Vánoční úvaha: Monolitická kultura
15. 12. 2023 / Wenzel Lischka
V dějinách lidstva se stejně jako extrémy kladný a záporný střídají kultury monolitické a dialektické. Když kulminuje jeden extrém, začíná se měnit v druhý, a naopak. Extrém kladný nelze oddělit od extrému záporného, přesto jsou takovou pudovou snahou dějiny dialekticky posouvány vpřed k údajným světlým zítřkům – bezpochyby nikde jinde než v pekle.
Pozice vyvolává opozici. Režim mono(po)litický samo sebou vyvolává režim dialektický. Demokracie vyvolává totalitu a totalita demokracii. Jenom občané nevědomí a špatní se domnívají, že lze míti režim pouze jediný, ten jim libý, a že lze vykastrovat a zničit režim druhý, který je jim nelibý.
Již samotná demokracie je jako vláda lidu dialekticky rozporuplně rozpolcená jako vláda toho lidu, a vláda tomu lidu.
Starší občané si pamatují národní frontu a vládu jedné strany. Po 34 letech je vláda jedné strany a národní fronta u nás opět u válu. Z hlediska dialektického tomu nelze jinak. Pouze občané neuvědomělí se opájejí nenávistí a zlobou vůči protivné straně. Pouze barbaři nekřesťansky nenávidí nepřítele, a štvou druhé do bratrovražedných válek.
Lidé myslící pouze monoliticky nebo dialekticky se potácejí od zdi ke zdi. Jsou hnáni od jednoho extrému ke druhému, a nedosahují jednoty protikladů, z jejíž pozice je jedině možné nastolit mezi oběma režimy konstruktivní rovnováhu, a nikoliv se oddávat nerovnováze destruktivní.
Narůstající složitost systému je příznakem jeho dekadence a dekompozice. Přesto obyčejní lidé i jejich vykořisťovatelé ve své hlouposti a chytrosti složitost nadšeně vítají.
Dekompozice je postupnou dezintegrací živé organické hmoty v anorganickou hmotu mrtvou. Každá kultura vrcholí mineralizací, čili úplnou přeměnou látky organické na látku anorganickou. Máme k tomu dnes velmi blízko – více, než kdykoliv jindy.
Na pozadí zmíněných procesů je základní síla hmoty, která určuje vědomí reflexně žijících lidí. Téměř všichni lidé spolupracují se svojí zkázou nebo ji přímo urychlují. Jsou nevinní. Jejich vnímání, myšlení a jednání je pouhým odrazem či funkcí objektivní reality (hmoty).
Slavíme letos opět Vánoce, které jsou svátkem narození Ježíše, který výše uvedené dilema pochopil, a proto ve smrti na kříži vyřkl: „Pane Bože, odpusť jim, neboť oni nevědí, co činí!“ (Lukáš 23:24)
Radostné Vánoce jsou radostné tím, že aspoň někdo z nás někdy pochopil dialektiku dějin, nad kterou my obyčejní i privilegovaní občané kroutíme hlavou – nejraději někomu druhému.
Za inflační peníze a lichvářské úroky z rychlých půjček nakoupíme a rozdáme dárky. Umrtvíme odkrvený mozek přecpaným žaludkem, na stokrát v televizi viděné pohádky pohlédneme, dětinsky nad sebou po větší dávce alkoholu zaslzíme, a po Vánocích a Novém roce opět k budování vynálezu zkázy chutě a hbitě vyrazíme…
Diskuse