Od popíračství ke zdržování a přivlastnění. Jak se vyvíjí postoj středoevropské krajní pravice ke změně klimatu?

9. 2. 2024 / Martin Vrba, María Elorza, Michele Bertelli

Koch Industries — americká korporace vlastněná bratry Charlesem a Davidem Kochovými — financovala popíračské instituce po celé dekády. Založili a finančně podporovali známý Cato Institute, libertariánský think-tank, který vešel ve známost mimo jiné i organizací a šířením kampaní popírajících změnu klimatu. Koch Industries následně jen v letech 1997 až 2018 věnovala na financování skupin popírajících změnu klimatu téměř 150 milionů dolarů.

Koncem 70. let minulého století dal dohromady ExxonMobil (jeden z největších světových fosilních gigantů) tým elitních vědců, kteří měli za úkol studovat měnící se klima a vypracovat prognózu globálního oteplování. Studie z loňského roku ukázala, že jejich výsledný materiál patří vůbec k nejpřesnějším předpovědím trajektorií vývoje klimatu: zpětně se ukázalo, jak věrně tyto předpovědi odpovídaly skutečným teplotám naměřeným v průběhu let. Navzdory všem těmto poznatkům, které měl ExxonMobil k dispozici, ale dospěl k rozhodnutí, že nemá žádný zájem bít na poplach a zahájit nezbytnou transformaci celého fosilního průmyslu. Naopak — začal financovat popírání změny klimatu a stal se jedním z nejštědřejších dárců protiklimatické agendy.

Podobně i Anglo-holandský ropný gigant Shell po celá desetiletí systematicky bagatelizoval závažnost klimatických změn, přestože o této problematice velmi podrobně věděl. Nedávný nezávislý výzkum ukázal, jak Shell v průběhu 70. až 80. let 20. století získal rozsáhlé poznatky o změně klimatu. Navzdory svému internímu povědomí o této problematice se ale vydal stejnou cestou jako ExxonMobil: začal sponzorovat kampaň, jejímž cílem bylo rozšiřovat nejistotu o stavu vědeckého poznání, která nakonec přerostla v agresivní popíračství a klimaskepticismus.

Tím však vývoj protiklimatické agendy nekončí. S tím, jak klimatické hnutí nabírá na síle a dopady klimatické krize se zhoršují, je stále obtížnější popírat realitu, která se pro stále větší počet lidí stává osobní a přímou zkušeností. Zdá se, že tradiční klimatický skepticismus jako dezinformační strategie už nefunguje: většina zemí světa podepsala Pařížskou dohodu, Evropa se v současnosti pokouší o dekarbonizaci celého kontinentu do roku 2050, USA oficiálně prosazují dlouhodobou strategii, jejímž cílem je dosáhnout uhlíkové neutrality také do roku 2050, a Čína se v roce 2020 přihlásila k tomu, že se uhlíkově neutrální zemí stane v roce 2060. V takové politické atmosféře se tradiční popírání změny klimatu zdá být zastaralé a neodpovídá nejen realitě změny klimatu, ale ani realitě politické. Klimatický skepticismus, kdysi podporovaný zájmy fosilních paliv, ale nezmizel. Místo toho se nové situaci přizpůsobil a proměnil svoji formu.

Od popíračství ke zdržování

Podle studie publikované skupinou vědců během pandemie COVIDu-19 proniká do současných debat o opatřeních v oblasti klimatu to, co nazývají "diskurzy klimatického zdržování". Na rozdíl od tradičního popírání už zdržovací strategie necílí na klimatickou vědu, ale spíše na klimatickou politiku. Jak upřesňuje William Lamb, jeden z autorů studie: "Diskursy klimatického zdržování se zaměřují na zpomalení klimatické politiky pomocí zdánlivě rozumných nebo věrohodných argumentů. Pokud někdo poukazuje na to, že ostatní znečišťují více, že klimatická politika nefunguje nebo že by tato politika poškodila společnost, může se tím snažit společnost odrazovat od klimatických opatření - zejména pokud se ani nesnaží najít alternativní řešení těchto problémů. Studie nyní ukazují, že diskurzy klimatického zdržování jsou v médiích a politice všudypřítomné. To naznačuje, že existují koordinované snahy podkopat morální a praktické důvody pro postupné ukončení využívání fosilních paliv a odlesňování, a to navzdory mnoha benefitům, které by to společnosti přineslo."

