Jsou věci veřejné a jsou věci tajné. Těmi tajnými, co nejsou přístupné veřejnosti, se nyní zabývají Věci veřejné, respektive jejich předseda Radek John. Doufám, že po jeho vystoupení v Událostech komentářích dne 21.7. zamrazilo většině voličů, kteří mu v posledních volbách hodilo lístek.

Na mně případ Moroz působí také hrozným dojmem. Všechno, co je o Morozovi známo, je důvodem pro to, aby nikdy na ministerstvu vnitra jako náměstek nepůsobil. Johnovo přesvědčení, že takový člověk prostě musí dostat prověrku na stupeň tajné, působí nepřesvědčivě a příliš angažovaně.

Zdá se, že John pochopil, že na řízení tak klíčového a složitého ministerstva nemá předpoklady, a upnul se k někomu, kdo se v branži pohybuje už léta a zároveň není přímo spojený s tou či onou gardou a může být Johnovi vděčný i věrný.

Vazba na byznys se u Věcí veřejných obecně řeší tím, že lidé se svých pozic v soukromých firmách vzdají a najednou to je, jako kdyby je nikdy neměli.

Většina správných odpovědí je ve formulaci otázky. Proč se propadá tunel Blanka? Proto, že se neměl stavět. Ovšem odpověď, proč se staví v malém hlavním městě světový stavební unikát, když město nemá světovou stavební banalitu, jako je obchvat, je trochu složitější...

Odpověď na otázku, proč se demontuje sociální stát a proč jeho koncept je houfně opouštěn a vede k zpochybnění stran hájících jeho koncepci chce také správně formulovat otázku.

Piskáčka mimo jiné štve, že politici nemají odvahu nahlas říct, že si jeho generace musí sama spořit na důchod, a to hodně, jinak z penze v budoucnu nevyžije. ... Je to během dvou týdnů už podruhé, co vzniká podobné sdružení naštvaných lidí, kteří chtějí tlačit na politiky ohledně své budoucnosti - další sdružení se chce angažovat pro změnu ve zdravotnictví. "Chceme připomínkovat reformu," řekla Michala Blažková, předsedkyně sdružení Platforma zdravotnictví.

V médiích se objevil další doklad rozněcování mezigenerační nenávisti, pokus o pokračování konfliktu mezi mladými a jejich rodiči či prarodiči… Před několika dny se v médiích objevila zpráva o tom, že bylo založeno sdružení mladých lidí, kteří chtějí znát, jakou budou mít penzi. Nic proti tomu, občanských sdružení jistě denně vzniká několik. Podivné jsou však okolnosti jeho vzniku. Asi ani nepřekvapí publicita, které se této uměle vytvořené "občanské" aktivitě dostává…

Princip důchodů je jednoduchý. Občan v produktivním věku odkládá do státní pokladny určitou část příjmů, aby je pak spotřebovával v době, kdy již není výdělečně činný.

JU│ Nezavisimaja gazeta v obsáhlejším článku upozorňuje na to, že Rumunsko začíná rozehrávat svoji geopolitickou hru o vliv na územích bezprostředně přiléhajících k jeho hranicím. Jsou to území, která dnes patří Ukrajině a jde také v podstatě o celé území samostatného Moldavska. Co se zde děje?

Všechno je jinak. Na spory keynesiánců (obhajujících stimulaci poptávky prostřednictvím veřejných výdajů) se zastánci fiskální střídmosti zapomeňte. Na představu, že se buď utrácí, nebo škrtá, zapomeňte. Nejde už o to, že by nový fiskální stimul mohl být příliš drahý. Drazí jsou důchodci - tak strašně, že nebýt jich, mohli bychom si klidně dovolit celý tucet ekonomických krizí. Proto slovutný makroekonom Francesco Giavazzi na serveru VOX vyslovuje překvapivý závěr odporující nedávnému summitu G-20: Není pravda, že by si vyspělé ekonomiky nemohly dovolit další fiskální stimulus; aby však byl pro státní kasy únosný, musejí ve střednědobém horizontu radikálně snížit sociální výdaje a tím ujistit investory, že mají výdaje pod kontrolou. Vlk se nažere a ani jedna koza nezůstane celá.

