Čím více obětí bude kvůli Trumpově politice, tím lépe

26. 1. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 24 minut
30753

Čím více zlých věcí Donald Trump udělá, tím lépe. Masmédia a voliči na druhé straně si přejí a naivně doufají, že Trump neudělá to, co prosadil, že neuvede do praxe svůj seznam tvrdých změn, které způsobí mnoha lidem velké osobní drama. Právě lavina pokračujících krutých následků v životech lidí, jejichž příběhy zaplaví tradiční i sociální média, odradí mnohé, kteří Trumpa podpořili, ale neuvědomili si, kolik nespravedlnosti a nelidskosti s sebou přinese.

 
 
Například otázka transsexuálů. Krajní pravice má transsexualitou zvláštní posedlost. Důkazem toho je například to, jak Viktor Orbán, když získal diktátorské pravomoci během pandemie, omezil práva transsexuálů v Maďarsku jako první akt své dekretální dočasné absolutistické moci. Rozhodnutí o zvýšení pravomocí, které vycházelo z potřeby zefektivnit správu pandemie, bylo použito k účelu, který neměl s virem nic společného. Trump také v první den svého nástupu do funkce, a dokonce i ve svém inauguračním projevu, věnoval zvláštní pozornost otázce transsexuality, když prohlásil, že existují pouze dvě pohlaví.

Ano, s tím většina lidí souhlasí. Zmnožení genderových identit, které se rozšířilo v posledním desetiletí, prostě způsobilo, že mnoho lidí je zmatených, a podpořilo odmítání představy, že si někdo může vybrat své pohlaví. To, co většinu lidí rozčiluje, je trvání na tom, aby je společnost nevnímala jako transsexuály, ale jako muže nebo ženu, přestože se narodili a vyrůstali jako příslušníci opačného pohlaví a dokonce i kdyby si nezměnil pohlavní orgány.

V minulosti jsme rozlišovali mezi transvestitou - mužem, který se oblékal jako žena, ale měl mužský pohlavní orgán - a transsexuálem, což byl muž, který si nechal chirurgicky odstranit penis a podstoupil i další zákroky, aby se proměnil v ženu. V poslední době příručka politické korektnosti požaduje, aby i muži nebo ženy (od narození), kteří se rozhodnou na svém těle nic neměnit nebo měnit jen málo, pokud jde o aspekty, o nichž společenská kultura učí, že jsou mužské nebo ženské, rozhodovali o své pohlavní identitě. Nemluvě o problematice bezpohlavních osob, tj. osob, které se rozhodly, že nejsou ani mužem, ani ženou, a chtěly by, aby zájmeno, které se pro ně používá, bylo v množném čísle.

Tato přehánění vyvolaná dobrým úmyslem zmírnit tisícileté utrpení té malé části společnosti, která se cítí být příslušnicí opačného pohlaví, než pod jakým se narodila, byla motivací pro přilákání voličů. Nudné a byrokratické otázky, které jsou skutečným posláním politiků, nejsou pro masy atraktivní, zatímco transsexualita se zabývá univerzálně atraktivním tématem pohlaví. Pokud jde o metody zlepšování vládních služeb nebo vyrovnávání rozpočtu, většina voličů nemá žádný názor ani zájem, ale pokud jde o sexualitu jiných lidí, každý člověk má svůj postoj. 

Další nadsázkou, která vyvrcholila v popularitě kauzy anti-transgender, bylo zařazení lidí, kteří se narodili a vyrostli s fyzickými přednostmi mužského pohlaví a kteří změnou těla na ženské pohlaví byli přijati jako sportovci do sportovních soutěží se ženami. I po hormonální substituci a tělesných změnách má člověk, který vyrostl s mužskou hladinou testosteronu a kostí, svalovou paměť, která mu dává výhodu oproti ženám. Martina Navrátilová se stala jednou z veřejných osobností, které se proti této anomálii postavily.

