Zamyšlení - soudní vymáhání pohledávek

22. 4. 2013

Psaní je vlastně druh matematické rovnice, kde prožitek = podnět (námět) ke psaní. Alespoň tomu tak u mě vždy bylo. Abych mohl psát, musím prožívat a vstřebávat. Nejsilnější je osobní zkušenost, ale občas, při silném soustředění a těkavosti postačí i zkušenost zprostředkovaná. Na těchto řádcích se pokusím shrnout svou dosavadní zkušenost s právem, přesněji řečeno s dluhy a procesy jejich vymáhání právní cestou. Úkol, který jsem si stanovil, není pro mě samotného nijak lehký, vyžaduje odstup a hloubku. Potíž s odstupem spočívá v míře jeho uplatnění. Měl bych být v pozici jakéhosi soudce, soudit sebe, druhé i samotný systém. Nejsem ale soudce, ani stroj, jsem jen člověk a tak musím zaujmout nějaké stanovisko. Rozhodl jsem se postavit na stranu svých pocitů, svědomí a intuice, neboť nebýt nich, nevznikly by nejen tyto řádky, ale vůbec žádné, píše Marek Pechal.

Svou první zkušenost s vymáháním dluhů jsem začal prožívat ve svých jedenadvaceti. Bylo to jedno z mých prvních zaměstnání a vůbec první zkušenost v oboru. Soudní inkaso pohledávek. Jde o proces, jímž se věřitel domáhá po dlužníkovi uhrazení jeho dluhu soudní cestou, tedy žalobou nebo -- v našich poměrem preferovanějším a pro věřitele v mnohém výhodnějším -- návrhem na vydání (elektronického) platebního rozkazu. Hlavní výhodou rozkazního řízení je jeho rychlost a o to jde především, vymoci své nároky co nejdříve a nejefektivněji. Většina velkých firem a tedy i největších věřitelů disponuje vlastními právními odděleními a mohla by tak soudní proces s neplatiči vést sama. Ale: soudnímu sporu většinou předchází fáze tzv. mimosoudního vymáhání. Ta zahrnuje písemné upomínky a telefonáty a většinou je pro věřitele zjišťují inkasní agentury, pro něž je toto mimosoudní vymáhání vesměs prioritní činnost. Každá inkasní agentura spolupracuje s nějakou advokátní kanceláří, aby mohla, v případě neúspěchu mimosoudu, věřiteli (svému klientovi) poskytnout plnohodnotný právní servis. Ukázkový příklad zákaznického servisu. A protože většinou agendu soudního vymáhání obstarává sama inkasní agentura navenek vystupující pod hlavičkou spolupracujícího advokáta, nedochází k dalším prodlevám v předávání dat a informací.

Postavení advokáta v soudním vymáhání je vcelku prosté a má tři hlavní body. Zaprvé: musí podepsat plnou moc k zastupování věřitele, zadruhé musí sepsat šablony žalob a zatřetí dát inkasní agentuře k dispozici svůj elektronický podpis. Pokud zde píši o žalobách, mám tím na mysli ty "formulářové" nebo, jak se také říká "dělané přes kopírák", u nichž stačí napsat jeden vzor, který je následně obměňován proměnnými jednotlivých případů. Ta práce obnáší spoustu kopírování, scanování, kontroly a zadávání dat, ale osoby, které ji vykonávají nemusejí mít nutně nějakou znalost práv. Je to však žádoucí, aby mohli efektivně pracovat. Stačí znát pojmy jako: žalobce, žalovaný, smlouva, obchodní podmínky (znalost samotných podmínek není nezbytná, ty si již přečetl a odkaz na příslušný odstavec do žaloby uvedl advokát), jistina, úrok, prodlení, soudní poplatek, náklady řízení.

Ještě před novelizací příslušné vyhlášky ministerstva spravedlnosti k 1. březnu 2012 tak mohly inkasní agentury a advokátní kanceláře velmi dobře vydělat. Omezení stanovené touto novelizací a také některými rozsudky připravuje tyto dva subjekty o podstatný zdroj jejich příjmů, neboť náklady (soudního) řízení přiznávané advokátům jsou to, co právní oddělení inkasních agentur živí a musí uživit a je tedy logické, že tyto vyjádřily svůj nesouhlas s omezením výše odměn advokátů neobratně maskovaný za obavu o zhoršení úspěšnosti vymáhání. Kdo by se neozval, když mu někdo jiný kazí či omezuje živobytí? Co konkrétně tím mám na mysli budu ilustrovat na jednoduchém (a také zřejmě nejčastěji kritizovaném) příkladu pokuty za černou jízdu v MHD v čase před omezením výše odměn.