Alexander Lukašenko, diktátor vládnoucí v Bělorusku, a Michail Saakašvili, gruzínský prezident, velmi kontroverzní "zastánce demokracie", se spojili v "mediální válce" proti Kremlu.

Bělorusko a Gruzie se snaží posilovat své styky s Evropskou unií. První salvu v mediální válce vypálilo Rusko, když státní ruská televize NTV odvysílala dvoudílný dokumentární film nazvaní "Tatíček Pánbůh". Film využil Lukašenkovy přezdívky a filmu o mafii z Marlonem Brando. Film byl ostře kritický vůči Lukašenkovi a obvinil ho, že nechává zmizet své politické oponenty.

Kolumbie ve čtvrtek na zasedání Organizace amerických států (OAS) obvinila Venezuelu z podpory a napomáhání terorismu a celé řady dalších nepřátelských činů nebo zločinů, vyzvala k "mezinárodnímu zásahu" a dala jí třicetidenní ultimátum. Venezuelský prezident Hugo Chavez v reakci na tyto kroky nařídil přerušit veškeré styky s Kolumbií a vyhlásil nejvyšší bojovou pohotovost pohraničním jednotkám. Kolumbie je v regionu klíčovou zemí, skrze kterou se uplatňuje vliv Washingtonu, a vloni odsouhlasila zřízení sedmi vojenských základen USA na svém území.

Luis Alfonso Hoyos, kolumbijský velvyslanec při Organizaci amerických států (OAS), na čtvrtečním mimořádném zasedání žádal zřízení "mezinárodního úkolového uskupení" (international taskforce), které by na venezuelském území prošetřilo obvinění, že Chavezův režim zřídil výcvikové tábory pro kolumbijskou guerillu FARC.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Porážka KSČM ve volbách do PS PČR (ano, byla to porážka, nelžeme si do kapsy, jak to dělají někteří špičkoví funkcionáři KSČM snažící se odvrátit pozornost od vlastni klíčové odpovědnosti za tento výsledek) ještě více odsunula do pozadí zájem o plnění úkolu VI. a VII. sjezdu KSČM, kterým byla práce na modelu socialismu pro 21. století. Bez ohledu na usnesení sjezdů, jak vyplývá z některých vyjádření V.Filipa a S.Grospiče, je už tento úkol mimo jejich zájem, což zdůvodňují obligátním, již z předlistopadové éry a od Bernsteina známým argumentem, že vlastně strana nepotřebuje teorii socialismu, ale konkrétní odpovědi na otázky denní politiky. Přesné citace jejich výroků obsahuje můj předchozí článek, který nesměl být uveřejněn v Haló novinách a ocitl se nakonec pod titulkem "Proč nejsou komunisté atraktivní" v Britských listech...

Koncem devatenáctého století při zkoumání cholery slepic nakazil Louis Pasteur některé slepice bakteriemi, o nichž byl stoprocentně přesvědčen, že je usmrtí. Mýlil se: nejenže slepice přežily, ale získaly naprostou imunitu. Pasteur udělal chybu. Ale v důsledku chyby objevil očkovací vakcínu.

Pedagogové a intelektuálové si nyní ve Francii stěžují, že Francie už není ochotna vnímat, jak důležité je dělat chyby. Poukazují na to, že francouzský školský systém zbavuje děti tvůrčích schopností, pružnosti myšlení a sebevědomí v jejich vlastní duševní schopnosti.

Když Kosovo v únoru 2008 jednostranně vyhlásilo nezávislost na Srbsku, neporušilo tím mezinárodní právo, konstatoval ve čtvrtek Mezinárodní soudní dvůr v rozhodnutí, které může mít dalekosáhlé důsledky pro separatistická hnutí po celém světě a také pro zastavené rozhovory Srbska o vstupu do EU.

