Svatý Václave, vévodo české země...
28. 9. 2020 / Richard F. Vlasák
Víte,
já měl tu nejhodnější babičku na celém světě, laskavě se
smála a měkce hněvala, vrásky ji kreslívaly dobrotu do tváře.
A jaké ona uměla lívance se sádlem
a skořicí, a koblihy.
Jéje. A tahle moje babička byla velmi zbožná - ne tak, jako mnozí
na okrasu a k obdivu. Její vztah k Pánu Bohu to bylo děkování za
nový den a za vnoučata, a poctivé zpívání v kostele a vůbec
pokorné pobývání mezi lidmi plné lásky a odpuštění.
Ještě, než jsem před pár lety odešel do ciziny, měli jsme s babičkou takovou dohodu. Na svatého Václava, párkrát tomu tak bylo, jsem zaparkoval autem těsně u záhonu růží a před velkými vraty na dvůr a že pojedeme do skalického kostelíčka. A jeli jsme, podzim byl tehdy na začátku, jako dneska, ale sluníčko nám na tu cestu svítilo a nebe hřálo tou modří, která se na paletu malířům nevejde a my vedli hovory - o světě, a o holčinách, a o všem, co se do těch dvou, tří minut mezi naším statkem a kostelem s lipami a hřbitovem, a tím velkopanským rozhledem do údolí Lužnice se soběslavskou věží vzadu i ovcemi na pastvině "Na Pokutovym" natěsná. Kostel nikdy nevyvoněl, vždycky tam bylo cítit kadidlo, a někdo dal nějaké kvítí na oltář a babička, že půjde mezi ženský a už drmolila všechny ty mariánský modlitby a pak zazvonil zvonec.
A
pak to přišlo: kdo je katolík, mne opravte kdy v pořádku mše
svaté; zpěv Svatováclavského chorálu, velebného, prastarého a
poctivého, pokorného a dobrotivého. Nevím, jaká bych mu
dal za ty chvíle všechna přídavná jména,
abych jen
pokusem vystihl, jak ten zpěv mám rád - je to kus srdce a víry.
Nevím, jestli písnička může vonět, ale mně
voní - ne tím kadidlem a navoskovanýma kytkama, a svícema. On mě
voní těma lívencema a buchtama, a tou kuchyní a hřeje tím
pohlazením, který už vám nikdo nikdy nedá a do uší promlouvá
jako hlas důvěrně známý a milý. Který vás učí, jak
křesťansky žít bez rozdílu vyznání.
A
když tak na babičku vzpomínám a stýská se mi; Pane na nebi, jak
mě se po ní stejská, že to vypsat nemůžu! myslím také na ty
dvě a více minut, když jsme jeli od záhonu růží, a od vrat na
dvůr. A myslím na to, jak ten hymnus prosadil M. Jan Hus u
Zbyňka z Házmburka vedle svého "Jezu Kriste, štědrý kněže"
jako výjimečně zpívané české písně v liturgii a že svatého
Václava měli husité na pavézách, a naši kluci v legiích
a u RAF. Zkrátka, že i jako český bratr na něj mohu myslet jako
na svou písničku. A že bylo tuze krásné, kdyby se Václav
nezneužíval k rozdělování,
ale ke skutečnému spojování,
tedy v pokoře, odpuštění a lásce.
Až si jej bude zase pobrukovat, vzpomeňte si na babičky a ty kostelíčky nad Lužnicí a na zemi milovanou, kolébku naší a v dědictví nám danou. To jsou věci podstatné.
Diskuse