Symbolem odporu proti tomu, aby lidé, kteří se narodili jako muži, byli po změně pohlaví považováni za ženy, a to i pomocí vaginální operace, se stala také australská průkopnice feminismu Germaine Greerová. Klasifikuje je jako eunuchy, muže bez penisu, ale ne jako ženy. Spisovatelka JK Rowlingsová, známá jako autorka knih o Harrym Potterovi, se pro podobné postoje stala v očích mainstreamových médií po celém světě padouchem.

Jakkoli je nám těchto lidí, kteří se cítí uvězněni v těle (a s ním spojených očekáváních ohledně chování), líto, pravdou je, že musíme najít střední cestu. Osobně si myslím, že transsexuál je transsexuál, nemusí se nazývat mužem nebo ženou, ale transsexuálem. Je to specifický stav, který říká pravdu: ten člověk se narodil v jednom pohlaví a změnil se v jiné. Předstírat, že daná osoba byla vždy ženou nebo mužem, se snaží kulturní progresivismus a aktivisté prosadit jako normu. To se nepodařilo. Potřebují být dobří ztroskotanci, aby si uvědomili, že společnost tuto problematiku nevstřebala stejně jako oni.

Ještě závažnější je otázka věku povoleného pro změnu pohlaví. Voliči byli vyděšeni příběhy dětí a dospívajících, kteří byli léčeni pomocí hormonální transplantace a operací na změnu pohlaví. Musíme souhlasit s tím, že jde skutečně o palčivou a závažnou otázku, neboť se týká nezletilých, kteří nejsou plně schopni si uvědomit, o čem rozhodují, a jaké to má důsledky. Na jedné straně je zvláštní, že problém, který se týká doslova nepatrného zlomku společnosti - ve Spojených státech jen několika tisíc z 300 milionů obyvatel - se stal tak zásadním a naléhavým, ale nemůžeme odsuzovat ty, kteří tuto lékařskou praxi na nezletilých považují za chybnou a mimořádně nebezpečnou.

Mám americkou kmotřenku, která se v 17 letech rozhodla, že není ženou, ale mužem. Následující čtyři roky brala hormony, oblékala se a chovala jako muž a měla romantické schůzky se ženami. Po této fázi však prý zjistila, že je žena, a léčbu ukončila. Myslí si, že to byla chyba, rozhodnutí dospívajícího člověka, založené na přirozeném zmatení identity, které máme v tomto období života všichni. Kdyby si nechala odstranit prsa, jak jí navrhoval lékař, měla by větší potíže s návratem ke svému rodnému pohlaví. V případě chlapců je odstranění penisu nevratné. Je to tedy částečně vina těch, kteří otázku práv transsexuálů roztáhli do tak kontroverzních bodů, že to nakonec vedlo k velkému odmítání transsexuality.

Nebýt těchto přehnaných tvrzení radikálních aktivistů a extremistů, zuřivá populistická pravice by se pomocí problematiky pohlavních rodů tolik nepodněcovala a nenafukovala.

Mnoho Čechů si neuvědomuje, že transsexualita je jedním ze základních témat krajní pravice, protože tady ji nepoužívají se stejnou intenzitou extremistické strany, a už vůbec ne Andrej Babiš, který je ze všech lídrů globální populistické pravice nejměkčí a nejméně naštvaný. Zdá se, že Babiš nevěří ničemu, co říká, jen papouškuje fráze vytvořené pro marketingový efekt. Představuje menší nebezpečí než jeho političtí partneři v jiných zemích, protože ve skutečnosti nevypadá, že by měl nějaké pevné ideologické názory, ale je to jen oportunista, který se přizpůsobuje tomu, co je potřeba, aby získal moc, kterou chce, ať už za komunistů, nebo v dnešní konzervativní době.

A i kdyby se Babiš snažil, podobně jako strana Tomia Okamury, dostat do transgenderové problematiky, česká společnost je tradičně liberální ve svých zvyklostech a má odpor ke vměšování se do sexuálního života jiných lidí. Manželské nevěry politiků nevyvolávají skandály, jaké vidíme v jiných kulturách, homosexualita nevyvolává u většiny populace silnou averzi, a protože v médiích nejsou žádní slavní transsexuálové a naprostá většina lidí nikdy žádného transsexuála v reálném životě neviděla, není to velmi důležité. Česká republika je tedy stále oázou v planetární poušti krajní pravice, protože Babišova strana je skutečně jen populistická, přizpůsobuje se tomu, co vnímá jako to, co chce většina obyvatel slyšet, aniž by tomu, co říká, skutečně věřila. Typicky české, nemají ortodoxní přesvědčení ani nemluví od srdce, říkají jen to, co chtějí, aby bylo slyšet. Dobří vojáci jako Švejk.