Srbský prezident Boris Tadić označil včerejší rozsudek Mezinárodního soudního dvora o tom, že vyhlášení nezávislosti Kosova v roce 2008 nebylo v rozporu s mezinárodním právem, za tvrdý pro Srbsko. Zároveň dal najevo, že jeho země bude politickými prostředky dál usilovat o revizi sporného aktu. Podle Tadiće soud hodnotil pouze procedurální stránku věci, nikoliv samotný obsah aktu; ten Srbové i nadále budou považovat za odporující mezinárodnímu právu a neuznají ho, informuje v obsáhlém článku novosadský Dněvnik.

Jan Stern je pravidelným přispěvatelem do Britských listů a jeho články se stabilně vyznačují vytříbeným jazykem, citacemi francouzských filosofů a nepříliš úzkostlivým vztahem k faktům, jak už to bývá u postmoderní školy obvyklé. Přidanou specialitou jeho článků je pak Freud. Sternova minulá zamyšlení jsem vždy považoval za kuriozity, jimž nerozumím, a jež nepotřebuji komentovat. Když se ale posledním příspěvkem vrhl do přízemní sféry politických analýz, zdá se mi, že aspoň částečně chápu některá jeho tvrzení. A stejně tak se mi zdá, že tato tvrzení jsou v konfliktu jak realitou i racionalitou, o které jejich autor tak často mluví. Možná stojí za to s nimi polemizovat.

V Karlových Varech jsem viděl relativně dobrý film Ireny Pavláskové Zemský ráj to na pohled, natočený podle románu Terezy Boučkové Indiánský běh. (Podrobnější recenze je v BL ZDE.)

Už jsem se v recenzi zmínil, že pamětníky film nepříjemně překvapí tím, že pražská tramvaj č. 9 ve filmu jezdí s hranatým vlečňákem, jaký měla třeba sedmnáctka, nebo třiadvacítka, ale nikdy tramvaj číslo 9, která vždycky jezdila s dvěma zaoblenými vlečňáky. Po vydání recenze mi došla ještě jedna drobnost, která mi vadila: na štítku tramvaje č. 9 je ve filmu uvedena konečná stanice linky: "Hrdlořezy, Spojovací". To ale přece není správně, podprahově mě napadlo. A samozřejmě, tehdy tak daleko devítka nejezdila. Na štítku tramvaje bylo napsáno "Žižkov, Vápenka". Vzpomněl jsem si.

Ač nerad, protože si českého filmu vážím, musím s Vaším článkem "Dnešek a minulost: je v pořádku, když minulosti vnucujeme své vidění světa?" souhlasit. Stává se mi to zřídka, že s Vámi souhlasím, ale stává, píše Jiří Kroc.

Narodil jsem se před válkou, tou velkou a dost si ještě pamatuji - nejen kam jezdila tramvaj. Ale mám pocit, že jsem žil jinde než v Praze, když čtu noviny, zapnu televizi či rádio. Zvláště mne zaujímají "povídky" četných historiků, politologů a analytiků o tom, co bylo, jak to bylo a proč to bylo. Ještě, že si z májovek pamatuji indiánské "Uf".

Jan Čulík se pozastavuje nad tím, že reálie v současných českých filmech nejsou v pořádku. Zmiňuje případ chybné filmové rekonstrukce staré pražské tramvajové linky či svědectví pamětnice popírající možnost určitého chování dívky vůči partnerovi. Jen tak na okraj: Honzy Krejcarové, která byla sotva typickou dívkou své doby, a Egona Bondyho - tedy reálných předloh postav filmu Tři sezóny v pekle - se už na celou věc mohou zeptat leda spiritisté, takže čísi obecné svědectví o "duchu doby" není vlastně s čím reálným konfrontovat. Za podstatnější zde ale považuji pochopení faktu, že postmoderní zacházení s historickými skutečnostmi všeobecně nemá charakter rekonstrukce "toho, jak to doopravdy bylo", ale minulost volně a vlastně libovolně cituje. Je to výsledkem toho, že postmoderní Západ podobně jako baroko ztratil smysl pro plynutí historického času a k datům časovým přistupuje stejně jako k prostorovým - vybírá si, co se právě hodí a zlíbí, konstruuje a kombinuje.