Nezaplacená desetikorunová jízdenka spolu s maximální přirážkou tisíc korun činí jistinu, tedy 1 010 Kč. Dle vyhlášky MS 484/2000 Sb. (před novelizací) činí při této výši jistiny odměna advokáta šest tisíc korun. K tomu je nutno připočíst 20, resp. 21 % DPH, soudní poplatek -- při jistině 1 010 Kč by to bylo 600Kč, při elektronickém podání 300 Kč (sazebník soudních poplatků byl v posledních letech několikrát novelizován; zde uvádím jeho výše z doby, kdy jsem se soudním vymáháním pohledávek zabýval). Dále se připočítají tzv. režijní paušály, jeden za 300 Kč. Režijní paušál je paušálně stanovená částka za vykonání nějakého úkonu advokáta, v tomto případě budou režijní paušály dva -- za převzetí a vypracování žaloby. Výsledná částka nebude na korunu přesná (změny výše DPH a soudních poplatků), ale bude dostatečně věrohodně ilustrovat můj záměr.

1 010 Kč jistina + 6 000 Kč odměna + 600 2x režijní paušál + DPH + soudní poplatek = cca 9 000 Kč. Pro zjednodušení budu dále uvažovat rovných devět tisíc korun.

Devět tisíc. Natolik může přijít nezaplacených deset korun. Nebudu ani počítat, o kolikaprocentní nárůst dluhu se jedná, každý si to jistě představí. Ani tato částka však nemusí být konečná. Pokud by se případ řešil dále exekuční cestou, celkový dluh by se bezmála zdvojnásobil.

Máme tedy jednu černou jízdu za devět tisíc. Ale co když máme černých jízd více, třeba 10, aby se to dobře počítalo? Stejně jako jsou lidé, kteří si z dluhů a jejich vytváření udělali výnosné podnikání, jdou i lidé (dlužníci), kteří mají z jejich vytváření jakéhosi zvráceného koníčka. Píši "zvráceného", protože se v jádru jedná o úmyslnou ignoraci předpisů a nařízení, jejichž dodržování má být v právním státě samozřejmostí pro všechny.

Při deseti černých jízdách tedy máme celkový dluh našeho černého pasažéra 90 000 Kč. Je zde nasnadě prostá otázka: Proč věřitel (žalobce) nezažalovat všechny dlužné částky naráz v jedné žalobě? Pokud by to bylo časově možné (všechny dluhy existovali paralelně v době podání žaloby), bylo by to zřejmě efektivnější. Ale: desetkrát (šest tisíc šest set plus tři sta) je víc než jedenkrát devět tisíc. Zhruba na takovou odměnu by měl advokát nárok, pokud by jistina žaloby činila 10 100 Kč, tedy 10 x 1 010 Kč. A asi každý, kdo umí alespoň trochu počítat, ví, že šedesát je víc než devět. Pokud by soudní vymáhání zajišťoval sám věřitel, bez spolupráce s advokátem, z těchto peněz by neviděl ani korunu. Na náhradu nákladů řízení (odměnu advokáta) má nárok pouze advokát zastupující (žalobce) na základě plné moci. Právník v pracovním poměru s věřitelem (firemní právník) zastupuje věřitele v rámci svého pracovněprávního vztahu k němu -- má to v popisu práce a jako takové to dostává i zaplacené.

Stejná logika platí i pro postupy při vymáhání cestou exekuce. Na deseti malých dluzích o celkové výši devadesáti tisíc vydělá advokát i soudní exekutor víc než na jedné desetitisícovce. Nijak zde nezmiňuji samotného věřitele (žalobce), který z těchto postupů nijak netěží (jeho pohledávka je stále stejná, navyšuje se pouze o úroky z prodlení a věřitel tedy na takovýchto praktikách nemůže nijak vydělat). Proto také exekutoři využívali minimálně možností (dobrovolně) sloučit více řízení stejných účastníků (stejný věřitel i dlužník) do jednoho; tratili by na tom. Nyní jim to zákon přímo nařizuje (na popud dlužníka -- zde "povinný"). Nemusíme se však obávat, že by k tomu ve zvýšené míře docházelo. Vše se dá obejít, zvlášť, když jde o peníze.