Nejlepším protikandidátem Trumpa je však on sám. Zatímco většině lidí stačily extrémnější aspekty transgenderového aktivismu, mezi nespokojenými je obrovské množství těch, kteří začnou být vůči transgenderům citlivější, až uvidí další důsledky této války proti nim, která přijde s Trumpovým dekretem vyhlašujícím, že existují jen dvě pohlaví.

Gay a lesbický aktivismus, který se dnes spojil do jednoho pytle se spoustou písmen, u nichž většina lidí nechápe, co znamenají (LGBTQAINP+), a s „plus“ na konci, což nám dává tušit, že v budoucnu můžeme identifikovat ještě více variant pohlaví, si koncem devadesátých let a během prvního desetiletí tohoto století získal velké sympatie veřejnosti. V televizních seriálech a filmech se začaly objevovat postavy gayů a lesbiček a slavné osobnosti vyšly ze skříně. Dostali jsme se však do bodu, kdy všeobecný pocit byl, že gayů a lesbiček je příliš mnoho, zejména když se z nich začaly stávat fiktivní postavy jako Supermanův syn nebo postavičky z kreslených filmů. Pro většinu to už přeháněli.

To vše podnítilo populistickou pravici a přivedlo na její stranu lidi, kteří nesdíleli veškerou nenávist destilovanou Trumpem a jeho napodobiteli, ale báli se tohoto světa, kde heterosexuálové ztratili svou hlavní roli.

Aktivismus homosexuálů zesílil od roku 1969, kdy došlo k epizodě policejního násilí v newyorském baru Stonewall, což vedlo k zahájení průvodů homosexuálů, nyní politicky korektně přejmenovaných tak, aby zahrnovaly jakoukoli neheterosexuální identitu. Během sedmdesátých let však příliš nepokročila, naopak vyvolala organizovaný odpor, který reprezentovala například tehdy známá zpěvačka Anitta Bryantová, jež před několika týdny zemřela. Začala bojovat za přijetí zákona, který by homosexuálům znemožnil být učiteli. Podle ní to představovalo nebezpečí pro chlapce ve školách. Poté, co se stala terčem násilného útoku, kdy jí jeden z homosexuálních aktivistů během tiskové konference hodil do obličeje koláč a zanechal jí pohmožděný obličej, se veřejné mínění vzbouřilo a politici zákon přijali.

V průběhu 80. let se obraz homosexuálů začal měnit. Od Stonewallu byli vnímáni jako sexuální zvrhlíci, kteří se svými průvody a agresivním aktivismem staví proti tradiční rodině. S příchodem AIDS se obraz sexuálních zvrhlíků ještě prohloubil a chápání tohoto viru jako jakéhosi božího odsouzení sloužilo k potvrzení předsudků a podpoře netolerance.

V devadesátých letech však neustálé vystavování obrazů (připomínajících židy v holocaustu) lidí umírajících na AIDS, stejně jako smrt herce Rocka Hudsona a zpěváka Freddieho Mercuryho, změnilo obecné vnímání homosexuálů, což v mnohých vyvolalo lítost a homosexuály považovali za oběti nejen této smrtelné a kruté nemoci, ale i společnosti. Vítr se změnil, protože homosexuálové přešli z pozice síly, skupina, která chce společnosti vnutit své promiskuitní a nereproduktivní sexuální chování - do pozice chudáčci. To vedlo k tomu, že se po dvě desetiletí více přijímali. Ale nafouknuté a přehnané odhalování, které z toho vzniklo, vyvolalo zpětnou reakci.