Víceméně souhlasím s Karlem Dolejším, že povědomí historické sounáležitosti je dnes v podstatě rozbité. Pikantní ovšem je, že oba zmiňované filmy, Tři sezóny v pekle i Zemský ráj to na pohled, se výjimečně silně snaží evokovat atmosféru historické éry. Paradoxně je to svým způsobem móda: V pražském Obecním domě je právě výstava, kde jakýsi fotograf vytvořil sérii velmi sporných, naaranžovaných fotografií, jimiž se snaží dnes zachytit "styl" první Československé republiky.

I v tomto století má mnoho lidí svědomí a některé dokonce pronásledují jeho výčitky až do konce života. Právě to se stalo námořníkovi Blairovi Laidlawovi. V únoru 1946 sloužil jako mladý muž na minolovce Middlesex a v roce 2008 zemřel v Pembroku. Celou tu dobu ho trápily výčitky svědomí proto, že udělal něco, co se s jeho svědomím neslučovalo. Týkalo se to yperitu.

Ve středu téměř s týdenním zpožděním vyšlo najevo vloupání do budovy generálního štábu. Zloději vnikli do zasedací místnosti objektu střeženého příslušníky pražské posádky a odnesli si pamětních mince z vlastnictví velitele generála Picka. K ničemu opravdu důležitému se údajně nedostali; ožehavá otázka však zní, zda se vůbec v budově něco opravdu důležitého nachází. AČR byla po léta bezkoncepčně redukována, vyřazená výzbroj vyprodávána za pár šupů ve výběrových řízeních soukromým firmám, jež ji obratem se zisky prodávaly do zahraničí; jednotky byly rušeny. Vzhledem k početním stavům, výzbroji, zásobám a aktuální míře přizpůsobení středoevropskému válčišti by při hypotetické obraně vlasti měla armáda životnost maximálně několik hodin. Nač zde vlastně máme generální štáb?

An English version of this article is in

Dělení politických názorů ve společnosti na levicové a pravicové je podle mnoha názorů již překonané. Přesto se ale v obyvatelstvu každého moderního průmyslového státu vyskytují početné skupiny obyvatel, které principiálně, a tedy trvale volí jednu či naopak druhou stranu politického diskurzu. Současně s tím vznikají ve společnosti určitá klišé týkající se jedné, či druhé skupiny zastánců politických názorů. Levicovým klišé je, že pravičáci jsou asociální odpadlíci, kteří nemají jakýkoli smysl pro společenskou solidaritu, ani empatii pro bědnou životní situaci druhých. Pravicovým klišé naopak je, že levičák je lenoch a sobec, který prahne po materiálním zajištění, jaké mají tvrdě pracující a disciplinované skupiny obyvatel, aniž by se pro to chtěl stejným způsobem přičinit.

Průmysl výstavby domů se zhruba během jednoho století stal součástí ekonomiky levné ropy a nyní je velmi zakořeněný i rozvinutý jak na trhu, tak v myšlení lidí. Vzhledem k tomu, že konstrukce bývají využívány po dlouhá časová období, jedná se o historicky konzervativní oblast ekonomiky a toto odvětví se změnám brání na všech svých úrovních (výrobci, distributoři, navrhovatelé, uživatelé apod.) Toto platí obzvláště tehdy, kdy změny znamenají zpochybňování běžně užívaných stavebních postupů, technik a materiálů. Následkem toho je výstavba zaměřena na levné a lehce použitelné produkty bez úvahy nad jejím dopadem na životní prostředí z hlediska dlouhověkosti.

Ne, žádný strach, titulek článku nezavede čtenáře na film o Bělorusku z let 1941–43, kdy tam wehrmacht a partyzáni bojovali o železnice. Zůstaneme pěkně v Brně. I zde už léta zuří válka o koleje. Městem ale neotřásají výbuchy náloží pod projíždějícími vagony, ale právní kličky, smyčky a léčky obou znepřátelených stran. Úterní přestřelku odstartovalo podle zelené koalice úmyslně na prázdniny načasované zveřejnění územního rozhodnutí o stavbě. Ať už sympatizujeme s jakoukoliv stranou sporu či je nám to úplně šuma fuk, nezaškodí všimnout si, jakou palebnou silou disponují soupeři.