Doufejme, že omezení odměn advokátů v konečném důsledku nepovede ke zvýšení agresivních praktik inkasních agentur ve snaze o dorovnání dřívějších příjmů, ale k pročištění trhu s vymáhání pohledávek, k úbytku subjektů, které chtějí jen vydělat a že zůstanou ti, kteří jsou schopni danou problematiku řešit více komplexněji. Nemám tím však na mysli různé "oddlužovací" společnosti. Příklad z praxe: dlužník se rozhodl využít služeb oddlužovací společnosti v naději, že mu poskytne komplexní pomoc se zvládáním jeho finančních výdajů, přičemž má náš pomyslný dlužník pět věřitelů, u nichž má potíže se splácením závazků. Dlužník poskytne oddlužovací společnosti částku čtyř tisíc korun. Co se s ní v "oddlužovací" společnosti stane? Tři a půl tisíce korun si společnost nechá jako jakýsi poplatek za zprostředkování a věřitelům dlužníka rozešle dopis s informací, že v jeho možnostech je splácet měsíčně částku pěti set korun. Ale: dopis je koncipován tak, aby každý z věřitelů nabyl dojmu, že oněch pět set korun je určeno pro každého (celkem tedy dva a půl tisíce). Až na úplném konci dopisu se věřitelé dozví, že částka pět set korun je určena pro všechny a na jednoho věřitele tak připadá sto korun měsíčně. Typický příklad toho, co jeden povinný kdysi trefně nazval "dalším článkem v řetězu, který si chce smočit sosáček".

Dosavadní text působí dojmem, že mým cílem je pošpinit všechny inkasní agentury, advokáty a soudní exekutory. Není tomu tak. Snažím se poskytnout realistický odraz užívání práva, jak jsem se s ním ve své praxi setkal. Stejně tak může text působit dojmem, že se zastávám všech dlužníků a neplatičů. Je potřeba "tábor" dlužníků rozdělit na dva: na ty, kteří, jak jsem již napsal výše, si se svými dluhy hlavu nelámou a neřeší je a na ty, kteří se opravdu ocitli (například vinou finanční krize či z jiných důvodů) ve zhoršené finanční situaci. Vždy jsem říkal -- a tento názor i nadále zastávám -- že není dlužník jako dlužník, že existuje významný rozdíl mezi člověkem, který ztratil zaměstnání a nemůže tak řádně splácet hypotéku a mezi "černým pasažérem z povolání". Proto by bylo navýsost vhodné, aby i přístup subjektů zainteresovaných ve vymáhacím procesu adekvátně zohledňoval okolnosti vzniku dluhu a možností jeho řešení. Bohužel, dnes vše směřuje více k jednoduché automatizaci a tedy i ke zevšeobecňování; k házení všech do jednoho pytle. Říkám bohužel, protože já sám jsem coby zaměstnanec soudního exekutora dělat vše proto, aby se vymáhací proces stal co nejvíce efektivním, rychlým a tedy i nezohledňujícím jednotlivosti, rozdílné niance různých případů. Nijak mi to nevadilo, neřešil jsem to. Byla to prostě práce a já se jí maximálně věnoval. Až díky odstupu, kterého se mi nyní dostává mohu vidět tu obrovskou propast mezi účelem práva a jeho praktickým využitím.

Z práva se stal další z prostředků k podnikání, nástrojem, díky kterému se dá slušně vydělat a který dokáže sám sebe dostatečně zásobovat další a další potravou. Je to -- mnohdy, nikoliv vždy -- stroj, který kdosi zapnul a při prvních potížích, místo aby jej zastavil a opravil, vyskočil z kabiny se zablokovaným plynovým pedálem, stroj, který si sám svou jízdou vytváří další a další zásoby paliva.

Abych se vrátil k tématu "inkasní agentury se bouří proti snižování odměn advokátů". Je zde ještě jeden zajímavý moment, který bych rád popsal. Inkasní agentury z obav před plánovaným omezením odměn advokátů varovaly, že jejich snížení přispěje ke zhoršení vymahatelnosti dluhů a postavení věřitele. Jak jsem již uvedl, skutečným důvodem byla obava ze ztráty významného zdroje příjmů. Jak je to ale s onou vymahatelností a postavením věřitele? Ještě musím dodat, že nejvýraznější pokles odměn advokátů se týká tzv. bagatelních pohledávek (do deseti tisíc korun jistiny), které bývají nejčastěji předmětem hromadného zpracování, zvláště těch do dvou tisíc korun, typicky např. právě černé jízdy.

