Rtuťovitá povaha dělnických stran od Trumpa až po Corbyna

6. 10. 2016 / Boris Cvek

Jestliže se už i určitá část elit britské Konzervativní strany rozhodla stát se stranou „dělnickou“, tedy v jejich smyslu „protiimigrační“, vyvstává otázka, jaké jsou vlastně zájmy dělníků. Hájí je Jeremy Corbyn, hájí je Nigel Farage, hájí je Marine Le Penová a Donald Trump… ale existují vůbec jako jednotná síla? Nejsou dnes vlastně podobnou iluzí jako „rolníci“, kterých se dovolávali ještě komunisté za železnou oponou („dělnicko-rolnická“, ve skutečnosti kolaborantská, vláda v Maďarsku v roce 1956 nebo Biľakův, Indrův atd. pokus o ni v ČSSSR v srpnu 1968) ?

Komunisté tvrdili, že vědí, jakou společnost chtějí, že jejich vědění je vědecké, že jejich vysněná společnost je historickou nutností (Popper těmto intelektuálním fantasmagoriím říká „věštecké filozofie“), takže jejich vítězství je neodvratné stejně jako vítězství Boží, ať si nakonec dělníci myslí, co chtějí. Bylo tedy nutno dělníky vychovat, aby pochopili, že soudný den je jejich a že se při něm mají chovat podle zájmů komunistické mafie. Nakonec se ale v komunistických zemích sami dělníci velmi brzy obrátili proti komunistům a ukázali, že komunistický režim stojí na bodácích a na korupci, nikoli na svobodném dělnictvu.

Jakým směrem ale budou vychovávat jejich zastánci dělníky dnes? Protiizraelským? Rasistickým? Neoliberálním? Budou jim vtloukat, že jejich jediným zastáním jsou velkopodnikatelé a nízké korporátní daně? Udrží vůbec rtuťovité „dělnické strany“ nějakou společenskou podporu nebo i pouhou vnitřní jednotu bez bodáků ve světě, kde je možné popírat jakákoli fakta? „Chytré“ zneužívání nálad nahněvaných nevzdělaných vrstev může být dobrý byznys pro krátkodobé udržení se u moci a využití této moci co možná nejvíce k osobním zájmům, ale samotné osobní zájmy k udržení moci a diskursu nestačí.

Mohou být Corbyn a Mayová v jedné „dělnické straně“? Může se k nim přidat Trump nebo naši neonacisté, kteří nesou název „dělnická“ již mnoho let? Vytvářející se „dělnická“ scéna je tak nesourodá, populistická a povrchní, že všechny její výhody, které ji vynesly nahoru, ji časem musí tříštit do stále menších fragmentů a utopit v nicotě. Není vůbec jasné ani to, zda a kdo z ní má vlastně na své straně „dělníky“ a zda „dělníci“ jako politický monolit existují.

Odštěpení labouristických a konzervativních „dělnických hnutí“ z jejich původních stran by možná bylo tou nejsprávnější cestou pro vyjasnění pozic. „Dělnická scéna“ v Británii by se začala ukazovat ve své nahotě a naprosté neukotvenosti. A teprve únava z tohoto cirkusu a vyzkoušení si protestování pomocí těchto bizarností by mohly vést zpátky k politické stabilitě s bazální úctou ke vzdělání, humanismu a ústavním hodnotám moderní liberální demokracie.

Jistě do té doby může vzniknout mnoho škod, ale škody jsou dost možná nutné k tomu, aby se člověk jako člověk učil. Nikdo tak nedocení zdraví jako člověk těžce nemocný, nikdo nedocení tak teplo v sychravých podzimních dnech jako člověk, kterému bouchla kamna a který čeká na nová sbalený v studeném pokoji pod peřinou, a nikdo nedocení fakta tolik jako ten, kdo tvrdě narazí do reality díky tomu, že fakty pohrdá (zde je ovšem velký psychologický problém s tím, zda je člověk vůbec poučitelný ve smyslu „schopný si připustit, že se ve čtení fakt mýlil“). Děsivá je otázka, kam až ty škody musejí jít, aby došlo ke katarzi. Prvních 50 let 20. století nám v tomto směru dalo děsivou „dělnickou“ lekci. Neboť „dělické“ strany, aspoň propagandisticky, byli nacisté i komunisté.

0
Vytisknout
2814

Diskuse

Obsah vydání | 10. 10. 2016