Naštěstí nemusíme vybírat mezi kultem osobnosti a "objektivismem"

11. 3. 2013 / Karel Dolejší

Pan Bím mě chválí za kritiku Huga Cháveze. Článek, v němž tak činí, je však tak zřetelně ideologicky vyprofilován, že nechápu, jak může současně kritizovat ideologičnost paní Švihlíkové.

Pan Bím ve svých textech vystupuje jako příznivce extrémního individualismu ("objektivismu") Ayn Randové, který podbudovává technoutopismem - a v tomto smyslu také velmi "kreativně" interpretuje některé autory.

Německý sociolog Max Weber ovšem nikde nikdy netvrdil, že by existovalo něco jako "katolický étos v  podobě ježíšovské ikonizace diktátora"; tato formulace je vynálezem pana Bíma. A pokud jde o chování katolické církve v Latinské Americe, ta se právě dosti často dokázala diktátorům postavit. To se týkalo dokonce i případu, kdy nepodpořila proamerického diktátora Fulgencia Batistu po útoku Castrových povstalců na kasárna Moncada v Santiago de Cuba v roce 1953. Existence nezávislých médií a tlak církve tehdy způsobily, že část povstalců, kteří z místa útoku unikli, přežila a dostala se alespoň před soud. Ale i v řadě dalších zemí mnozí katoličtí kněží zrovna nevelebili diktátory, za to však drželi s utlačovanými. Césaropapismus totiž není nějakým katolickým vynálezem. Daleko spíše bychom ho nalezli v dějinách anglikánské nebo východní pravoslavné církve, případně v politických teoriích španělské protireformace.

A ovšem, interpretace díla Émile Durkheima je u Bíma naprosto zavádějící. Durkheimova studie Sebevražda z roku 1897 je naopak svým celkovým vyzněním velikou kritikou individualistických společností, které nedokážou svým členům poskytnout nejmenší oporu a proto v nich mnohem častěji než ve společenstvích s větší sociální soudržností (například právě tam, kde převládá katolicismus místo protestantismu) dochází k takovým sociálně patologickým jevům, jako je sebevražda. Durkheimův sociologický výklad náboženství v zásadě tvrdí, že v náboženských rituálech uctívá společnost sebe samu. Tedy nikoliv předurčenost některých jednotlivců k úspěchu, ani zbožštělého autokrata, který vládne obdobnými triky, jako kdysi ve Francii Napoleon III. - předkládá lidu v referendu to, o čem si je téměř jist, že to bude schváleno.

Naštěstí českou společnost nikdo nenutí, aby si vybírala mezi dvěma extrémy: Velebením režimu založeného na umlčování kritiky ve jménu kultu vládce údajně osobně ztělesňujícího kolektivno, nebo atomistickým individualismem, který velebí údajně spásný egoismus. Jedním z klíčových pojmů právě Durkheimovy sociologie je organická solidarita - solidarita vhodná pro podmínky moderní společnosti. Je založená nikoliv již na absolutní autoritě kolektivního prvku a represi vůči "deviantním" jednotlivcům, ale na vědomí vzájemné závislosti a jasnými pravidly regulované dělbě práce. V takové konstelaci má jedinec mnohem větší prostor pro autonomii než ve společnostech, kde je jen za otroka nebo libovolně zaměnitelné kolečko ve stroji, nicméně individualismus zde zase nemá tolik prostoru, aby vítěz bral vše a mohl libovolně ničit životy těch, kdo v tržní konkurenci nebyli tak úspěšní.

Émile Durkheim byl totiž - ó, to ošklivé slovíčko! - svým politickým přesvědčením demokratický socialista.

A ti se ze strany pravicových ideologů nedají vyřídit tak snadno jako kulturně a politicky regresívní režim Huga Cháveze, jehož identifikace s levicí byla teprve sekundárním fenoménem.

V roce 1992, když se Chávez účastnil dočista latinskoamerického pokusu o vojenský převrat, totiž o sobě ještě prohlašoval, že není žádný socialista - nicméně už tenkrát byl fascinován osobní mocí. A tento rys u něj dominoval až do konce politické kariéry.

0
Vytisknout
3829

Diskuse

Obsah vydání | 13. 3. 2013