Tento vývoj pochopitelně neminul ani Českou republiku. Naše politická scéna totiž poskytuje jedny z vůbec nejlepších příkladů toho, jak se popírání změny klimatu může změnit ve snahy o oddalování jejího řešení. Klimatickému popíračství se dlouhodobě nejlépe daří na krajní pravici a mezi konzervativními a libertariánskými proudy politického myšlení. Podíváme-li se na příklad české ODS, vidíme stranu, která sice není obvykle vnímána jako krajně pravicová a sama sebe chápe jako "liberálně-konzervativní" politický subjekt s nacionalistickými tendencemi, některé její politické postoje a kroky jsou ale charakteristické pro evropskou krajně pravicovou scénu. Rovněž na evropské úrovni je členem politické skupiny Evropští konzervativci a reformisté (ECR) spolu s italskými Bratry  Itálie Giorgie Meloni, stranou Finové, polským Právem a spravedlností (PiS), Švédskými demokraty, řeckým Řešením nebo španělským Voxem, které jsou považovány za krajně pravicové nebo pravicově-populistické.

Historie popírání změny klimatu v řadách ODS je poměrně pestrá a dlouhá - začala u samotného zakladatele Václava Klause, který se v průběhu let stal jedním z nejhlasitějších odpůrců klimatologie nejen doma, ale i v zahraničí. Jeho (ne)slavná kniha Modrá, nikoli zelená planeta z roku 2007 se u nás stala nejznámějším učebnicovým příkladem popírání klimatických změn. Klaus v ní tvrdil, že v sázce není klima, ale lidská svoboda, ohrožená "zeleným šílenstvím "a "ekologickým podvodem". Od té doby byla přeložena do desítek světových jazyků a podařilo se jí získat celosvětovou pozornost.

Zatímco Klausova kniha — která není jen pseudovědeckým titulem, ale i svého druhu politickým manifestem — se stala paradigmatickou pro diskurz popírání klimatu v Česku, jiná kniha může sloužit jako příklad toho, jak se česká pravice posouvá od popíračského myšlení k poněkud diferencovanějšímu postoji: europoslanec za ODS Alexandr Vondra v knize Musí být ekologie alarmistická? z roku 2020 shromáždil texty několika autorů ve snaze o formulaci "realistické konzervativní ekologie" jako reakce na rostoucí popularitu zelených témat v české společnosti. Vondrův vývoj jako politika i konzervativního ideologa je názorným příkladem toho, jak se pravicový politický reprezentant vyvíjí od otevřeného popírání změn klimatu ke strategiím klimatického zdržování: ve svých veřejných prohlášeních o globálním oteplování původně vliv lidské činnosti na klimatické změny bagatelizoval. V rozhovoru z roku 2019 například tvrdil, že "boj proti globálnímu oteplování se stal náboženstvím, zatímco vliv lidstva na klima není podstatný". Vyjádřil přesvědčení, že "klima se vždy měnilo v důsledku změn gravitačního pole Země nebo s intenzitou slunečního záření".

V posledních letech ale Vondra upustil od veřejného popírání existence i příčiny změny klimatu a místo toho se zaměřil na odpor proti evropské Zelené dohodě jako "příliš ambiciózní" a potenciálně škodlivé pro místní průmysl. V roce 2020 ještě tvrdil, že "přirozené výkyvy klimatu nemůžeme ovlivnit, ale můžeme se jim přizpůsobit. Můžeme však ovlivnit lidskou činnost a s ní spojené neudržitelné zemědělství, vodní hospodářství a lesnictví." Zároveň byl přesvědčen, že místo "neefektivního boje proti změně klimatu, pro který nyní EU nemá ve světě partnery", by se Green Deal měl přeorientovat na boj proti evropskému suchu.

V roce 2021 hlasoval Vondra jako europoslanec proti evropskému zákonu o klimatu s odůvodněním: "Přestože má návrh v EP většinovou podporu, rozhodl jsem se hlasovat proti. Proč? Zaprvé považuji redukční cíle pro rok 2030 za příliš drastické. Povedou k obrovským sociálním a ekonomickým nákladům, které pocítí zejména lidé s podprůměrnými příjmy v cenách elektřiny, tepla, bydlení a dopravy. Navzdory slibům Komise nepředložila žádnou studii, která by vyčíslila dopady na hospodářská odvětví nebo členské státy. Za druhé, naše oběť nebude vykoupena. V blízké budoucnosti nebude mít žádný dopad na klima, protože země jako Čína budou produkovat ještě více emisí než nyní.”

