Jak se vlastně Hitler stal nenávistným antisemitou

7. 3. 2024 / Boris Cvek

Jsem na straně 64 prvního dílu, v první světové válce. A Hitler dosud není vyhraněným a nenávistným antisemitou. Samozřejmě se tak nenarodil, ale přece jen jsem si dosud myslel, že nenávistný antisemitismus sál jaksi už s mateřským mlékem. Není to pravda. Židovskému lékaři, který léčil – neúspěšně – jeho matku s rakovinou prsu, byl vděčen ještě v době anšlusu tak moc, že ho nechal chránit gestapem. Ve Vídni, v níž antisemitská nenávist kypěla mezi německými nacionalisty, k nimž se Hitler hlásil, měl jako cca dvacetiletý mladík mezi svými přáteli Židy a o Židech mluvil prokazatelně pozitivně. Dokonce odmítal u nás za hilsneriády rozšířenou představu, že židé (věřící) pojídají lidskou krev.

Základní rasistické myšlenky, s nimiž si spojujeme nacismus, byly v předválečné Vídni, jak jsem už zmínil, mezi nacionalisty běžné. V knize lze najít dvě jména rakouských teoretiků tzv. nadřazené, árijské rasy, která bojuje proti nižším rasám o vládu nad světem: Guido von List (1848-1919) a Adolf Josef Lanz zvaný Jörg Lanz von Liebenfels (1874-1954). U obou je rasismus spojený se zvláštním náboženským postojem, blízkým okultismu, zvaným tzv. ariosofie. Lanz byl bývalý mnich a založil tajnou fašistickou společnost, ve které chtěl navázat na středověké templáře. Pro Lista byl zase ideálem feudální svět, v němž by navíc vyšší rasa vládla těm rasám nižším (rozdělení lidí jako dobytka podle plemen, jak to můžeme najít už v Platónově Ústavě).

Vídeň před první světovou válkou byla velmi toxické prostředí, jak to ostatně líčí Robert Musil ve svém románu Muž bez vlastností. Demence rakouských elit a svěží podmanivost pruského nacionalismu a tzv. pangermánského hnutí. Obrovské sociální problémy spojené s masivní imigrací, zejména Čechů. Strach o německý charakter Vídně.  

Hitler ještě během první světové války nezastával nic, co by prokazatelně bylo možno chápat jako ostře antisemitské postoje. Naopak když se v důsledku válečného zranění dostal během války do Berlína a do Mnichova, našel zuřící antisemitismus napříč německou společností. Výsledek to propagandy německých nacionalistů a rostoucího zklamání z války (původně zejména střední třída, intelektuálové, spisovatelé válku podporovali jako očistu, naději, osvobození) a hmotného strádání obyvatel. Židé jsou prý ti, kdo se vyhýbají boji, kdo na válce vydělávají, kdo vysává německý národ jako pavouk svou oběť. Bylo to tak silné, že už v říjnu 1916 (přitom v době srpen 1915 – březen 1916 byl jedním z představitelů řízení německé válečné ekonomiky židovský průmyslník Rathenau, který musel rezignovat právě z důvodu šíleného antisemitismu) armáda zahájila věcně naprosto nepodložené a urážlivé vyšetřování (Judenzählung) podílu Židů/židů na válce. Hitler za to nemohl. Neměl s tím nic společného.

Co z toho plyne? Pomatení intelektuálové List a Lanz, falšující minulost a neschopni chápat reálně lidskou společnost nejsou jistě ti, kdo by začali stavět nacistické koncentráky, ale také nelze říci, že by šíření fantasmagorií tohoto typu ve společnosti bylo zcela neškodné. Když se sejdou okolnosti, může z toho být katastrofa opravdu historických rozměrů, nota bene za použití moderních technologií.

Jestli sama zkušenost války Hitlera nenaučila nenávisti k Ž/židům, naučila ho něčemu stejně podstatnému pro jeho pozdější působení: přesvědčení, že život je bojem o přežití a že člověk musí zabíjet, aby sám přežil. Tvrdost a nemilosrdný postoj k lidskému životu a utrpení, to je to, co si vzal z války. K tomu přidejte pocit vlastní vyvolenosti, potvrzovaný souhrami okolností, které mu přály, potřebu frustráta se prosadit a všem ukázat, a mimořádný politický talent – a strašně moc nahodilého štěstí, a máte nacistického Vůdce jako na dlani.