Může náhražkový život zlepšit veřejné zdraví (a čo vy si, občania, predstavujete pod takým pojmom „náhražkový“)?

18. 2. 2024 / Beno Trávníček Brodský

čas čtení 8 minut
Začne to ranním zazvoněním budíku... v půl čtvrté... páté... šesté..., každopádně přesně v okamžiku, kdy s jistotou víte, že byste ještě půl hoďky... hoďku pospali. Následuje ranní cvrkot nejrůznějších zaběhlých úkonů, počínaje chystáním kamen, abyste si mohli po večerním návratu do vychladlého baráku hned zatopit, ... … … a konče - ve zbytku ranního času, který jste si dneska stihli ukrást, vhozením nějaké náplně do žaludku. Nevím, kdo má v Česku čas na pravidelnou klidnou solidní snídani(?)

Mezi obyčejnými lidmi nás nebudou zástupy. Většinou do sebe rychle nacpete něco z mouky-vody-soli-cukru, navrch cosi z ledničky. Když doma dojdou zdroje, tak pekárna cestou do práce to jistí, ale loupák většinou do cíle nedonesete, hlad či chuť je silnější. A takovej je každej všední den. Tedy skoro. Někdy zázrakem stihnete hodit vejce na pánev nebo třeba zbyl kus párku. O víkendu se to pak snažíte, podle situace, napravit (aspoň někdy).

Nepíše se ale všude, že základem dobrého zdraví je i kvalitní stravování? A hlavně, že je potřeba se kvalitně a v klidu najíst ráno? Bere to naše společnost aspoň trochu vážně nebo je to jen jedno z mnoha veřejných blá-blá-blá? Protože během dne to pokračuje ve stejném duchu. V práci, když je zrovna příznivější klima, vysypeme z krabičky domácí zbytky a pokud máme kliku, tak se nám je podaří zhltnout najednou - bez odbíhání k plnění úkolů. Ještě, že máme k ruce ty „zdravé“ mikrovlnky. I při jídle nám ale v hlavě drčí práce - - - ta-ta-ta-ta-ta, jak zní ona známá kadence z Černých baronů. Těžko říci kolik obyčejných lidí má čas a možnosti zajít si v poledne kamkoli na v klidu a pohodě zkonzumovaný oběd(?) Večer to pak do sebe doma dosypeme a v noci nás vzbudí naštvané trávení. A tak pořád dokola-la-la-la.

Pak se dočítáme o ultra špatném zdraví lidí v Česku s tupými dohady kdo, jak a za co může. Samozřejmě, že zodpovědný je každý sám svoji životosprávou, kterou si přece může nastavit správně! Jak jinak. Za rakoviny trávícího traktu, zničené cévy, zkažené zuby (a tak i nedostatek zubařů), za neurózy všeho druhu atp. přece nemůže způsob řízení společnosti, nezdravý všeobecný shon, chaos... jak by se to mohlo stát... máme tu přece demokracii!

Takže vlastně stačí, abychom se více posnažili žít zdravě každý sám a jinak jazzová pohoda. To by fakt šlo? Ve společnosti, která se řítí z kopce jako odbržděný rychlík? Máme coby jedinci vystrkovat ruce z oken a chytat se větví nebo jako co?! Pravda, ještě je tu záchranná brzda, ale když se podíváme na odborové centrály, zjistíme, že je asi ve stejném stavu jako v onom filmu, kde strojvedoucímu ujel jeho vlastní vlak a díky nefunkčním brzdám mohli pasažéři jen koukat z okna, kdy a o co se to nakonec zastaví samo.

Dokážeme si vůbec aspoň letmo představit, jak by to mohlo vypadat, kdyby většina lidí chodila do práce v klidu, ráda, mohla dělat to, co umí a tím pádem jí přináší uspokojení a klid na duši? Přijít každý den do prostoru, kde není stres, křik, nadávání, nahánění, vyčítání, často i zima...? Žít život, který svojí podstatou stimuluje k seberozvoji každého jedince, z čehož samozřejmě následně získávají velký prospěch všichni! Možná prvním smysluplným krokem je začít veřejně říkat, že nezaměstnaným je každý, na koho se nedostane práce pro kterou má vzdělání, praxi a schopnosti. Současný zcela opačný stav je možná jedním z hlavních hřebíků do našich rakviček.