Ve zmíněné studii o "diskursech klimatického zdržování" autoři identifikovali čtyři hlavní zdržovací strategie: přesměrování odpovědnosti (obvykle na jiné země produkující emise, jako je Čína nebo Indie), prosazování netransformativních řešení (nové technologie si s problémem poradí), zdůrazňování nevýhod (obvykle potenciálních sociálních nákladů) nebo kapitulace (protože stejně nemůžeme nic dělat). Ve Vondrově rétorice můžeme jasně vidět, jak používá příklad Číny jako argument pro přesměrování odpovědnosti, a zároveň pro kapitulaci, tedy představu, že jakákoli skutečná mitigace je kvůli tomu v současné době nemožná: trajektorii klimatu změnit nemůžeme, takže se jí musíme jen přizpůsobit.

Není třeba dodávat, že Vondra je v ODS významnou postavou: je tamním členem programového týmu pro životní prostředí a zemědělství a v EU je členem Výboru pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin (ENVI). Jeho zájem o problematiku životního prostředí je dost možná autentický, dlouhodobý a zakořeněný v konzervativní tradici. Jak ostatně vysvětluje v nedávném rozhovoru: "Je to téma, které si pravice nechala ukrást. Včetně ODS, bohužel. A protože pravice tuto oblast opustila, obsadila ji radikální levice". A pokračuje: "První ekologické zákony v USA prosadil v Kongresu republikán Richard Nixon a jadernou energii jako alternativu k uhlí prosazovala Margaret Thatcherová. Právě ona podnítila zájem o environmentalismus v Británii a byla dokonce prvním významným politikem, který přišel s perspektivou mezinárodní legislativy... Anglosaský konzervatismus se této problematice nikdy nevyhýbal; můžeme připomenout spisy Rogera Scrutona, v nichž vysvětluje, proč ochrana přírody patří k základní výbavě konzervativce." Ve Vondrově politickém myšlení a praxi ale můžeme vidět širší rys (krajně) pravicového environmentalismu: oddělení řešení klimatických změn a ochrany přírody. Jak uvidíme později, současná evropská (krajní) pravice se může hlásit k environmentalismu nebo si jej přivlastňovat pro své vlastní účely, a zároveň se ostře stavět proti politikám, které se snaží řešit klimatické změny.

Podobným vývojem v postoji ke klimatickým změnám ostatně prošel i současný premiér a předseda ODS Petr Fiala. Před posledními parlamentními volbami v roce 2021 v kontroverzním rozhovoru pro týdeník Respekt zdůrazňoval potřebu ochrany životního prostředí a zároveň tvrdil, že i nadále není přesvědčen o tom, že by klimatické změny byly způsobeny lidskou činností, a argumentoval přirozenými výkyvy klimatu ve středověku. Jeho rétorika se však proměnila během ničivého požáru v Národním parku České Švýcarsko v létě 2022 - nejhoršího požáru v české historii. V rozhovoru pro televizi Prima prohlásil, že by "musel mít klapky na očích a nepřemýšlet racionálně... kdybych neviděl, že se klima mění a že celá Evropa čelí požárům způsobeným neobvykle vysokými teplotami". Loni během své návštěvy na konferenci COP28 pak prohlásil, že "změna klimatu je největší výzvou naší doby", a zároveň lobboval za "globální renesanci jaderné energie" jako důležité součásti řešení.

Specifická situace Polska

Pokud však nahlédneme za hranice do Polska, můžeme si všimnout velmi podobné rétoriky v případě strany Právo a Spravedlnost (Prawo i Sprawiedliwość, PiS), která s ODS sdílí stejnou evropskou frakci. PiS je chápána jako krajně pravicová křesťansko-konzervativní populistická strana a má dlouhou tradici popírání změny klimatu, které se v současné době transformuje v konkrétní politické úsilí o zpomalování jejího řešení. Jaroslaw Kaczynski, bývalý viceprezident a lídr strany, tak například v roce 2021 prohlásil, že zelená politika EU je "šílenství a teorie bez důkazů" a že "nelze tvrdit, že Evropa, která vypouští 8 % [skleníkových] plynů, mění klima".