Mnoho Čechů se na Prague Pride zlobí, protože podle nich čeští gayové a lesby nepotřebují protestní průvod, protože nejsou terčem netolerance. Nechápou, že průvod sexuální rozmanitosti není protest, ale oslava. Oslavou samotné možnosti vyjít otevřeně do ulic, ukázat svou tvář a prohlásit se za neheterosexuála. Zpočátku se těmto veřejným průvodům říkalo průvody hrdosti gayů. Sloužily k tomu, aby ostatním gayům a společnosti obecně ukázaly, že nás není jen pár tu a tam, ale velká masa lidí. Tyto akce sloužily k tomu, aby těm, kteří svou sexualitu skrývají, ukázaly, že nejsou sami, že je nás mnoho, že jsme běžnější, než si mnozí mysleli.

Šířila se nechuť k LGBTQIANP+ aktivismu, způsobená uvědoměním, že už toho chceme příliš mnoho. Už jsme dosáhli postavení ve společnosti, kde nás za homosexualitu nemlátí, nevyhazují nás za ni z práce ani s námi špatně nezacházejí, až na výjimečné a specifické případy, tak proč bychom měli chtít víc a víc, jako je používání výrazu manželství nebo právo adoptovat děti. Jakkoli existují argumenty ve prospěch těchto dvou otázek, pravdou je, že politici a část společnosti se těchto výdobytků zalekli a vlna sympatií a přijetí zkysla a změnila se v averzi a strach.

Transsexuálové jsou ti, kdo nejvíce platí cenu za to, že se neřídí heterosexuálními pravidly vynucenými společností, protože jsou nejviditelnější, ti, kteří nejvíce kontrastují s ostatními. A také jsou to ti, kdo nejvíce zasahují do strachů a osobních tajemství heterosexuálních mužů, protože od počátků světa všechny původní i moderní kultury měly nějaký druh folklórní oslavy nebo den, kdy se muži mohou převlékat za ženy. Existuje přirozená fascinace ženskou identitou u mnohem většího počtu mužů, než si dokážeme představit. Tato fascinace a tyto chvíle převlečené za oslavy nebo zábavu však zanechávají stopy viny a nejistoty, které je vedou k tomu, aby se snažili posílit svou maskulinitu tím, že bojují proti těm, kdo se otevřeně převlékají za ženy z vlastní vůle, a odsuzují je.

Údaje z platforem pro sledování pornografických videí jasně ukazují, že lidé, kteří sledují heterosexuální videa, jsou těmi, kdo sledují videa s transsexuály. Homosexuálové to dělají zřídka. Proč? No, gayové necítí přitažlivost k ženským tělům. Ženský transsexuál není přitažlivý pro gaye, ale pro heterosexuální muže. Vidí ženské tělo, i když má mužské pohlavní orgány. Esteticky je přitahuje ženský vzhled. Přítomný penis je buď ignorován, nebo prozkoumán, protože existuje přirozená mužská zvědavost ohledně cizích penisů, i když se většina mužů snaží předstírat, že tomu tak není.

Zčásti je to pouhé srovnávání, protože muži spolu neustále soutěží a velikost penisu je pro většinu mužů důvodem k hrdosti nebo hanbě. Zčásti je to také proto, že je to zakázané, a testosteron u mužů způsobuje touhu riskovat, dělat to, co by se nemělo. Tentýž heterosexuální muž by však cítil odpor nebo znechucení, kdyby se měl podívat nebo dotknout penisu u osoby s mužskými tělesnými rysy. Heterosexuální muž má přirozený odpor k mužskému tělu. Ale když vidí ženské tělo s připojeným penisem, je to méně nebezpečné. Není to homosexuální čin, protože muž vidí ženské tělo – to ho přitahuje. To, co dělá muže homosexuálem, není přitažlivost k penisu, ale přitažlivost k jiným mužům.

Ti, kteří cítí tuto přitažlivost a tajně sledují pornografická videa s travestity nebo transsexuály, pak mají tendenci chtít jasně ukázat všem – a hlavně sobě – že nejsou homosexuální, a proto se zuřivě staví proti transsexualitě. Většina transsexuálů, kteří jsou zavražděni, je zabita poté, co měli sexuální styk se svým vrahem. Dotyčný muž se cítí provinile za to, že měl tuto sexuální přitažlivost, a zabije transsexuála, aby si sám potvrdil svou averzi.

