buduje sociální systém (shora i zdola), zatímco v ČR se postupně destruuje. Výchozí ekonomická úroveň i struktura ekonomik je neporovnatelná. Venezuela má řadu velkých úkolů stále před sebou. Navzdory tomu je zde mnoho inspirativního, především s ohledem na "naši politickou elitu." Hugo Chávez jako inteligentní aktér byl schopen změnit prostředí, které jeho plánům nevyhovovalo (nikoliv se jim podřizovat s argumentací: chtějí to tak finanční trhy). Nebál se. Měl vizi. A nikdy nezapomněl z jakých poměrů vzešel. Měl rád svou zemi, měl rád svůj lid a dal mu vše -- své zdraví a nakonec i svůj život.

0
Vytisknout
12796

Diskuse

Obsah vydání | 13. 3. 2013