V červnu 2023 oznámila dnes již bývalá polská vláda, že podá žalobu proti přijatému nařízení EU, podle něhož musí mít všechna nová auta v Evropě od roku 2035 nulové emise. Nakonec ale podala žaloby, kterými se snažila zrušit hned tři hlavní politiky Evropské unie v oblasti změny klimatu, které by podle ní zhoršily sociální nerovnost. Kromě zmíněného nařízení o emisích automobilů se Polsko pokusilo zrušit politiku EU stanovující národní cíle snižování emisí, které by — podle polských vládních dokumentů — mohly "ohrozit energetickou bezpečnost Polska". Třetím zákonem, který se Polsko pokusilo zrušit, byla reforma evropského trhu s emisními povolenkami — tehdejší vláda tvrdila, že to může vést ke snížení počtu pracovních míst v uhelných dolech a zhoršit sociální nerovnost. Podle nedávno zveřejněné studie studie je pro PiS typické, že se "prezentuje jako ochránce sociálních jistot pro zranitelné skupiny postižené regionální dekarbonizací". Snaží se také získat podporu regionů závislých na uhlí tím, že mobilizuje jejich občany proti snahám o dekarbonizaci.

Takové vysvětlení není překvapivé, podíváme-li se na příklad dnes již nechvalně známého hnědouhelného dolu Turów. Jeho licence měla vypršet již v dubnu 2020, ale v březnu 2020 ji bývalá polská vláda prodloužila o dalších šest let a nakonec souhlasila i s ambicí skupiny PGE pokračovat v těžbě v této lokalitě až do roku 2044, kdy se očekává úplné vyčerpání uhelných ložisek. To vedlo ke sporům s českou i německou stranou kvůli škodlivým dopadům na životní prostředí na českém i německém území. Turn byl také předmětem sporné dohody s Českem, které v jednání zastupoval osobně i premiér Petr Fiala. Ten byl kritizován odborníky i nevládními organizacemi za to, že neudělal dost pro to, aby zabránil negativním dopadům těžby na životní prostředí pro českou stranu.

Snahy bývalé polské vlády o zpomalení dekarbonizace tamní ekonomiky jsou ale součástí širší politické debaty. Podle studie z roku 2021 lze v polské veřejné debatě identifikovat tři odlišné narativy: 1. Polsko je v jedinečné situaci, 2. Polsko musí následovat alternativní cestu dekarbonizace a 3. klimatická politika ohrožuje jeho konkurenceschopnost. Narativ o jedinečné situaci Polska je pravděpodobně nejsilnější a vedl k četným výzvám k výjimkám a finanční podpoře ze strany EU. Tento narativ nutně neznamená neochotu Polska k ekologické transformaci jeho uhlíkově náročné ekonomiky, ale má spíše pasivní konotaci, která změnu pro Polsko činí závislou na vnější podpoře. Zároveň vytváří předpoklady pro různé taktiky oddalování dekarbonizace energetiky, jako je zmíněné prodloužení těžby uhlí v Turówě. Silná závislost Polska na fosilních zdrojích energie je ostatně také jedním z důvodů, proč je Polsko největším příjemcem peněz z Evropského fondu pro spravedlivou transformaci: více než 3,85 miliardy eur má podpořit spravedlivou tranzici v celkem pěti polských uhelných regionech.

Maďarský krajně pravicový ekologismus

Snaha házet úsilí o mitigaci klimatických změn klacky pod nohy ale není jedinou invencí evropské krajní pravice z posledních let. Ve skutečnosti se zdá, že zdržování řešení klimatických změn je slučitelné s tím, co politolog Balša Lubarda nazývá "krajně pravicovým ekologismem". Ve své nedávno vydané stejnojmenné knize tvrdí, že v případě zemí, jako je Maďarsko nebo Polsko, přijala krajní pravice určité environmentální politiky, které jsou ideologicky koherentní s širší krajně pravicovou agendou. Jak polská PiS, tak maďarský Fidesz jsou příklady národně konzervativního populismu, který v průběhu let zintenzivnil svou "zelenou rétoriku", ovšem za použití křesťansko-konzervativního slovníku.

V roce 2020 představila maďarská vláda svůj Národní energetický a klimatický plán, který byl koncipován jako pokus o vytvoření křesťanské konzervativní zelené politiky. Jak vysvětlila bývalá maďarská ministryně spravedlnosti Judit Varga: "Abychom se skutečně vypořádali s výzvou [změny klimatu], potřebujeme alternativu k zelenému liberalismu - a k tomu mají evropské křesťansko-konzervativní strany dobré předpoklady." Po letech ambivalentního postoje Fideszu ke klimatickým změnám tak má nový dokument sloužit jako "křesťansko-demokratický" přístup k mitigaci klimatických změn a adaptaci. Podle Orbána je "ochrana stvořeného životního prostředí a přírody na biblickém základě především křesťansko-demokratickou politikou". Jak tvrdí Agoston Mraz, politický analytik působící v Budapešti: "Orbán nechce, aby klimatické změny byly výhradně levicovým tématem, ať už v Maďarsku nebo v Evropě, a usiluje o vytvoření své vlastní krajně pravicové konzervativní zelené politiky, kterou buduje jako protiváhu.”

