Obamova syrská strategie je definicí šílenství

23. 9. 2016

Útok přišel pouze několik minut poté, co režim syrského prezidenta Bašára Asada prohlásil příměří za skončené. Několik desítek dalších lidí pak bylo zabito a zraněno těžkými leteckými a dělostřeleckými údery na obklíčené čtvrti Aleppa nacházející se v držení povstalců.

V troskách skladu SARC byly objeveny zbytky ruské tříštivé bomby typu OFAB a američtí vyšetřovatelé dospěli k závěru, že za to jsou zodpovědné ruské letouny Suchoj Su-24. Šéf humanitární pomoci při OSN Stephen O’Brien prohlásil, že nálet, který trval takřka dvě hodiny, může být "válečným zločinem".

Nic z toho by nemělo překvapovat, i když důsledky jsou potenciálně devastující. Ruská vláda, a ještě mnohem méně Asadův režim, nebyla nikdy spolehlivým partnerem úsilí uzavřít v Sýrii mír. Ale i po údajném ruském bombardování konvoje administrativa amerického prezidenta Baracka Obamy stále mrhá svou energií na dohodu, která usiluje o spolupráci s ruskou vládou.

Navzdory flagrantnímu porušování mezinárodního humanitárního práva americký ministr zahraničí John Kerry v úterý v New Yorku trval na tom, že "příměří není mrtvé". Obamova administrativa zdá se věří, že eskalující boje v Sýrii - včetně záměrného náletu na zdravotnické zařízení ve městě Chán Túmán v úterý, který zabil 13 lidí - existují pouze v představách.

Ve středu Kerry sdělil Radě bezpečnosti OSN, že ruské odmítání odpovědnosti za útok na konvoj s pomocí je důkazem, že Moskva žije v "paralelním vesmíru" - ale i tak pokračoval ve výzvách k dalšímu pokusu realizovat tutéž dohodu, která jen týden předtím selhala.

Obamova administrativa pohlížela na syrskou krizi prizmatem boje s terorismem. Ale diplomatická selhání jako to poslední dál podporují extrémistické aktéry jako al-Kajdá, kteří se záměrně prezentují coby spolehliví a nezbytní spojenci opozice, zdánlivě oddaní pouze odstranění Asadova režimu. Tím že se tak hluboko ukotvují v syrské revoluční dynamice a tvrdí, že zaplňují vakuum vytvořené nedostatečnou zahraniční podporou a ochranou, narativ al-Kájdy je soustavně posilován vnímáním americké nepřiměřenosti. Takže americká selhání neexistují ve vakuu - naši protivníci je rychle proměňují ve vlastní vítězství.

Spojené státy měly už dávno přehodnotit svůj ostudný přístup k syrské krizi. Islámský stát i al-Kájda jsou symptomy konfliktu a konflikt sám je symptomem fundamentálně selhávajícího vládnutí. Když se Washington rozhodl řešit symptomy, snižuje své šance vyřešit podstatnější problémy, které jsou v Sýrii ve hře.

Nyní by mělo být už zcela jasné, že navzdory nadějím některých lidí ruská vláda nepředstavuje klíč ke kontrole ostudného chování Asadova režimu. Syrská vláda celý týden důsledně ignorovala požadavky Moskvy a zničila dohodu o příměří, která byla z velké části ruským výtvorem. Režim také posílil pozice svých jednotek kolem Aleppa a shromáždil síly u strategicky důležitého města Džisr aš-Šugúr na severu, a jeho letouny jsou obviňovány i z náletů v okolí Aleppa, severně od města Homs a na území jižního governorátu Daráa. A poté co Asadův režim prohlásil příměří za skončené, Rusko zničilo konvoj s pomocí pro 78 000 civilistů.

Rozhodnutí syrského režimu zahodit poslední diplomatické úsilí by mělo vést k jednomu prostému závěru: Bašár Asad nemá v úmyslu vzdát se moci a použije jakékoliv prostředky, které má k dispozici, aby tomu zabránil. Od zprůmyslněného věznění, mučení, přes chemické zbraně, barelové bomby a zápalné a kazetové zbraně až po středověké obléhání - žádná metoda není příliš drsná, pokud mu pomáhá dosahovat tohoto cíle. Kromě ubohých veřejných apelů a dohody z roku 2013 o zničení syrských chemických zbraní, která zřejmě některé z těchto zbraní ponechala stranou a ignorovala režimní útoky chlórem, se Spojené státy nikdy nepokusily postavit režimní brutalitě. A proto Asadův režim tyto taktiky dál rozhodně využívá.

Spojené státy už nemohou dál pokračovat ve zbabělých pokusech zadržovat účinky syrské krize. Před pěti lety byla Sýrie lokálním problémem; dnes je problémem mezinárodním. Americká nerozhodnost, vyhýbání se rizikům, naprostý rozpor mezi rétorikou a politikou a selhání jasně formulovaných "tlustých čar" se sčítají do čehosi, co lze nejlépe popsat jako chladnokrevný, pokrytecký přístup. Washington nepřímo podpořil rozsáhlou destrukci národního státu, v přímém protikladu ke svým základním národněbezpečnostním zájmům a hodnotám.

