„V něm byla zuřivost, bolest a železo“: britský režisér o velkých úspěších – a milých cigaretách – které zažil s Tomem Stoppardem

2. 12. 2025

 

Byl to výjimečný muž. Jen málokdo dokáže být zároveň zdvořilým anglickým gentlemanem a židovským mensch. Během následujících 20 let viděl všechny moje práce a já všechny jeho. Korespondovali jsme si, chodili na obědy, vzájemně se utěšovali nad svými neúspěchy: „Patricku, být dramatikem znamená mít každý den zlomené srdce.“ Vždy to říkal s úsměvem. Uvařil mi oběd (těstoviny) ve svém velkém bytě v Chelsea a pak mi dal poznámky k mé nové hře Howard Katz: „Nemyslím si, že bys ho měl na konci zabít. Odsoudit ho k doživotí. To je mnohem lepší.“

A pak v roce 2015 se všechno změnilo. Alespoň se to tak zdálo. Jednou v noci mi na mobilu zablikalo: „Tom Stoppard.“ Muselo to být důležité. V tu chvíli jsem byl „na záchodě“, ale hovor od Toma jsem musel přijmout a usoudil jsem, že ani tak chytrý člověk, jako je on, neuhodne, kde se nacházím.

„Patricku, tady Tom.“ „Ahoj Tome.“ „Znáš náhodou moji hru Travesties?“ „Ano, znám. Je úžasná.“ „Opravdu? Děkuji. Menier Chocolate Factory by ji chtěla příští rok znovu uvést.“ „Skvělé!“ „Ano, je to vzrušující. Můžu se tě na něco zeptat?“ „Samozřejmě.“ „Myslíš, že by Sam West byl dobrý režisér?“

Pauza. „Je skvělý, Tome. Jsem na něj velmi pyšný za jeho obnovení Dealer’s Choice.“ „Oh, dobře! Děkuji!“

Než zavěsil, stačil jsem vyhrknout: „Pokud by to Sam z nějakého důvodu nemohl udělat, zvážil byste prosím moji kandidaturu?“

O dva týdny později mi tu práci nabídli. Vděčně jsem souhlasil a pak jsem si hru po 36 letech znovu přečetl. Byla nesrozumitelná. Ale já jsem se dal do toho.

Teď, když jsme byli kolegové, se náš vztah stal složitějším. Měli jsme dlouhé, zakouřené schůzky. Brzy jsem si uvědomil, že abych mohl s Tomem úzce spolupracovat, měl bych znovu začít kouřit. Kouřil od rána do večera a zdálo se mi neslušné se k němu nepřidat. Porovnávali jsme různé verze Travesties, hry o dobrodružstvích konzulárního úředníka v Curychu v roce 1917. Byl sériovým „reeditorem“: rád si pohrával s každým novým uvedením. Mělo to něco společného s uplatňováním autorské kontroly nad texty, které byly nyní ustálené a považované za moderní klasiku. Pro tuto obnovenou inscenaci napsal několik nových řádků a chodil na zkoušky téměř každý den.

Moje žena Debra a já jsme během let, kdy se hrála Travesties, často pobývali v jeho domě v Dorsetu. Tom a jeho milovaná žena Sabrina byli skvělí hostitelé. Jejich zahrada byla dokonalá. Slunce svítilo. Často jsme zůstávali dlouho vzhůru a sledovali televizi. Jednou večer dávali Čelisti. Tom trval na tom, abychom se na to dívali. Prohlásil, že je to jeden z jeho oblíbených filmů. Znal ho záběr po záběru: „Teď bude plovoucí hlava.“ Každé ráno přicházely noviny. Četl je celý den. Byl pravděpodobně posledním člověkem v Anglii, který to dělal. S láskou vyprávěl o svých počátcích v Bristolu jako novinář.

Tom byl známý svými dobrými mravy a byl velmi štědrý. Trvalo mi roky, než jsem přijal jeho pohostinnost a on mi dovolil zaplatit za jídlo. A bylo jich mnoho. Ale bylo jedno místo, kde neměl vždy dobré způsoby – zkušebna. Varovali mě před ním ostatní, kteří s ním pracovali. A tak se to potvrdilo, někdy až překvapivě. Pracovali jsme na scéně, tápali, zkoušeli různé věci a on z ničeho nic zakřičel: „Nesnáším to, nesnáším to!“ Celá místnost ztichla. Šel jsem k jeho stolu a zašeptal: „Jen zkoušíme jeden nápad. Pravděpodobně se to do představení nedostane.“ Zvedl oči a trpělivě řekl: „Prosím, ať se to nedostane.“ A pak byl po zbytek dne naprosto okouzlující.