Při nedávné návštěvě v jižních Čechách jsem se tak poptával, jak se vede tamějším lidem. Nevím, jak mladým, ale starším většinou hodně špatně. Důchody se jim příliš nezvyšují, zato činže. Důsledek je ten, že mnoha důchodcům zůstává měsíčně na potraviny jen několik stovek korun. Jsou paní, nad osmdesát, které si mohou dovolit kupovat jen brambory.

An English version of this article is in

Už toho bylo napsáno hodně o výsledcích studentských voleb, které skončily drtivým vítězstvím pravicových stran, přičemž nejvíce hlasů dostala TOP 09, strana s nejvýraznější pravicovou rétorikou. Též toho bylo hodně napsáno o nenávistném předvolebním klipu Přemluv bábu! Jak je možné, že česká mládež je tak ostře pravicově zaměřená?

Co je na očích všem, o tom se nejmíň přemýšlí.

Tato analýza vychází z textu, publikovaného bývalým předsedou ČSSD Vladimírem Špidlou pod titulkem "Úcta k vlastním idejím je jednou z mocných zbraní ČSSD" pro konferenci Masarykovy demokratické akademie, rozebírající 30. června situaci levice po „vítězství“ Jiřího Paroubka jako téma "ČSSD po parlamentních volbách 2010". Špidlův text po jednotlivých odstavcích konfrontuji s poznatky získanými v Česku většinou v době, když se Špidla pohyboval v Bruselu coby eurokomisař. Na vysvětlenou: na konferenci jsem Špidlovi velmi ostře oponoval a toto je rozsáhlejší a koncepčnější rozpracování vzájemné polemiky. Můžeme hovořit o bezprecedentním selhání sociálně demokratické politiky. První díl textu „Co ČSSD zasila, to také sklidila“ jsem publikoval před deseti lety jako pokus o dílčí analýzu vývoje v ČSSD a příčin prohraných senátních a regionálních voleb 2000, obranu sociálně demokratických hodnot a polemiku s bezcharakterním korytářstvím nastupujícího Stanislava Grosse. Současný polemický text začnu stejně jako před deseti lety, neboť je stále platný a aktuální. Chyb, kterých se dopustila sociální demokracie tehdy, se dopouští i dnes.

Až katastrofální výsledky ČSSD v posledních volbách před několika týdny přiměly skoro celou politickou scénu přemýšlet. Co by znamenalo pro českou politiku NEMÍT sociální demokracii.

Článek Stanislava Křečka "Vláda bez naděje" jasně ukazuje, podle mého názoru, proč sociální demokracie podle současného průzkumu veřejného mínění ztrácí oproti TOP09, která by mohla být dnes vítězem voleb. ČSSD totiž pouze pasivně čeká na to, že pravicová vláda dožene lidi do chudoby, naštve je - a lidé začnou volit levici.

An English version of this article is in

Všechno již bylo v posledních letech dopodrobna vypsáno miliónkrát, leč málo platno - žádný byrokrat nikdy nedokáže rozpoznat vlastní historickou přechodnost. Na rozdíl od Štěpána Kotrby se nemíním zeširoka rozepisovat ke každému jednotlivému bodu Špidlova projevu, jako by šlo o biblickou exegezi, ale budu maximálně stručný.

Mezi námi lékaři, co jsme od ledna 2008 rozhodnutím Julínkova ministerstva nuceni vybírat poplatky v ordinacích, si dělám průběžně soukromou anketu, jak rozumí poplatkům v lékárně. Do čí kapsy se ty peníze kutálejí?

Asi se ptám špatných lidí: Slyšel jsem řadu názorů, ale nikde žádná jistota. Mezi lékaři trvá vesměs přesvědčení, že třicetikoruny končí jako bakšiš v sejfech chamtivých lékárníků.