Předně musím zdůraznit, že co se děje na právních odděleních inkasních agentur (v advokátních kancelářích) jde zcela mimo samotné věřitele. Vše řídí pověření advokáti a zaměstnanci agentur; úzká spolupráce s věřiteli samozřejmě probírá, nicméně věřitele zajímají více měsíční reporty s vymoženým plněním než který z (stovek, tisíců) dlužníků byl dán k soudu. Věřitel se předáním záležitosti k soudnímu řešení inkasní agentuře sám zbavuje té nejefektivnější kontroly.

Pokud by dříve celkový dluh řešený soudně činil oněch devět tisíc a po snížení odměn by klesl, řekněme, na polovinu, čí postavení by bylo zhoršeno? Aby došlo ke zhoršení postavení věřitele, musel by tento být nějakým způsobem krácen na svých právech, k čemuž však nedochází, neboť výši vymáhané jistiny novela vyhlášky neovlivňuje (ani nemůže!). Jediné, co novela ovlivňuje, je výše odměny advokáta a jediný, jehož postavení je tak (a to pouze finančně) zhoršeno, je advokát sám, resp. inkasní agentura. Pokud zde uvádím, že je postavení advokáta zhoršeno, mám na mysli zhoršení oproti předchozí právní úpravě nikoli zhoršení ve smyslu "něco je špatně". Toto omezení je jistě krokem správným směrem. Sám jsem tu práci dělal, takže vím, že je náročná na administrativní zpracování, nikoliv na znalosti práva, jak jsem již popsal výše. Mimo to podle mého názoru povede toto omezení naopak ke zvýšení vymahatelnosti pohledávek.

Pokud dluh namísto dřívějších devíti tisíc bude nyní činit zhruba polovinu, uspořím značnou část finančních prostředků, které bych jinak musel vydat na náklady vykonstruované, nikoliv, jak se říká, účelně vynaložené. Mám-li více peněz, mohu platit více dluhů a nedostat se tak znovu do té soudní a exekuční vymáhací mašinérie. A přesně toho se podle mého názoru ona vymáhací mašinérie obává: že si už onen jedoucí stroj nebude moct tak efektivně a pohodlně vytvářet zásoby paliva pro další jízdu. Nemyslím si, že by nižší sankce za nehrazení dluhů způsobily snížení motivace dluhy platit. Nemá-li člověk dostatečné příjmy nebo dojde-li ke zhoršení jeho životní situace (paralelně s Maslowovou pyramidou potřeb) začne ze svých finančních zdrojů nejprve uspokojovat své fyziologické a další potřeby. Hrazení dluhů se tak v jeho vnímání nachází až v horních patrech této pyramidy. Ovšem jen do chvíle, než hrozí ztráta střechy nad hlavou a to už bývá ke změně postoje pozdě. Samozřejmě: pokud očekávám zhoršení finanční situace nebo již toto zhoršení nastalo, je na řadě redukce výdajů, které nejsou životně nutné, např. zrušení nějakého pojištění, paušálu na telefon a přechod na dobíjení atd. Ale to celou problematiku velice zjednodušuji. Ona je mnohem komplexnější a komplexní přístup k řešení dluhů v této republice schází. Jistou komplexnost můžeme spatřovat v zákonu o insolvenčním řízení, v oddlužení. Každý si hraje jen na svém malém pískovišti a něco jako společenskou odpovědnost neřeší. Tuto odpovědnost však mají i sami dlužníci. Nemůžeme věřitelům (jejich zástupcům) jen tak snadno vyčítat nezájem či opovržení nad dlužníky a jejich životní situací, když jsou to právě dlužníci, kteří mnohdy svým chováním, které vede k porušení nějaké povinnosti a tedy i vzniku dluhu, tímto svým chováním dávají svůj nezájem a opovržení věřitelem, jeho právy a svými povinnostmi, jasně najevo.

0
Vytisknout
5306

Diskuse

Obsah vydání | 24. 4. 2013