Přinejmenším na papíře se klimatická strategie Orbánovy vlády zdá ambiciózní: jejím cílem je do roku 2030 dosáhnout 90 % uhlíkově neutrální výroby elektřiny, která by měla pocházet převážně z rozšíření jaderné elektrárny Paks a solární energie. Podobně jako ostatní evropské země deklaruje úsilí o dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050 a klade také velký důraz na adaptaci na změnu klimatu a ochranu životního prostředí. Ohlášení tohoto plánu bylo poměrně překvapivým krokem poté, co Maďarsko v roce 2019 vedle Česka, Polska a Estonska vetovalo tehdejší cíle dosažení uhlíkové neutrality EU. Podle Benedeka Javora, bývalého maďarského europoslance za Zelené, však platí, že "pro Orbána je změna klimatu o získání peněz. Méně ambiciózní klimatické cíle lze nyní využít k pozdějšímu získání více peněz." Veto tehdy poskytlo Budapešti vyjednávací nástroj uprostřed náročných rozpočtových jednání s Bruselem, neboť Maďarsko bylo konfrontováno s vyhlídkou na možné snížení financování rozvojové pomoci EU o 25 % pro období 2021-2027.

Jak vážně ale Orbánova vláda ve skutečnosti prosazuje svůj klimatický plán? Maďarsko je jednou ze zemí EU, které mají nárok na finanční prostředky ze zmíněného Evropského fondu pro spravedlivou transformaci, a to především pro tamější uhelné regiony Borsod-Abaúj-Zemplén a Heves. Realizaci plánu spravedlivé tranzice tu ale ohrožuje rozhodnutí vlády ponechat uhelnou elektrárnu Mátra v provozu až do roku 2029 namísto plánovaného roku 2025. Maďarská vláda tak musí stávající plány spravedlivého přechodu výrazně přepracovat a zaslat Evropské komisi nové návrhy. V praxi by to znamenalo, že realizace a financování spravedlivého přechodu v Maďarsku může být ohrožena nebo přinejmenším výrazně zpožděna.

Stejně tak Orbánova rétorika naznačuje, že svůj "zelený program" nemyslí úplně vážně. Podle jeho nedávného prohlášení se "západní elity" příliš zabývají bojem proti klimatickým změnám, ačkoli hlavním problémem je údajně nízká porodnost a následný demografický pokles evropské populace. V roce 2021 pak označil plány klimatické politiky EU za "utopickou fantazii". V říjnu téhož roku Orbán připsal růst cen energií snahám EU o řešení klimatických změn, přestože analytici tvrdili, že hlavním motorem evropských cen energií byly rostoucí ceny plynu.

V Maďarsku tak má diskurz klimatického zdržování své jméno: "křesťansko-demokratický přístup ke klimatu" a jeho "zdravý rozum" a "realistický" environmentalismus, který prosazuje netransformační řešení. Je názornou ukázkou, jak může krajní pravice sladit vlasteneckou péči o životní prostředí s odporem proti evropsky koordinované mitigaci dopadů klimatických změn. Zatímco péče o životní prostředí má silný lokální (národní) rozměr, boj proti klimatickým změnám je globální a má silný evropský aspekt v podobě Evropské zelené dohody. Takový zelený patriotismus se může snadno spojit s nacionalistickým antiglobalismem, euroskeptickými náladami a také s protiimigrační agendou — vždyť je to naše země(krajina), o kterou se staráme. Maďarský případ tak může sloužit jako vůbec nejvýraznější příklad nastupujícího přístupu evropské krajní pravice ke klimatické politice: po popírání a ignoranci se snaží vytvořit vlastní "neliberální" zelenou ideologii, která by konkurovala evropskému "zelenému liberalismu". Politická aréna nejen v Evropě je dnes už skutečně zelená, o vítězi ale ještě zdaleka není rozhodnuto.

 

Tento text vznikl s finanční podporou Evropské unie. Vyjádřené názory a stanoviska patří pouze autorům a nemusí odrážet názory a stanoviska Evropské unie nebo Evropské výkonné agentury pro vzdělávání a kulturu (EACEA). Evropská unie ani orgán poskytující podporu za ně nemohou nést odpovědnost.