V jednom blogu na Aktuálně.cz jsem narazil na odkaz jednoho z diskutujících, který mne zvedl ze židle. Prosím, nechápejte následující řádky jako závist, ale pouze konstatování (a také trochu zlosti) o nespravedlnosti v tomto státě. Má zloba jde na účet těch, kteří rozhodují o bytí a nebytí člověka, notabene těžce nemocného. Ale k věci.

Vladimír Kučera v MfD (21.7. „Antikomunismus přece není úchylka“) považuje komunismus za „maligní nádor“ a tomu odpovídá i jeho rozsáhlá apologie antikomunismu. Zarámovaná tvrzením, že nejde o obhajobu antikomunismu, ale práva na něj. Jenže, ať vysloví cokoli, nakonec stejně musí konstatovat, že protikomunistický názor je cosi „nepatřičného“. Připouští, že v „naší civilizaci lze být antifašistou, antinacistou, antikapitalistou, antikatolíkem, anticyklistou, veškerým anti-....ne však antikomunistou“. A zcela upřímně mu vadí, že „toto označení je často po lidech házeno jako nadávka“.

Pane Čulíku,

Ve svém článku “Hladovějící osmdesátnice...” jste uvedl: “Britský tisk neustále poukazuje na to, že jak počet důchodců ve společnosti roste, důchodci budou obrovskou politickou a ekonomickou silou, s níž politikové budou muset počítat. Kdy si čeští důchodci začnou uvědomovat, že protože je jich hodně, a bude jich ještě víc, mají v české společnosti vliv a měli by se sjednotit a něco dělat ve svůj prospěch?”

Facebook tento týden registruje svého pětisetmilióntého člena. Jde o milník, významný a současně i bezvýznamný: Ano, je to připomínka toho, jak velkým se tento sociálněmediální gigant stal, ale opravdu si to musíme připomínat? Že je Facebook součástí každodenního života mnoha Američanů je jasné. Ale jak tyto životy ovlivňuje je ještě třeba prozkoumat. Víme, že může být dobrý pro vaše zdraví, a že může učinit vše jednodušším, od networkingu až po sdílení fotografií. Ale je tu také potenciálně zlověstná strana, i když odhlédneme od nejasné otázky ochrany soukromí. Tady je deset způsobů, jak může Facebook udělat více škody než užitku, napsala pro Newsweek Kate Dailey.

Římská republika v podstatě stála před dvěma problémy.

Za prvé, růst římské moci a vznik říše způsobily stres stávajících struktur správy provincií; za druhé, z různých důvodů, o nichž ekonomičtí historici i nadále diskutují, rostly v Římě příjmové nerovnosti, a co hůře, postupně chudli a nakonec byli prakticky odstranění drobní zemědělci, kteří tradičně tvořili páteř římského občanstva i armády, napsal americký bezpečnostní analytik Bernard Finel.

...jestliže se zahraniční zpravodajství českých médií vyznačuje etnocentrismem, opomíjí celé kontinenty a naopak se zaměřuje na celebrity a spektakulární katastrofy, není to ideální stav. Jako možný korektiv zde nabízíme k úvaze za prvé možnost tlaku na mediální sektor a jeho regulaci. ... A nejen jako politologický problém pak působí fakt, že ještě více než česká média je v otázce lidských práv selektivní česká zahraniční politika.

Uvažování o zobrazování zahraničí v médiích a přeshraničním informačním toku není v našem kulturním okruhu žádnou novinkou a je dohledatelné v odbornější literatuře (viz např. pozornost věnovaná propagandě během světových válek) dávno předtím, než můžeme hovořit o ustavování mediálních a komunikačních studií jako samostatného vědeckého oboru. Je však zajímavé, že dvě studie právě zahraničního zpravodajství ze šedesátých let stály u zrodu dvou základních konceptů mediálních studií, konceptů tak klíčových, že jejich platnost a explanační potenciál už dávno přesáhly původní doménu zpravodajství zahraničního.