Během následujících let společné práce jsme o jeho výbuších nikdy nemluvili. Myslím, že to byla jediná věc, o které jsme nikdy nemluvili. Ale jakmile uvěřil, že mi na hře záleží stejně jako jemu, stal se andělským. Miloval jsem ho za to, že ukázal své zuby. Miloval jsem jeho vášeň pro práci a jeho tvrdou lásku k dokonalosti. Byla předpremiéra představení, ve kterém jeden herec měl trochu potíže s výkonem – s textem, pohybem a tak dále. O přestávce mi Tom zašeptal do ucha: „Je jako plch v hurikánu.“ Miloval jsem objevovat, že není vždy milý. Jeho občasné projevy pohrdání mi dávaly pocit, že jsem opravdový spolupracovník. Uvnitř stanu.

Každopádně. Travesties byl hit a Tom byl nadšený a možná i trochu překvapený. Myslím, že si myslel, že moje inscenace byla trochu „mimo“, ale byl potěšen, že to fungovalo. Nějaký čas po premiéře mi zavolal a zeptal se, jestli jsem doma. Řekl, že pro mě má zásilku. O hodinu později dorazil s velkým starožitným křeslem, které přivezl do našeho bytu. Křeslo patřilo Peteru Woodovi, původnímu režisérovi Travesties; bylo to křeslo, na kterém Tom vždy sedával, když mu Peter dával poznámky. A teď bylo moje. Moje děti od té doby považovaly Toma za doručovatele křesel.

Travesties se přesunulo do West Endu a poté na Broadway. Na jaře 2018 jsme s Tomem stáli a kouřili na West 42nd Street. Travesties byly v předpremiéře a byla přestávka. Tiše se zmínil, že se pokouší o novou hru. Jeho skromnost byla typická. Nová hra Stopparda byla vždy hlavním tématem zpráv a bylo tomu tak od konce 60. let. A přesto zde byl světově uznávaný kouzelník, který naznačoval, že to „zkusí“ jako nějaký nováček.

Od té doby, co jsem začal připravovat Travesties (v létě 2016), Tom zoufale toužil napsat novou hru. Často to s velkou frustrací prohlašoval. V jednu chvíli během toho období řekl, že pokud nenapíše novou hru, může rovnou zemřít. Pochopil jsem to tak, že to myslel v literárním smyslu. Tom byl rozený dramatik. Své scénáře, přednášky nebo projevy nepovažoval za skutečné psaní. Byly to pro něj jen rozptýlení od toho pravého.

V dubnu 2019 dorazila nová hra, později nazvaná Leopoldstadt, v klasické tištěné podobě poštou. Poznámka od jeho dlouholeté sekretářky: „Tom mě požádal, abych vám tohle poslala.“ Sedl jsem si a novou hru si přečetl. A pak jsem hodinu seděl mlčky, ohromen. Byl jsem nadšený, že ji napsal, a nadšený, že on a jeho producentka Sonia Friedmanová mě požádali, abych ji režíroval.

První čtení nové hry se konalo toho léta. Tom, já, Sabrina, Sonia a Debra jsme seděli kolem stolu v Dorsetu. Tom hrál hlavní roli Hermanna. My ostatní jsme hráli ostatní role. Navzdory tématu to bylo veselé a radostné. Všichni jsme byli šťastní, že Tom vytáhl z rukávu tuto skvělou hru. (Poznámka: Používám klišé, jako je výše uvedené, na jeho počest. Jednou jsem se ho zeptal, proč používá otřepané fráze, a on odpověděl: „Mám rád klišé! Používám je často. V mé práci pomáhají divákům orientovat se, kde se právě nacházejí.“)

Četli jsme hru a šlo to docela dobře, ale v poslední scéně jsem se rozplakal, když jsem se snažil přečíst jednu konkrétní větu o decimaci židovského života ve Vídni. Ženy mě utěšovaly kapesníky a objetím. Tom ani trochu. Myslel jsem, že bude potěšen, že jeho režisér je jeho hrou tak dojatý. Vůbec ne. Bránil jsem mu v práci. Dal mi chvilku na to, abych se utřel, a pak se vrhl zpět do práce a převzal mou roli.

A jde o to: Tomovi by neprospělo, kdyby se mluvilo jen o jeho velkorysosti, laskavosti a šarmu. Ve skutečnosti dokázal být tvrdý jako stará bota. Tomáš Sträussler. Český uprchlík. Židovský chlapec bez otce, který přišel do Anglie v osmi letech a ve svém novém domově se setkal s rozšířeným antisemitismem. Muž, jehož nevlastní otec, major Stoppard, se nikdy neobtěžoval podívat se na jedinou z jeho her a poté chtěl, aby Tom ztratil jméno „Stoppard“, jakmile zemřela jeho milovaná matka. V té době byl Tom celosvětově uznávaným dramatikem. Řekl majorovi, že ztráta příjmení „by mohla být poněkud nepohodlná“.

