17. 12. 2016
čas čtení
3 minuty
Tyto záběry natočila ve východním Aleppu v minulých dnech slavná syrská dokumentaristka Waad al Kateab, která je mezi tisíci lidmi v obklíčení ve východním Aleppu a čeká na možnost dostat se z města ven. Má několikaměsíční dítě a manžela lékaře, který pracuje ve zbývajících podzemních nemocnicích a ošetřuje raněné civilisty. Waad al Kateab obdržela za svou vynikající dokumentaristickou práci letos v listopadu v Londýně dvě prestižní novinářské ceny Amnesty International.
Celý svět je zděšen situací v Aleppu. S výjimkou České republiky, jejíž média to, co se tam děje, nezajímá. Přestože, až se bude bojovat ve střední Evropě, ani Čechům v takovéto situaci nikdo nepomůže, poznamenává Jan Čulík.
Zde je překlad nejnovějšího filmu Waaad al Kateab:
Laskavá slova pro dítě, které nemůže najít maminku.
Aleppo je děsivé jeviště se stále se zmenšujícím počtem lidí, kteří přežili. A tohle jsou poslední z posledních.
Um Fatima je jedinou dospělou osobou, která zbyla ze tří rodin. Jejich činžovní dům zničilo ruské či syrské letecké bombardování.
"Nevím, čím na nás Asad zaútočil. Byli jsme doma a spali jsme. Náhle na nás spadla celá budova. Ach Bože, všechy mé děti jsou mrtvé!"
Um Fatima náhle nalezla souseda. Je to teenager, chlapec s čepicí, který se jmenuje Mahmoud. Bydlel nad jejím bytem. Nemluvně, které Mahmoud drží v ruce, je jeho malý bratr Išmael Mohammed. Je mu měsíc. Jeho obličej má jediný v tomto blázinci výraz klidu.
Jenže ten výraz klidu je spánek mrtvých. Išmaela trosky udusily. A Mahmoud se nechce vzdát mrtvoly svého bratříčka.
Ach, Pane Bože, všechny mé děti zemřely. Pane Bože, pomoz mi."
Aleppo je místem, kde děti přestaly plakat.
Na chodbě Mahmoud stále ještě chová svého mrtvého bratra. Válka změnila role. Chlapec nyní jedná jako jeho otec, který byl zabit.
"Mahmoud a Abdullah jsou mrtví."
"Nebreč, nezemřeli nadarmo. Nebreč, nebreč. Je to OK. Je to OK."
"Mahmud a Abdullah jsou mrtví."
Bůh nás pomstí na utlačiteli Asadovi."
"Spadla na nás budova. To se nám stalo."
"Potřebují maminku. To jsou vaše děti?"
Zdravotní sestra vodí bratra a sestru z místnosti do místnosti. Nevíme, jak se ty děti jmenují. A ony zatím ještě nevědí, zda jsou sirotci. Nechaly svého otce v troskách domu a hledají maminku.
"Pojďme, podíváme se, kam vzali vaši maminku. Pojďme, myslíte, že byla venku před nemocnicí?"
Ach, ty chudáčku." Um Fatima nyní vidí důkaz zprávy, které se obávala nejvíc.
"Proč jsi mě opustila?" volá na dceru, kterou charakterizuje jako svou skálu. Ví, že tato otázka na tomto místě nemá odpověď.
A v další místnosti čekají bratr a sestra stále ještě na zprávu o tom, kde by mohla být jejich maminka. Na další nemocniční posteli, pokryté prachem.
Nevýslovně vyčerpáni životem, pro jehož popis chybějí slova.