Ulice plné vraků aut, vylidněné čtvrti, supermarkety obydlené krysami a hejny netopýrů, příprava jídla nad otevřeným ohněm. I takto dramaticky by mohl vypadat popis situace nejednoho evropského či amerického města několik let až desetiletí po ropném zlomu. Čím prudší bude pokles v dodávkách ropy, tím kritičtěji to zasáhne samo ocelové srdce industriální civilizace, poháněné energií fosilních paliv. Městská populace, odříznutá od skladů s potravinami, zemědělsky negramotná, pozná po dekádách blahobytu skutečnou cenu jídla a začne se vracet na venkov. Takový scénář budoucího vývoje si asi nikdo z nás nepřeje. Jak mu lze čelit?, ptá se Marek Kvapil.

Mít předsedou největší politické strany diletanta je systémový problém celé opozice. Slávek Sobotka si jaksi při své pouti mezi Slavkovem, Sněmovnou a Lidovým domem nestačil uvědomit, že jeho stínový ministr vnitra a tajných služeb, bývalý ministr vnitra a analytik rozvědky, farář Bublan o případu "Moroz" zarputile mlčí. Mlčí i ministr vnitra, nominovaný do úřednické vlády za ČSSD - Martin Pecina. Asi oba vědí proč...

An English version of this article is in

upravená verze příspěvku, který autor přednesl na mezinárodní konferenci „Evropa po Lisabonské smlouvě“, kterou pořádala Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů v květnu 2010.

V dubnu letošního roku podepsali prezidenti Spojených států a Ruska odzbrojovací smlouvu, která vešla ve známost jako „Nový start“. Pojmenování symbolicky odráželo i záměr vtisknout vztahům dvou předních velmocí novou kvalitu a udělat symbolickou definitivní tečku za studenou válkou. Výhodou je, že americko-ruský reset lze chápat jako jedno z možných pokračování evidentně problematického vztahu států, které se v minulosti postavily do čela dvou znesvářených mocenských bloků. V tomto světle ale není příliš jasné, jak chápat analogickou problematiku prohloubení vztahů mezi Ruskem a Evropskou unií. Zásadní otázkou zůstává, zda vůbec existuje pole euro-ruských vztahů...

Fotbalové šílenství už v Brazílii skončilo a volební se ještě dostatečně neprojevilo, ale už potkáváme vlajkonoše a především vlajkonošky stranických praporů a setkáváme se pozvolna s dalšími symptomy nastávajícího klání.

Poslanci Evropského parlamentu otevřeně protestují proti utajování obsahu jednání o mezinárodní smlouvě ACTA týkající se autorských práv a jejich vynucování. O záměru jednají již delší dobu vlády nejvyspělejších zemí světa, včetně zástupců Evropské komise. Vyjednávání je však přísně utajováno a o jeho průběhu nemá potřebné informace ani odborná veřejnost.

An English version of this article is in

Územní rozhodnutí bylo bez jakékoliv zmínky v médiích vyvěšeno na úřední desku v době prázdnin, kdy je nejvíce dotčených obyvatel pryč.

Občanská koalice Nádraží v centru opět nahrazuje veřejnou správu, která v rozhodování o odsunu nádraží v Brně nezvládá svou informační a komunikační roli, a informuje, že Stavební úřad Brna-střed již v pátek 9. července na své úřední desce zveřejnil územní rozhodnutí odsunu nádraží. Rozhodnutí není však definitivní, do 9. srpna se mohou účastníci řízení odvolat a o jejich námitkách bude rozhodovat nadřízený Stavební odbor Magistrátu města Brna.

V květnu a v červnu 2010 přispělo finančně na Britské listy 1011 osob celkovou částkou 554 202.78 Kč. Příjem z reklamy byl 5000 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 30.6. 2010 částku 399 728.06 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 1990 euro. Jsme plni uznání vůči čtenářům Britských listů, že na nedávno zveřejněnou prosbu o finanční podporu reagovali během několika týdnů darováním celkové částky více než půl milionu korun. Mnohokrát děkujeme a prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.