V Tomovi byla zuřivost, bolest a železo. Je to v jeho hrách, bylo to i v něm samotném. Jeho slavná poznámka o tom, že prožil „okouzlující život“, mi vždy připadala dvojsečná. „Okouzlující“ je pro to krásné slovo. Implikuje štěstí a magii, ale také něco strašidelného, jako by ten prožitý život nebyl zcela jeho vlastní. Leo, postava v Leopoldstadtu založená na Tomovi, tuto frázi také používá. Tom mi ale řekl, že klíčovou větu v hře, která pro něj byla motorem celého díla, pronáší mučený přeživší holocaustu Nathan. Věta pronesená v obviňujícím opovržení k Leovi: „Nikdo se nenarodí jako osmiletý...“ A pak: „Ale ty žiješ, jako bys neměl minulost, jako bys za sebou nezanechával žádný stín.“ Tato odvážná, bolestivá hra, poslední, kterou Tom napsal, byla pohledem na jeho vlastní temný stín. Vše je popsáno v článku, který napsal pro časopis Talk v roce 1999. Prototyp hry měl hotový už dvě desetiletí předtím, než ji napsal. Fakta proměnil v poezii.

Každopádně. Leopoldstadt začal zkoušet v prosinci 2019, měl premiéru v Londýně následujícího února a o sedm týdnů později byl kvůli lockdownu uzavřen. Tom provedl několik škrtů, pár přepsal a v srpnu 2021 jsme znovu otevřeli. V říjnu 2022 jsme konečně otevřeli v New Yorku.

Když jsme dokončili Travesties, byl ještě docela čilý, ale Tomovi teď už  bylo 85 let a schody pro něj byly hrozbou. Někdy mě na ulici bral za paži. Už jsem ho nenechával nastoupit do taxíku, aniž bych ho tam posadil. Ale bavili jsme se. Kouřili jsme, pili a jedli. Povídali jsme si a on vyprávěl své neuvěřitelné příběhy z minulosti. Setkávali jsme se se starými kamarády a společností mladých i starších herců, kteří ho zbožňovali. Ale také měl noční můry a mluvil o své smrti. Pravidelně. Jako by ji viděl na obzoru. Mluvili jsme o další hře. Měl nápady, ale žádný z nich nebyl připravený k napsání. V létě 2023 získal svůj pátý, rekordní Tony a já si říkal, že je možná z jiného těsta a že prostě bude žít věčně. Ale na začátku roku 2024 onemocněl a začal pomalý úpadek.

Asi před rokem jsem byl v jeho bytě v Londýně. Přestal kouřit – což bylo velmi znepokojivé znamení. Říkal, že prostě nemá chuť. Říkal, že si občas zapálí, ale nedokáže to dokouřit. Byl hubený. Velmi hubený. Ale jinak v pořádku. V županu a pantoflích. Měl v sobě něco čechovovského. Každopádně. Sabrina odešla a nechala nás o samotě. Řekl mi, že můžu kouřit, že uvítá starý zápach cigaret, tak jsem kouřil. Podíval se na mou krabičku a zeptal se, jestli si může jednu vzít. Zaváhal jsem. Opravdu jsem nechtěl být zodpovědný za smrt největšího žijícího dramatika. Trval na tom. Vykouřili jsme každý čtyři cigarety, jednu za druhou. Smál se. Jako provinilý školák. Pak řekl, že je teď velmi unavený a jestli mu pomůžu do postele. Doprovodil jsem ho do ložnice a přikryl ho. Objal jsem ho. Řekl jsem mu, že ho mám rád. On mi to oplatil. Poté jsem ho ještě mnohokrát viděl, ale bylo to naposledy, co jsem ho viděl o samotě.

Od Tomovy smrti nám mnoho herců, se kterými jsme na těchto dvou hrách spolupracovali, poslalo SMS a e-maily, aby vyjádřili svou lásku k němu, svůj obdiv a radost, že s ním mohli pracovat. I já to tak cítím. Bylo to největší ctí a štěstím mého života, že jsem mohl strávit tyto roky režírováním a přerežírováním dvou úžasných her Toma Stopparda.

Travesties a Leopoldstadt krásně putují časem; mladí stárnou, lidé milují a zabíjejí, svět neustále hází mincí; válka a mír. Celý tento život z her odehrávajících se v jedné místnosti ve středoevropském městě v první polovině 20. století.