V této nové éře, kdy humanismus byl svržen a darwinismus se stal vektorem, musíme se naučit dělat mea culpa, přijmout to, co bylo přehnané a co přimělo svět zvolit si netoleranci, zákon silnějšího, nedostatek solidarity. Musíme pochopit, že kulturní hranice byly překročeny bez příslušného povolení. Že očekávání byla vnucena většinám jménem menšin.

LGBTQIANP+ průvody se proměnily v přehlídky sexuálních aktů a konfrontačního chování. Ne, většina lidí, kteří se těchto akcí účastní, není nahá ani neprovádí sex na veřejnosti. Ale ti, kdo to dělají, jsou ti, kteří se dostávají na titulní stránky, ti, které lidé vidí na svých sociálních sítích, a přirozeně se děsí. Myslí si, že jejich děti to uvidí a budou chtít dělat to samé. Na straně aktivistů existuje pochopení, že tyto činy jsou projevem svobody, demonstrací toho, že nám nikdo nemůže ani nemá říkat, jak máme žít své sexuální životy. Nicméně to je falešná představa, protože moji přátelé a společnost obecně musí pouze respektovat můj soukromý život. Na veřejnosti, tedy v prostoru, který není výhradně můj, má každý právo mít svůj názor a očekávání.

To, co dělám v posteli, by mělo zůstat v posteli. Sex na veřejnosti není přijatelný a tečka. Chodit po ulicích oblečený jako pes, polonahý, s obojkem jen proto, že má někdo rád tento typ fetiše, není vhodné. Bez diskuse. A tento aspekt nebyl mnohými aktivisty respektován. Mimochodem, je zjevné, že jsou to především gayové, kdo při těchto a dalších akcích předvádějí pornografické scény, a ne lesby. Jinými slovy, je to spíše kvůli typicky mužským vlastnostem, jako je přehnaný zájem o sex, sexuální exhibicionismus, promiskuita a emoční disociace, že je tento typ svobody vyhledáván.

Jenže to všechno může teď nabrat nečekaný obrat s extremistickými postoji Trumpa a jeho příznivců. Stejně jako strašidelné obrazy lidí umírajících na AIDS změkčily srdce společnosti vůči homosexuálům, nespravedlnosti, které vyplynou z balíčku zahrnujícího zákaz existence jiných pohlaví než mužského a ženského, mohou obrátit příliv ve prospěch transsexuálů.

Důvodem je to, že většina lidí, kteří považují za rozumné a zřejmé, že existují pouze dvě pohlaví, nutně nechce zakazovat existenci transsexuálů, pouze nechce předstírat, že jsou něčím jiným než transsexuály. A zde je klíčová otázka: Přestože se všichni transfobové sjednocují kolem Trumpa, většina těch, kteří jsou proti přeřazení sexuality osoby pouze na základě její vůle, není tak radikální. Nechtějí být nuceni vidět ženu, když se dívají na člověka, který se narodil jako muž a nyní se obléká, cítí a chová jako žena. To ale neznamená, že chtějí nutit tuto osobu, aby se znovu oblékala jako muž.

To, co dělá krajní pravici tak efektivní, je, že nevyžaduje složitost při pochopení toho, co říká. Zabývá se očividným, povrchním, zřejmým, viditelným. Nejde do detailů a složitostí, a proto se její myšlenky snadno dostávají do hlav lidí. Proto je argument, že muž se nestane ženou a žena se nestane mužem, ani po fyzických změnách, tak snadno přijatelný většinou. Ale zatímco radikální transfobní menšina chce transsexualitu zcela eliminovat, voliči obecně chtějí jen vidět transsexuála a klasifikovat ho jako transsexuála, ne jako opačné pohlaví, než s jakým se narodil. Tímto způsobem přijímají přechod člověka, aniž by ignorovali skutečnost, že tato osoba nebyla vždy tím pohlavím, které se nyní cítí být a jehož fyzické symboly používá k prezentaci světu. Je to kompromis, střední cesta, přijatelná. Ortodoxnější aktivisté by to měli pochopit. Jaký je problém v tom, že je osoba klasifikována na základě této viditelné a nepopiratelné pravdy, že se narodila s mužským nebo ženským pohlavím, s výjimkou hermafroditů a jiných vzácných podmínek? A že od určitého okamžiku svého života tato osoba změnila svou identitu. Identita je jedna věc, pohlaví je věc jiná.