Ale naše současná vláda na to má prý superopatření. Nikoli třeba vylepšení nabídky kvalitních škol a konkrétní kvalitu každé školy, ale, že prý, když nás bude moci zaměstnavatel vyhodit bez udání důvodu, tedy kdykoli ho napadne, zlepší se trh práce a všem bude líp! Není to náhodou spíš tak, že obyčejní lidé budou žít v ještě větším stresu (tzn. budou nemocnější) a už jim možná nebude chutnat ani ta rohlíková snídaně?

S tím se váže vážná veřejná otázka: K čemu by měl sloužit pracovní úřad? Ten, který se nyní snaží přerozdělovat většinou neexistující pracovní místa? Neměl by náhodou být součástí daleko širšího státního týmu, který by pracovní místa, jejichž vznik je ve společnosti odůvodněný (tj. má zejména ekonomickou logiku a je o ně současně zájem ze strany nezaměstnaných), zřizoval?

Poměrně široká diskuse asi může být o tom jak. Jisté je, že to bude široké spektrum možností od (na jedné straně) stimulace soukromého kapitálu k vytváření takových míst... do (na straně druhé) zakládání státních podniků či dalších organizací tam, kde soukromý sektor nebude schopen či ochoten přiměřeně spolupracovat v zájmu nezaměstnaných (tedy de facto v zájmu udržitelnosti normálního chodu hospodářství). To vše samozřejmě po předchozím kvalitním marketingu, to dá rozum.

Poslední poznámka k tématu se týká bojové hry zvané „nalezení solidního bydlení“. To je možná fenomén, který má na veřejné zdraví (o kterém tu celou dobu polemizuji) ten nejfatálnější dopad. Když nevíte, kde budete zítra či za měsíc spát, protože neuplatíte nájem (natož, abyste vůbec mohli pomyslet na nějaké vlastní bydlení!), těžko se vám podaří udržet si nějaké přiměřené zdraví. Jak víme psychosoma je ďábelská věc. Může vás povznést do oblak a může vás zakopat do země. Obojí docela rychle. Jestli si pamatuji dobře, za „totáče“ se dala (cca) celá hrubá stavba rodinného domku postavit za státní dotaci. K tomu existovaly velmi výhodné novomanželské půjčky, za určitých podmínek také nevratné.

Tedy pokud významné množství lidí bude mít bídné bydlení, bídnou práci a z toho všeho pramenící bídnou životosprávu, jak chceme budovat nějaký finančně udržitelný zdravotní systém? Když si to takhle promítnete, opět z toho vychází jen ono všeobjímající perpetuum debile.

Stát to v ruce nemá, bez ohledu na momentální kokrétní vládu běhá okolo horké kaše místo toho, aby konečně začal bídnou situaci řešit od příčin. Možná bychom jako občané měli rasantně požadovat, aby model pracovního úřadu jako jakési Potěmkinovy vesnice či sekretářky bídy trhu práce rychle skončil a byl změněn na kreativního tvůrce pracovních příležitostí odpovídající alespoň zhruba zájmu jeho klientů. Jsa k tomu pověřen státem včetně potřebných procedurálních a finančních kompetencí a jsa právě státu přes jednotlivé své persóny zodpovědný za výsledky. Bylo by to významně přínosnější než superkreativní komentáře z ministerstva práce.

V zádech tuším poznámku, že někdo nebude dělat nikdy a nijak, resp. nikdy pořádně. Pro takové lidi je potřeba zřídit nepodmíněný zakladní příjem (jako jedinou dávku), který jim pokryje nájem holobytu a základní energie v minimálním únosném množství, základní jídlo, základní oblečení a léky. Kvůli dalším požitkům, musí jít pracovat.

Na další tušenou otázku - a kde na to stát vezme - tvrdošíjně a logicky budu až do doby, kdy to pomazaní pochopí, odpovídat stejně: Zejména ze speciální „daně za užívání robotů a umělé inteligence k vytváření hodnot“. Vědecká komunita s tím podle veřejně dostupných informací nemá problém. Politici evidentně ano – buď nechápou / nebo ze sebe cíleně dělají tupce... že by potrefená? Dostatečně progresivní zdanění majetku a příjmů je jako další zdroj jasný jako facka, ale tady nezbude než počkat na vládu, které to nebude porušovat její náboženství.







0
Vytisknout
4317

Diskuse

Obsah vydání | 22. 2. 2024