Tato selhání začala již v prvních dnech syrského povstání. Ačkoliv Obamova administrativa nejprve v roce 2011 prohlásila, že Asad ztratil legitimitu, trvalo více než rok, než vyvinula politiku pomáhající opozici. A i poté americká podpora sestávala jen z poskytování potravin a nesmrtícího vybavení. Později CIA ve svém programu s určitým minimálním úspěchem prověřila, vycvičila a vybavila Svobodnou syrskou armádu, ale americký závazek zůstal zanedbatelný ve srovnání s našimi často nekoordinovaně postupujícími regionálními spojenci jako Turecko, Saúdská Arábie a Katar. Zdá se, že američtí představitelé si přáli svržení Asada, ale chtěli, aby to udělali jiní - o nichž představitelé administrativy soukromě tvrdí, že jim nedůvěřují.

Výsledek? Téměř půl milionu mrtvých, více než milion lidí žijících v obležení a jedenáct milionů vyhnaných z domovů. Katastrofální proud uprchlíků vedl ke vzniku protipřistěhovaleckého sentimentu v Evropě a vzestupu ultrapravicových politiků, zatímco Sýrie nyní zřejmě představuje největší koncentrací džihádistických militantů, jaká se kdy objevila v jediné zemi. Na chvíli ponechejme stranou hrozbu představovanou Islámským státem: Sýrie má nyní na svém území prosperující de facto odnož al-Kájdy, Džabhat Fatáh aš-Šám - dříve Frontu an-Nusra - nejvitálnější, politicky nejschopnější a vojensky nejsilnější odnož hnutí al-Kájda v historii. Centrální vedení al-Kájdy se také v Sýrii revitalizovalo a nově jmenovaný zástupce téměř jistě sídlí na syrském území. Korelace je jednoduchá: Americké nedostatky se rovnají úspěchům al-Kájdy v Sýrii.

Po několika letech ignorování této hrozby američtí politici letos konečně přesměrovali svou pozornost na al-Kájdu. Bylo příliš pozdě. Opakovaná selhání Washingtonu už džihádistům poskytla čas a prostor k vytvarování dynamiky války, takže jakýkoliv útok Spojených států nebo Ruska by jen dál podkopal americký vliv a posílil al-Kájdu. Naneštěstí je nespornou pravdou, že většina Syřanů žijících v opozičních oblastech nyní považuje al-Kájdu za spolehlivějšího a schopnějšího ochránce svých životů než Spojené státy. Pokud někdy existovala známka politického selhání, mělo by jí být právě tohle.

Spojené státy musejí tváří v tvář této situaci zvážit nápravu nedostatků své syrské politiky, počínaje pěti klíčovými body.

Za prvé, Asad není a nikdy nemůže být řešením. Jednoduše neexistuje scénář, v němž by se nějaká významná část opozice někdy podřídila jeho vládě. Čím déle Asad zůstává u moci, tím větší budou zisky extrémistů.

Za druhé, nemůže existovat čistě vojenské řešení syrského konfliktu - vyjednané řešení představuje jediný proveditelný způsob dosažení stability. Nicméně Asad nebude politický proces nikdy brát vážně, dokud nebude vystaven významnému tlaku, zatímco Spojené státy dosud udělaly vše, co je v jejich silách, aby se pod takový tlak nedostal.

Pokud jde o podobu vyjednaného řešení, diplomaté by měli mít na paměti třetí klíčový bod: Rozdělení by nejen že nedokázalo syrský konflikt vyřešit, ale patrně by také posílilo stávající hnací síly konfliktu a vytvořilo další. Odmítání rozdělení Sýrie je patrně jediná věc, která spojuje komunity, jež Asada podporují nebo odmítají.

Za čtvrté, bojovat s al-Kájdou v Sýrii není možné jen s pomocí kulek a bomb. Místo toho je třeba poskytnout atraktivnější a udržitelnou alternativu k narativu džihádistů. Vzhledem k úspěšnému úsilí v rámci opozice a populární podpoře jakožto vojenského (nikoliv politického) spojence nepředstavuje al-Kájda konvenční protiteroristický problém. Přijetí konvenčních prostředků jako jsou nálety by znamenalo neuspět při její porážce. Místo toho ji musíme porazit v oblasti politické soutěže.

A nakonec, ačkoliv Islámský stát může být protivníkem, s nímž Spojené státy mohou bojovat z větší části izolovaně od širší syrské krize, zůstává asymetrickým a oportunistickým teroristickým hnutím. Svou samotnou povahou je předurčen k tomu, aby využíval syrského konfliktu k vlastním cílům až do konce. Pokud Asad zůstane na svém místě a konflikt bude pokračovat nebo se zhorší, Islámský stát nepochybně bude žít, aby bojoval další den.

Ochrana civilistů by měla zůstat jádrem široce založené strategie, ale musí být podpořena skutečnými a zřejmými důsledky pro pachatele. Vzhledem k pětiletému americkému rejstříku Asadův režim velmi dobře ví o americké váhavosti při použití síly a opakovaně si připisuje odměnu plynoucí z tohoto impotentního postoje. Pokud Spojené státy doufají v efektivní syrskou politiku, musí se to rychle změnit.

Podrobnosti v angličtině: ZDE