Ale tady přichází možnost obratu. Protože většina těch, kteří souhlasí, že existují jen dvě pohlaví, nutně nechce bránit transsexuálům v tom, aby žili své životy. Jenže v balíku Trumpova rozhodnutí přichází řada dalších důsledků, se kterými obecná populace nepočítala. Takže zatímco cílem bylo zastavit léčbu změny pohlaví u nezletilých, účast transsexuálních sportovců v ženských sportech, výuku o existenci transsexuality ve školách a povinnost předstírat, že transsexuál byl vždy opačným pohlavím, než se fyzicky narodil, jsou zde další následky, se kterými se nepočítalo.

Jako například vyhoštění desítek tisíc členů ozbrojených sil kvůli změně jejich genderové identity. Jsou to lidé, kteří bojovali za Spojené státy ve válkách. Nebo přesun transsexuálů, kteří jsou ve vězení, do mužských věznic. Představte si ten horor, který to způsobí! Člověk s prsy, ženským vzhledem, někdy již bez penisu, s vagínou vytvořenou chirurgicky, žijící mezi hrubými muži, bez přístupu k sexu… Buď budou neustále znásilňováni, nebo se stanou terčem násilí ze strany netolerantních a předsudečných osob.

V případě mužských transsexuálů, tedy osob, které se narodily s vagínou, ale přešly na mužské tělesné rysy, nastane otázka sexuální přitažlivosti, kterou tito transsexuálové budou cítit k ostatním ženským vězeňkyním.

Pravdou je, že z taktických důvodů je dobré, aby Trump šel do hloubky a plnil své sliby, protože tím vytváří oběti, a masy mají tendenci postavit se na stranu obětí. Levice ztratila moc nejen kvůli svým chybám, přehánění a nekonzistencím, kromě ztráty spojení s nižšími třídami, ale jednoduše proto, že byla u moci, nejen státní, ale i kulturní, po více než dvě desetiletí. Lidé mají prostě tendenci chtít změnu čas od času, chtít svrhnout kohokoliv, kdo je u moci, i když druhá možnost není ideální.

Touha po změně je u lidí velmi silná a bez ohledu na ideologii nebo osobu u moci se po určité době objevuje únava, která vede k hledání alternativy, jakkoli nebezpečná se tato alternativa může zdát. Lidé si vybrali změnu, ne nutně Trumpa. On pouze představuje toto přerušení linie moci, která měla otěže kultury příliš dlouho.

Je nutné, aby zneužíval svou moc, aby činil monokratická a poškozující rozhodnutí, čím častěji, tím lépe. Je potřeba, aby bylo zjevné, že masové deportace ukazují, jak moc Spojené státy potřebovaly tyto imigranty, aby čistili jejich domy, sekali jejich trávníky, sklízeli jejich plodiny. Je samozřejmé a správné chtít deportovat nelegální zločince. Ale deportovat lidi, kteří pracují na pozicích, o které žádný Američan nestojí… A deportovat lidi, kteří se narodili v USA, rodičům nelegálních přistěhovalců, kteří nikdy nebyli v zemích původu svých rodičů, kteří neovládají původní jazyk svých rodičů, bude nelidská nespravedlnost vůči těmto mladým lidem, kteří jsou zcela amerikanizováni. To nakonec dojme mnoho Američanů a změní názory.

Transsexuálové a nelegální imigranti jsou obětními beránky radikální populistické pravice. V tuto chvíli hrají roli padouchů tohoto filmu. Ale brzy se mohou stát oběťmi a pak část společnosti, která naskočila na vlak krajní pravice, bude chtít vystoupit.

2
Vytisknout
5433

Diskuse

Obsah vydání | 28. 1. 2025